O Skautingu pro všechny

Rozhovor s Jobem vedla Arya.

Jako mladší skautce se mi do rukou dostala tehdy čerstvá příručka Aby byly zážitky pro všechny z dílny odboru Skauting pro všechny (SpV) o skautování čtyř kluků a holek s postižením. Ať už byly příběhy smyšlené anebo stály na reálném základu, knížka mě donutila se poprvé zamyslet nad tím, nakolik je Junák (a konkrétně třeba náš oddíl) otevřený a inkluzivní.

O mnoho let později jsem se potkala s Jobem, dlouholetým šéfem SpV. Odbor už sice nefunguje, ale mě zajímala jeho původní myšlenka a co za léta své aktivity do našeho hnutí přinesl.

Příběh Skautingu pro všechny

Ve správný čas se na správném místě potkalo více lidí, které zajímalo téma specifických potřeb dětí v oddílech. Poté, co spolu realizovali seminář Z nevýhody výhoda a vydali stejnojmennou příručku, založili skupinu Skauting pro všechny. Základní myšlenka odboru byla taková, že ve skautu by mělo mít místo každé dítě.

Když jsem se Joba ptala, jak odbor prakticky fungoval, odpověděl mi: „Naším základním nástrojem bylo vzdělávání. Na to začaly postupně navazovat další věci, hlavně síťování – na seminář Z nevýhody výhoda se totiž hlásili vedoucí oddílů, kteří už v oddíle nějaké děti s handicapy a specifickými potřebami měli nebo přemýšleli, jak je přijmout a dobře začlenit. Taky jsme založili poradnu (ta funguje stále na e-mailu ), kam vedoucí oddílů mohli psát, co je v oddíle trápí, a my jsme to konzultovali.“ Kromě toho odbor vydával i různé materiály a příručky.

Ptala jsem se na to, jak se během let odbor vyvíjel. „Snažili jsme se reagovat na aktuální dění, třeba během covidu jsme vzdělávali v tématech, jak být víc psychicky v pohodě. Přizpůsobovali jsme se aktuálním výzvám vedoucích oddílů a sledovali jsme pedagogické trendy, jak se o znevýhodnění bavit. Ze začátku bylo třeba velké téma ADHD, na to jsme dělali i celý seminář – v každém oddíle je totiž někdo živější, hravější nebo prostě neukotvený, ať už má diagnózu nebo ne, proto to hodně vedoucích přirozeně zajímalo,“ popisuje Job.

Příběh SpV skončil před dvěma lety, protože se mu nepodařilo přesvědčit starostu a Výkonnou radu o vhodnosti a nutnosti debatu o inkluzivitě formou odboru dál rozvíjet a podporovat. Téma se zároveň v Junáku částečně udrželo v rámci Odboru pro bezpečný skauting. „Řeší se v něm práce s dětmi s odlišným mateřským jazykem a v rámci programu Dostupný skauting je tu podpora těch, kteří nemají na činnost peníze.“

Když jsem se zajímala, jaká témata vnímal odbor jako obzvlášť důležitá, bylo mi řečeno, že šlo hlavně o celkové klima v oddíle, které by mělo být maximálně bezpečné a respektující – a to nejen pro „speciální“ děti, ale pro všechny. „Kde není tlak na výkon a prostředí je obecně otevřenější, tam se s jednotlivými handicapy pracuje přirozeněji. Když se všichni vzájemně respektují, je to živná půda pro to, aby integrace nejrůznějších dětí probíhala v pohodě.“ Při debatě o tom, jestli některá znevýhodnění nebo specifika nejsou pro fungování oddílů příliš velkým oříškem, mi Job řekl: „V oddílech často už děti s handicapy jsou (poruchy autistického spektra, ADHD, chronické nemoci, sociálně slabé prostředí…) a vedoucí nemají dostatečnou kapacitu, možnosti a informace, jak s nimi dobře pracovat. My jsme tu jako SpV byli od toho, abychom vedoucím pomáhali a informovali je.“

Junák není ostrov sám pro sebe

Naše debata o různě znevýhodněných nebyla natolik odlišná od toho, jako bychom se bavili o “klasických” dětech. Ostatně, každý z nás je v něčem specifický, nenormální… „Bavme se primárně o konkrétních potřebách našich členů. Na schůzce a v klubovně budou jiné než na výpravě nebo na táboře. Musím si klást otázky: Rozumí všemu, co říkám? Vidí a slyší? Cítí se bezpečně?“

„Myslím si, že když nějaké dítě do skautu opravdu chodit chce, cesta se vždycky dá najít. Ale samozřejmě záleží na kapacitách vedoucího a oddílu. Když jsem například sám na 20 dětí, těžko přiberu někoho dalšího. Když vedu s dalšími třemi dospělými a pár šikovnými rádci, situace je úplně jiná. Často navíc s dětmi s handicapy do oddílů chodí sourozenci, i ti se dají využít k nějaké opoře, radě nebo asistenci.“

Job si pak představuje ideální fungování člověka s postižením ve skautském oddíle takto: „Měl by být přirozenou součástí, nijak nevyčnívat. Uvedu příklad: v oddíle máme Lojzu s mentálním postižením, a i když je mu 13 let, chodí do vlčat, protože je na to zvyklý a vyhovuje mu to. Časem může přijít složitější puberta, situace se změní a vedoucí zhodnotí, že to už nejde. Lojza si ale vlčácký i skautský věk užije, získá spoustu dovedností a zároveň jeho okolí bude mít cenné zážitky a zkušenosti do budoucího života.“

Na čem by se podle Joba dalo obecně v Junáku pracovat z hlediska zlepšování situace skautů a skautek se specifickými potřebami? „Jako hnutí musíme vnímat, co se děje ve společnosti: že se zvětšují společenské nerovnosti a oddělují se elity. Přece i obce a místní komunity by měly chtít to stejné a případně skauty podpořit, třeba dotací, aby byli otevření všem dětem v daném místě. A peníze nebo nefunkční rodinné zázemí by pak nemusely být důvodem, proč nechodit. Byl bych rád, kdybychom si řekli, že skaut má podporovat společenskou soudržnost větší různorodostí našeho členstva. Měli bychom být otevření tomu, co přichází. Když mám v oddíle zrovna místo, je dobré udělat nábor i na jiných a míň zjevných místech, než tam, kam chodíme každoročně.“

Aby byl pro všechny i náš oddíl

Povídali jsme si také o tom, co konkrétně by vedoucí mohli používat ve své každodenní oddílové praxi. „Pokud to jde, pracujme s dětmi individuálně. Ideální je, když je dobře nastavený proces pravidel fungování. Dobrým nástrojem jsou pro toto tzv. tripartity, tedy setkání vedoucího, dítěte a rodiče. Tam se jasně řekne, jaká je domluva, co se nedaří, jak to napravit. Myslím si taky, že nám tu pořád schází metodika, jak pracovat s nováčky nebo s těmi, kteří musí z nějakého důvodu z oddílu odejít. Mělo by se to komunikovat srozumitelně a popisně, ne to formulovat jako ‚to vaše dítě zlobí,‘ nebo ‚ona je neposlušná, tak sem nemůže chodit.‘ Dítě by mělo rozumět, co se děje. Každému vedoucímu může vadit něco jiného a každý má právo říct, že na to (aktuálně) nemá.“

Další tipy se zase týkají budování respektujícího prostředí. „Nemusíme v oddíle za všechno bodovat a hodnotit. Dívejme se na děti rozvojovým pohledem, ale spíš ve smyslu: chci, aby se každý v něčem zlepšil a teď jdu vymýšlet, co to bude u Lucky a co u Báry.“

Já vedoucí

Vedení oddílu neznamená jenom řešení záležitostí ostatních, ale i práci na sobě. Proč to tak podle Joba je? „Je důležité zjišťovat, jaké jsou moje vlastní nedostatky a omezení. Jako vedoucí jsme dětem obrazem. Něco z vlastních limitů si můžeme uvědomovat, a něco ne. V tomto bych doporučoval hlavně zážitkové kurzy, kde si člověk sáhne na svoje hranice a získá zpětnou vazbu. Obecně je zdravé posouvat se osobnostně dopředu a tím, že se stávám silnější osobností, jsem i kvalifikovanější pracovat s různorodými kolektivy. Je zdravé si pro sebe pojmenovávat, co mně osobně vadí a kde jsou moje slabiny, protože to se mi logicky nelíbí na sobě ani na druhých. Když začíná vést oddíl osmnáctiletý člověk, je těžké takové věci rozpoznat.“