Lesby, gayové, trans lidé a další lidé v rámci genderové, sexuální a vztahové rozmanitosti (zkráceně LGBT+) existovali odpradávna ve všech koutech světa. Ne vždy a všude však mohli být otevřeně sami sebou. V dnešní době je to sice u nás o něco snazší než dříve, přesto je mezi námi spousta osob, které si z různých důvodů svoje prožívání sexuality či genderové identity nechávají pro sebe. Mnoho LGBT+ lidí, kteří už za sebou mají coming out, i těch, kteří o něm zatím jen uvažují, je bezpochyby součástí skautských oddílů.
Ne vždy je však úplně jasné, jak k nim přistupovat, jak se s nimi o tom bavit a jestli vůbec. Co dělat, když někdo z chlapeckého oddílu projde coming outem jako trans žena? Tento článek nabízí vodítka, jak si v takových situacích poradit, pokud se s nimi setkáme v našem skautském oddíle. Hlavní důraz klademe na situaci trans lidí, kterých sice není tolik jako leseb nebo gayů, v přístupu k nim však mívají lidé mnohem více otazníků. Pro lepší dokreslení, jak trans lidé mohou prožívat různé situace, zde uvádíme příběh fiktivního Reného, který je poskládán ze zkušeností několika reálných osob.
Z důvodu genderově citlivého vyjadřování v textu v případě slov o stejném základu, která se liší rodem, používáme hvězdičku. Na rozdíl od lomítka, které znamená „nebo“, hvězdička zahrnuje celé spektrum genderové diverzity.
K základním pojmům
Pojmy jako gender nebo genderová identita jsou pro spoustu lidí stále poměrně nové a jejich obsah ne úplně jasný. Gender, na rozdíl od biologického pohlaví (pohlaví připsané po narození), by se dal charakterizovat jako sociální pohlaví, tedy soubor očekávání od mužů a od žen, který je proměnlivý v místě a čase.
S těmito očekáváními se seznamujeme od dětství v rodině, ve škole, prostřednictvím médií apod. V rámci socializace se učíme ženským či mužským rolím se vším, co by k tomu mělo patřit – chování, oblékání, (ne)projevování se v různých situacích atd. Tato očekávání ve zjednodušující formě vedou ke genderovým stereotypům, tedy k předsudkům nebo mylným představám o tom, jaké chování je pro ženy či muže normální, přirozené, nebo k posuzování druhých na základě pohlaví bez ohledu na jejich individuální vlastnosti a schopnosti. Toto bývá často podpořeno výroky typu: „Musíš vypadat pěkně, jinak o tebe žádný muž nebude stát,“ nebo „Chlapi nebrečí, je to znak slabosti.“
Pohlaví připsané po narození znamená, že lékařský personál na základě určitých charakteristik (pohlavní orgány, chromozomy, hormony atd.) určí, zda jde o chlapce, nebo o dívku. Pokud tyto charakteristiky nejsou jednoznačné, jde o tzv. intersex osobu.
Genderová identita je složitější koncept. Pojí se k sociální roli v různých historických obdobích na různých místech. Týká se vzhledu, způsobu chování nebo jiného vyjádření identity, která je člověku vlastní. Jde o náš vnitřní pocit příslušnosti k určitému pohlaví, zda se cítíme být ženou, či mužem.
Genderová a sexuální rozmanitost může zahrnovat všechno, co se týká menšinové genderové identity nebo sexuální orientace. Obojí je součástí identity každého člověka a pokud se někdo v tomto směru liší od většinové populace, období, kdy si tuto odlišnost začíná uvědomovat, se nazývá tzv. vnitřní coming out. Proces, kdy se člověk s tímto svěřuje svému okolí, se nazývá vnější coming out. Pokud nebude uvedeno jinak, pojmem coming out dále myslíme vnější coming out. Ať už jde o vnitřní nebo vnější, je coming out vždy procesem individuálním, který může u jedněch probíhat rychle a hladce a u jiných dlouze a komplikovaně. Kromě osobnostních charakteristik zde hraje zásadní roli také prostředí, ve kterém se pohybujeme. O tom, jak je možné podpořit bezpečný coming out, se zmiňujeme dále v článku.
Genderová identita se vytváří v našem mozku a je ovlivňována působením hormonů a jiných biologických procesů, i prostředím, které je zásadní pro (ne)přijímání sama sebe. Prostředí má také zásadní vliv na to, jak vnímáme gender, tedy to, co je vlastní mužům a ženám, a jak silně naplňování těchto norem vyžaduje.
Pro osobu, u které genderová identita a pohlaví nejsou v souladu, používáme obvykle termín transgender člověk, pokud tyto skutečnosti v souladu jsou, používáme termín cisgender člověk. V obou případech se jedná o to, že se člověk identifikuje jako žena, nebo jako muž, jsou ale i lidé, kteří se nedokážou zcela ztotožnit ani s jedním z uvedených pohlaví. Jde o velice různorodou skupinu osob v rámci genderové rozmanitosti (agender osoby, které se neidentifikují s žádným pohlavím, genderfluidní osoby, u nichž se pocit příslušnosti k určitému pohlaví může měnit v čase nebo v závislosti na situaci, a další nebinární osoby, které svůj gender prožívají zase jinak).
Ne všechny osoby v rámci genderové rozmanitosti se však identifikují jako transgender osoby, a ne všechny transgender osoby se identifikují jako osoby v rámci genderové diverzity – mnoho trans lidí se identifikuje jednoduše jako muž nebo žena. (Např. transgender muž, který se identifikuje jako muž, projde tranzicí a jinak než o muži o sobě nesmýšlí. Jiný trans muž se může i po dokončení tranzice identifikovat jako osoba v rámci genderové diverzity a o své trans identitě otevřeně mluví, další člověk se může identifikovat jako nebinární, nemluví o sobě jako o muži ani jako o ženě, a tranzici neplánuje.)
Mnozí lidé, kteří se identifikují jako trans, mají zájem projít tzv. tranzicí, tedy procesem nabývání fyzických charakteristik a vrůstání do sociální role, která koresponduje s jejich genderovou identitou. Tranzice obsahuje zejména následující tři složky:
- Fyzická (nebo také medicínská) – hormonální terapie, chirurgické zákroky;
- Úřední – změna jména, rodného čísla a označení genderu v dokladech;
- Sociální – zastávání dané sociální role ve společnosti.
K medicínské tranzici je v současné době dle zákona vyžadováno mimo jiné stanovení diagnózy. O té rozhoduje sexuolog*žka s podporou dalších odborníků, zejména je třeba posudku klinického psychologa*žky. Na sexuologii je možné docházet i před osmnáctým rokem a pokud jsou splněny všechny podmínky, se souhlasem rodičů je možno nasadit hormony nebo blokátory pohlavních hormonů, jde-li o mladší osoby.
V průběhu hormonální terapie se lidé mění fyzicky, často ale i psychicky. V ČR mají v této fázi možnost změnit si jméno na neutrální (např. Vlasta Nováků, Alex Krejčí apod.), rodné číslo však zůstává stejné. Součástí této fáze je i nutnost projít ve všech důležitých oblastech života (příbuzní, škola/práce atd.) coming outem, pokud neproběhl už dřív. K tomu se pojí i riziko ztráty práce, příbuzných, kamarádů*ek, partnerů*ek a podobně. Je proto třeba, aby měl člověk zejména v této době kolem sebe aspoň nějakou podporu a v případě, že ji nemá v podobě blízkých osob, je dobré odkazovat na prověřené odborníky či odbornice (psychologové*žky, linky důvěry, peer-to-peer poradny, jako je třeba S barvou ven, apod.). Dobrou podporou může být i respektující kolektiv družiny nebo někdo z vedoucích. Důležité při tom je, aby trans člověk o nabídce této podpory věděl, nebyla mu však vnucována.
Tematika sexuální orientace se může zdát jednodušší, ale ani ta není zdaleka černobílá. Kromě toho, že existují lidé čistě heterosexuální, a na druhé straně lesby a gayové, existuje i spousta osob, jejichž sexualita je nevyhraněná.
V rámci sexuální orientace můžeme rozlišit tři dimenze:
- Fyzická vs. citová přitažlivost ve vztahu k druhým lidem – většinou jsou tyto komponenty v souladu, může se však stát, že někoho například fyzicky přitahují spíš muži, ale zamilovává se spíše do žen. V takovém případě se jedná o zkříženou či smíšenou orientaci.
- Intenzita fyzické a citové přitažlivosti – když je intenzita fyzické přitažlivosti nulová, tj. člověk necítí sexuální přitažlivost k nikomu a obvykle ani nejeví zájem o sex, mluvíme o tzv. asexualitě. V případě nepřítomnosti citové přitažlivosti k druhým lidem se jedná o člověka aromantického. Asexuální lidé nemusí být nutně aromantičtí a aromantičtí lidé nemusí být nutně asexuální.
- Objekt fyzické a citové přitažlivosti – zde zjednodušeně řečeno rozlišujeme orientaci heterosexuální (člověk je přitahován výhradně k osobě opačného pohlaví) a neheterosexuální (člověk není přitahován výhradně k osobě opačného pohlaví, lze sem zařadit i asexualitu). Je-li člověk přitahován k mužům i ženám, i když to nutně nemusí být obojí ve stejné intenzitě, mluvíme o bisexualitě. Není-li člověk v rámci fyzické nebo citové přitažlivosti limitován genderem ostatních, mluvíme o pansexualitě. Lepší představu může přinést následující obrázek – příklad tří žen různé sexuální orientace.
Lesby, gayové a trans lidé ve skautských kolektivech
Když obvykle mladý člověk dospěje v rámci vnitřního coming outu k závěru, že je neheterosexuální nebo transgender, začne často přemýšlet o vnějším coming outu. Ten bývá spojen se spoustou emocí, zejména strachem z přijetí okolím, ale může se objevovat i smutek, stud, vina nebo závist. Klíčová je pak reakce těch, kterým se člověk svěří. Negativní reakce mohou vést až k sociální izolaci, sebeubližování nebo myšlenkám na sebevraždu.
Z příběhu Reného: „Že jsem trans jsem si uvědomil už zhruba v deseti, ale pak jsem dlouho neměl odvahu o tom nikomu říct. Rodičům jsem si to říct netroufal, protože jak jsem sledoval jejich reakce na LGBT+ lidi, tušil jsem, že to rozhodně nebude v pohodě. Na střední jsem se vyoutoval spolužačce asi hned v prváku, ale ta nereagovala dobře, tak jsem měl pocit, že to nemůžu říct vůbec nikomu a dusil jsem to dlouho sám v sobě, což pro mě bylo na celé věci asi to nejhorší.“
Přijetí, ať už ze strany oddílových vedoucích nebo vrstevníků, je pro mladého člověka zásadní pro vybudování zdravého vztahu jak k sobě, tak i k druhým lidem. Je důležité, aby cítil od druhých respekt, důvěru a podporu. Někdy však nemusí být jasné, jak takovou podporu poskytnout, jak neublížit, co říct nebo neříct.
Důležité je vytváření respektujícího prostředí pro všechny, co se něčím liší. Je tedy dobré v tomto směru pracovat s prostředím družiny, kultivovat ho ve směru respektu k odlišnostem a nastavovat hranice projevům homo/transfobie. Ideální pak je, když vedoucí oddílu jde v tomto příkladem, nepodporovat ani projevy hetero či cisnormativity (např. dotaz na holku: „Už máš kluka?“ nebo ironické řeči o počtu pohlaví atd.), vtipkování na účet LGBT+ lidí apod. Důležité je ale zjistit, co za těmito projevy stojí, někdy to může být zejména u dětí o tom, že používají výrazy, kterým nerozumí.
Když se dítě nebo mladý člověk přijde dospělému svěřit, je to znamení velké důvěry a vyžadovalo to mnoho odvahy. Je tedy na místě ji na začátku ocenit. Zároveň je dobré reagovat autenticky. Citlivě sdělit vlastní pocity nebo myšlenky, které to ve mně vyvolalo (např. překvapení, potřeba času na vstřebání novinky, ale i podpora, kterou je možné nabízet, ale nevnucovat ji). Je rovněž vhodné ujistit mladého člověka, že na našem vzájemném vztahu se nic nemění, a že tato informace zůstane jen mezi námi. Je to i dobrá příležitost k položení otázek, které mám na srdci. Samozřejmostí je pak nesoudit, nebagatelizovat („Je to dneska v módě“, „ještě jsi nepotkal tu pravou“ nebo „to tě časem přejde“.).
Důležité je také znát vlastní omezení ve vztahu ke genderové, sexuální a vztahové diverzitě, mít možnost toto téma s někým reflektovat. Pokud vím, že nedokážu dodat člověku, co se na mě obrátí, požadovanou podporu, je na místě mu to citlivě sdělit a odkázat ho na někoho jiného. Případně lze odkázat na poradnu sbarvouven.cz, kterou provozuje Prague Pride od února 2015 a která funguje na bázi vrstevnického mentoringu.
Někdy může mít dospělý člověk pocit, že dospívající v jeho okolí bude velice pravděpodobně gay/lesba nebo trans, a bude se snažit jeho*její coming out vyprovokovat. To ale není ideální, protože coming out by vždy měl přijít jako výsledek vnitřního rozhodnutí a ne z vnějšího podnětu. Maximálně je možné dát kolektivu najevo, že kdokoli si bude chtít o čemkoli popovídat nebo se svěřit, ať už se to týká třeba této oblasti, má u vedoucí*ho dveře otevřené. Takovéto pobídky mohou také redukovat stres a úzkost mladých lidí, kteří zvažují první coming outy, a mají pocit, že v okolí nemají nikoho, komu by se s tímto mohli svěřit.
Z příběhu Reného: „V devatenácti jsem se pak svěřil jedné psycholožce, ke které jsem měl důvěru, a ta to vzala skvěle. Ještě dlouho jsem však nebyl připravený se o tom s lidmi bavit. Když na to někdo narazil, třeba i v dobrém, tak jsem obvykle z té konverzace utíkal. Teprve časem jsem začal být otevřenější a dnes jsem o tom schopný mluvit bez problému.“
Co když to po coming outu nejde úplně hladce?
Po coming outu obvykle přichází úleva, nemusí tomu tak ale být vždy. Někdy může člověk zažívat stres z důvodu, že ho okolí nepřijímá tak, jak by si přál. Pokud se po coming outu objeví konflikty v družině, může se to srovnat časem, ale není dobré na to sázet.
Protože každá taková situace je specifická, není snadné obecně poradit, co by mohlo pomoci. Obvykle v rámci předcházení těmto situacím pomáhá práce na klimatu v kolektivu, které bude respektující vůči odlišnostem. Také je třeba do řešení zaangažovat všechny strany, zjistit možné příčiny, a následně pracovat na společném řešení. Pokud se situace jeví jako příliš komplikovaná, nebo si některý*á vedoucí netroufá se do ní vkládat, je na místě přizvat mediátora*ku. Zásadní je ovšem znalost tématu.
Je také možné se poradit se službami zaměřenými na podporu LGBT+ lidí, jako je např. poradna sbarvouven.cz. S problematikou jsou obeznámení a umí s ním pracovat i na Lince bezpečí (116 111). S problematikou respektujícího prostředí ve skautském oddíle zase rádi pomohou v poradně odboru Skauting pro všechny (spv.skauting.cz/poradna).
Koedukované nebo nekoedukované oddíly?
Na závěr se můžeme krátce zamyslet nad výhodami a nevýhodami uvedených typů oddílů, když je člověk lesba, gay nebo trans.
Lesba nebo gay mohou zažívat pohodu v obou typech kolektivů a záleží hlavně na tom, jak si vedení dokáže poradit s klimatem v dané skupině, případným cisnormativním chováním, zda kolektiv respektuje možnost každého být sám sebou. Pokud ne, typ kolektivu nehraje roli.
U trans osoby to může být v nekoedukovaném kolektivu složitější, protože dříve nebo později přichází na to, že tam nezapadá, a může mu*jí být nepříjemné až traumatizující oslovování (chlapci, dívky), aktivity apod. V takovém případě je důležité, aby měl trans člověk možnost se někomu svěřit a nemusel se se svými pocity trápit sám.
Řešením je pak změna oddílu za dívčí/chlapecký, případně koedukovaný. Jak trans lidé, tak ostatní ve skupině se na situaci obvykle dobře adaptují. Pokud ne, je dobré nabídnout bezpečný prostor pro celou skupinu, kde bude možné o tématu mluvit, ventilovat emoce, vyjádřit své obavy. Tyto obavy je třeba brát vážně, jsou však často založeny na neúplných informacích, mýtech nebo stereotypech a časem obvykle přecházejí. Někdy však vycházejí spíše z okolí členů*členek skupiny, a proto je pak dobré zahrnout do řešení situace i to.
Z příběhu Reného: „Ve škole jsem nesnášel ty předměty, kdy jsme se dělili na kluky a holky, to jsem se snažil nějak přežít. Ale pak jsem si užíval, když jsem si třeba s klukama před školou nebo na sídlišti mohl zahrát fotbálek. Taky jsem začal ve dvanácti s bojovým uměním, protože to byla víc taková klukovská aktivita. Nevím, jak mě vnímali ostatní, ale kluci mě mezi sebe brali a neměl jsem problém zapadnout.“ Pokud vás zajímá téma genderové, sexuální a vztahové diverzity a chcete se o něm dozvědět víc, Prague Pride nabízí vzdělávání v této oblasti formou volně šiřitelných publikací, seminářů, kurzů, workshopů či konzultací. Využít je možné i služeb již zmiňované online poradny sbarvouven.cz, která není určená jen LGBT+ osobám, ale i všem ostatním, kteří mají nějaké otázky nebo pochybnosti.
