Rozhovory se Zbóžou a Pepe vedla Arya.
Na konci srpna jsem absolvovala dvě zajímavá setkání, a to s Petrem Zbožínkem – Zbóžou a Josefinou Kalousovou – Pepe. Pojí je to, že oba, byť v odlišných rolích, působili ve vedení pražských Potkanů, jediného skautského oddílu v Česku, který se specializuje na holky a kluky se sluchovým postižením. Ptala jsem se jich jak na fungování oddílu, tak i šířeji na komunitu neslyšících a možnosti začleňování lidí se sluchovým postižením do skautu.
Jak funguje oddíl skautů se sluchovým postižením?
Na začátku obou rozhovorů mě zajímalo fungování Potkanů. Jako někdo, kdo nemá téměř žádné zkušenosti s lidmi se sluchovými vadami, jsem si takto specifický skautský oddíl neuměla moc dobře představit. Pepe mě ale z představy něčeho radikálně odlišného rychle vyvedla: „Naše činnosti byly podobné jako u běžných skautů. Chodili jsme na výlety, hráli jsme hry, plnili stezky, skládali stejný slib a zpívali stejné písničky, jenom tedy ve znakovém jazyce.“ Když jsem pak se Zbóžou mluvila naopak o odlišnostech, vysvětlil mi velmi specifickou Potkaní strukturu: „Náš oddíl je výjimečný v tom, že máme děti z celé republiky, protože jiný oddíl pro neslyšící nefunguje. Přemýšlíme teď, že bychom založili i buňku v Brně, ale zatím na to nemáme vedoucí.“ Pepe pak vyjmenovala několik rozdílů v běžném fungování: „Napadají mě spíš taková drobná specifika, jako že pro neslyšící děti je vážně otrava loupat ve skupině brambory, protože si u toho nemohou povídat. To platí i o rukodělkách – když sedí a navlékají korálky, nemohou u toho znakovat. Sezení u ohně také není příliš pohodlné, protože na sebe nevidí a nemohou se bavit. Také na hry se zavázanýma očima se musí velmi opatrně a s dohodnutými signály, ale jde opravdu jen o detaily.“ Zbóža si ještě vybavil, že místo pískání nástupu Potkani mávají rukama, případně obcházejí jednotlivé stany.
Když jsem se ptala na historii oddílu, dozvěděla jsem se, že Potkany v roce 2000 založily dvě kamarádky, jedna slyšící a druhá neslyšící. „Fungujeme už 22 let a jako ostatní oddíly předáváme vedení ze starších na mladší. Aktuálně máme 38 dětí, což je opravdu hodně, pamatuju si doby, kdy nás bylo 10.“
Zajímalo mě také téma komunikace se slyšícími, ať už ve středisku, na vzdělávacích kurzech, nebo na větších skautských akcích. „Ohledně dorozumívání se slyšícími skauty fungujeme, jak se dá – na střediskovou radu jde třeba nedoslýchavý člověk, který se dorozumí, na kurzy s námi jezdí tlumočníci, na což jsme si teď sháněli i nějaké peníze na platformě Donio. Může jít jak o profesionály, tak o studenty znakového jazyka,“ popisuje mi Zbóža. Když jsem se zeptala, zda bych se já, která neumím znakový jazyk, mezi Potkany dorozuměla, odpovídá mi: „Jsou neslyšící, kteří dokážou odezírat, někteří lidé zase mohou slyšet díky sluchadlu nebo kochleárnímu implantátu *. Já sám dokážu odezírat a trošku slyším. Někdo se ale dorozumívá přes tlumočníka nebo psaný text či obrázek na papíře.“ Pepe vzpomíná, že jako tlumočníci fungovali třeba na střediskové poradě, společných akcích se slyšícími dětmi, ale také že jezdili jako běžní vedoucí na oddílové výpravy.
* Voperovaný přístoj, který nahrazuje funkci ušního hlemýždě; obvykle je výkonnější než naslouchadlo, ale jeho pořízení je zase poměrně finančně náročné.
Mohou neslyšící chodit i do našeho oddílu?
V debatě jsme s oběma respondenty otevřeli téma, jak postupovat, pokud se chce někdo se sluchovým postižením přidat do skautu. Pepe nad tím přemýšlí následovně: „Na otázku, nakolik lidi se sluchovým postižením integrovat mezi většinu, se názory velmi různí. Jde hlavně o výběr škol, ale i o tyto volnočasové aktivity. Sluchové postižení je samo o sobě hodně izolující, protože se prostě nedorozumíš. Za sebe si tedy myslím, že pro děti s takovým postižením je užitečnější, když jsou v kolektivu sobě podobných. Je to ale hodně individuální, pokud třeba někdo umí odezírat nebo nemá tak těžkou vadu, mohlo by to v klasickém oddíle také fungovat. Musíš na to ale brát ohledy naprosto neustále a některé ze situací nemusí vedoucí předem ani napadnout. Třeba když mluví větší počet lidí, tak se i odezírající neslyšící snadno ztratí. Jde tedy o to, aby tomuto dítěti někdo neustále předával informace a snažil se ho začleňovat, aby se necítilo osaměle. Je vhodné si vyzkoušet, co bude v naší konkrétní situaci fungovat – buď budeme mluvit víc nahlas, budeme otočení čelem k neslyšícímu nebo nebudeme mluvit přes sebe.“ Zbóža situaci z pohledu člověka se sluchovým postižením popisuje takto: „Jedna naše členka mi říkala, že až v našem oddíle víc pochopila podstatu skautingu. Předtím chodila do jiného oddílu, ale je jasné, že se jí vedoucí nemohli tolik věnovat, takže spoustu věcí neměla jak pochopit.“ Sám se také víc kloní k variantě, aby neslyšící skautovali se sobě podobnými, zároveň stejně jako Pepe uznává, že je to velmi individuální a je potřeba posoudit každý případ zvlášť.
Shodujeme se, že jediný oddíl v republice nemůže být schopný pojmout všechny neslyšící a nedoslýchavé a spolu s Pepe i Zbóžou se zamýšlíme nad tím, co by měli vedoucí dělat, pokud by se rozhodli někoho takového přijmout. „Vedoucí, kteří by chtěli pracovat s kluky a holkami se sluchovou vadou, musí u každého programu promýšlet jejich zapojení. Například u her ve tmě. Zohledňovat je třeba i takové věci, jako že si v dešti a u vody musíme odstranit sluchadlo a najednou vznikne problém. Podle mého názoru je lepší vytvářet spíš skupiny neslyšících, aby se v tom potom necítili tak sami,“ vyjmenovává Zbóža. Dodává, že „pokud by některý oddíl chtěl pracovat s člověkem se sluchovým postižením, je důležité být v kontaktu se specialisty, třeba speciálně pedagogickým centrem, nebo může napsat nám Potkanům. Mám zkušenosti s tím, že neslyšící, kteří chodili do klasických škol, nevěděli o některých službách nebo dávkách od státu, což je škoda.“ Zeptala jsem se, zdali by oddíl Potkanů byl schopný přijmout dalšího člena nebo členku. „Vlny zájmu se v Potkanech střídají. Někdy jsme dělali i nábory na školách pro neslyšící, ale teď máme dětí opravdu hodně a některé dokonce musíme odmítat. Zájemci musí umět znakový jazyk. Na druhé straně znám například jednu nedoslýchavou skautku, která je členkou klasického oddílu a je tam spokojená.“
Kultura neslyšících a jak do ní proniknout
Na závěr našeho povídání jsme se pobavili o tom, jak může člověk, který potká někoho se sluchovou vadou, začít konverzaci. „Hodně lidí se komunikace s neslyšícími zdráhá. Je dobré začít tím, že člověk zamává nebo zaklepe na rameno a potom něco napíše na papír nebo do mobilu, případně zkusí prstovou abecedu.“ Zdůrazňuje také, že každá snaha navázat kontakt se obvykle hodně cení.
A kam se obrátit, pokud vás kultura neslyšících zajímá víc? V červnu se v Praze každoročně koná ZnakoFest, v září zase probíhá mezinárodní týden neslyšících, během něhož se dějí různé popularizační akce. Pro širší orientaci si případně můžete projít web Svazu neslyšících a nedoslýchavých (snncr.cz) a s Potkany je možné se lépe seznámit na jejich webu, případně na jejich sociálních sítích (Facebook,
Instagram). Pro širší teoretickou orientaci v tematice sluchového postižení je možné přečíst si přehledový text od odboru Skauting pro všechny, jehož autorkou je má respondentka Pepe.
Oddíl Potkani vznikl v roce 2000. Oddílem si prošli neslyšící, nedoslýchaví a neverbální členové a také děti neslyšících rodičů.
Petr Zbožínek
Zbóža je nedoslýchavý a byť pochází od Zlína a aktuálně žije v Olomouci, do oddílu se dostal přes přítelkyni a začal v něm působit jako vedoucí. Postupně si i udělal skautské vzdělání a kromě Potkanů teď vede servis tým na ČK Insomnia.
Josefina Kalousová
Pepe se ke skautingu dostala přes studium českého znakového jazyka na Filozofické fakultě v Praze. S Potkany jezdila několik let jako tlumočnice, spolupracovala také s odborem Skauting pro všechny. Nyní tlumočí profesionálně v České televizi a zkušenosti má i s výukou češtiny pro neslyšící.
