Rozhovor vedla Arya.
Olgo, ty pocházíš z Ruska. Mohla bys ve stručnosti popsat svůj příběh – jak ses dostala do Česka, jak dlouho tady žiješ a jak jsi vnímala život cizinky v jiném státě?
Olga: Jsem tady sedmým rokem. Začala jsem studovat ruštinu a češtinu v Rusku a pak jsem přijela na navazujícího magistra do Brna a už jsem tady zůstala. Když jsem přijela, česky už jsem uměla, ne skvěle, ale domluvila jsem se. Začátky nebyly tak těžké z té jazykové stránky, ale spíš proto, že jsem nikoho neznala, byla jsem úplně sama, bez rodiny, bez kamarádů, škola byla těžká. První rok to tedy bylo komplikované, ale potom už to naštěstí začalo fungovat.
Obě pracujete v neziskové organizaci InBáze. Mohly byste prosím popsat, co obecně děláte a jaká je konkrétně vaše pozice?
Olga: InBáze je organizace, která pracuje s migranty z jakýchkoliv zemí, nově přicházejícími do Česka a žijícími tady. Máme několik oddělení s velice různorodou činností – pomoc právní, sociální, psychologická, děláme taky interkulturní a komunitní aktivity. Když k nám přijde klient a potřebuje nějak pomoct, můžeme mu poskytnout poradenství, psychologickou pomoc, tlumočení na úřadech, doprovody, … Já pracuji v oddělení multikulturní výchovy. Pohybujeme se přímo v terénu na školách a informujeme české vzdělávací prostředí o multikulturalitě a místních cizincích.
Blanka: Jednoduše se snažíme zlepšovat atmosféru na školách vůči cizincům. Já jinak dělám koordinaci češtiny jako druhého jazyka, takže řídím větší počet kurzů, ať už pro dospělé nebo pro děti.
InBáze
Pražská nezisková organizace zabývající se pomocí cizincům s orientací a integrací do českého prostředí a taky šířením informací o multikulturalitě. Uvádí, že „poslání InBáze je pomáhat migrantkám a migrantům a jejich rodinám v životě v České republice. Vytváříme bezpečný a otevřený prostor k vzájemnému poznávání a porozumění mezi českými občany a lidmi jiných národností a kultur“. Skautským vedoucím by se mohla hodit konzultace od Oddělení začleňování dětí a žáků s odlišným mateřským jazykem a multikulturní výchovy, rodičům ukrajinských dětí zase různorodé poradenské služby. inbaze.cz/multikulturni-vychova a inbaze.cz/pro-cizince.
Mohly byste skautským vedoucím v pár větách shrnout, co zažívá člověk přicházející do nové země, navíc v takto vypjaté situaci? Jaké jsou jeho potřeby?
Olga: Tito lidé prožívají šok a frustraci, jsou ztracení, mají strach a cítí bolest z toho všeho, co se děje. I ti, kteří sem přijíždějí dobrovolně za studiem nebo za prací, jsou zmatení a cítí se sami, ale tohle je něco ještě úplně jiného. Uprchlíci tedy potřebují psychologickou podporu, pochopení a hlavně pocit bezpečí. To jsou ty prvotní potřeby, pak se usadí, najdou si práci nebo školu a budou potřebovat další rady ohledně trhu práce, školního systému… No a když počáteční krize pomine, přijde čas i na začleňování do většinové společnosti.
Blanka: Ještě bych k tomu chtěla říct, že je ten příchod v případě uprchlíků obohacen o prvek nedobrovolnosti. Říkám to proto, že u dětí je tohle běžné – rodiče se rozhodnou přestěhovat do Česka a dítě přivezou s sebou. No a děti mívají zásek, nechtějí se učit česky, jsou vůči novému prostředí nepřátelsky naladěné. A já si myslím, že v téhle situaci budou teď i dospělí, protože se k příchodu nerozhodli úplně svobodně.
Pak je tam další problém, který jsem vypozorovala u svých přátel-migrantů. Někdy těmto lidem trvá hrozně dlouho, než si srovnají, co chtějí vlastně dělat. Mám třeba kamarádku ze Sýrie, které trvalo asi deset let, než se rozhodla, že se pořádně naučí česky, zůstane tady a požádá o občanství.
Je perspektiva dětí ocitajících se v novém prostředí ještě v něčem jiná? Vypozorovaly jste něco, na co by si vedoucí, kteří chtějí pracovat s ukrajinskými a obecně uprchlickými dětmi, měli dát pozor?
Olga: Na situaci nedobrovolného příchodu se nabízí dva úhly pohledu. Děti se dokážou líp odreagovat, zapojit se do hry nebo nějaké tvůrčí aktivity a u toho se bavit a smát. Na druhou stranu to nemůžeme chtít hned, každé dítě v nové skupině nebude okamžitě veselé a radostné. Zažívám to i teď na multikulturních klubech nebo ve skupinkách, které organizujeme pro ukrajinské děti. Dítě může být smutné, frustrované, protože slyší, co se děje, i doma je tíživá atmosféra… A do hry se nezapojí hned. Záleží na konkrétním dítěti, jak situaci vnímá ono a jeho rodina.
Blanka: My jsme to zatím nezažívali v tak velkém rozsahu, protože tak velká uprchlická vlna v Česku ještě nebyla. Navíc se to podle mě bude zhoršovat, válka je teprve na začátku. Ale i tak jsme v InBázi zažili pár opravdu zoufalých dětí. Tam pomohlo poradit se s dětským psychologem, komunikovat s rodinou a hlavně čekat. Třeba i několik let, aby se dítě smířilo s tím, že tady zůstane, a přestalo se ke všemu českému stavět do opozice.
Představme si modelovou situaci – skautský oddíl nabídne místa ukrajinským dětem a ty mají přijít na první schůzku. Máte nějaké tipy nebo nápady, jak se můžou vedoucí na situaci dopředu připravit, jaké aktivity zařadit a jaký obecně zvolit přístup, když se děti nebudou chytat, případně se nebudou chtít aktivně zapojovat? Další velká otázka je určitě ta, jak s dětmi mluvit, když neumí česky?
Olga: Nově příchozí děti česky neumí a mluví buď ukrajinsky nebo rusky. Jde ale o slovanské jazyky a děti se budou chytat, i když aktivně mluvit neumí. Nepochopí samozřejmě každé slovo, ale když se bude mluvit pomalu, srozumitelně, nějak to půjde, slova jsou podobná. Třeba „malovat“ je skoro stejné, ukrajinsky „maljuvaty“. Navíc se ta činnost dá ukázat. Když přijde skupinka nových dětí, začněte s obecnými seznamovacími aktivitami, řekněte si jména… Když ale dojde na další hry, děti se už mohou zapojit, protože zbořily prvotní bariéru a hlavně pravidla bývají jednoduchá a ve všech kulturách stejná. Postupně se tak dítě může zapojovat víc a víc.
Blanka: Obecně bych doporučila hry, kde se moc nemluví. A taky tvoření a pohyb. Když nebudou rozumět, všechno se dá ukázat na obrázku nebo pantomimou, případně nechat to napřed provést někoho z českých dětí.
Když si představím nějaké dítě, které to nebude chtít dělat, nebude to chápat, bude znuděné anebo se bude stydět… Má vůbec smysl, aby ve skautském kolektivu bylo?
Olga: Dítě potřebuje čas. Ideální je ho tedy nechat se porozhlédnout. Když ho to zaujme, časem se do hry zapojí.
Blanka: Bavíme se tu taky o volnočasové aktivitě. Ty děti tam budou z vlastní vůle a pokud ne a vyloženě to nepůjde, není samozřejmě ideální, aby ho tam někdo držel. Ale jinak souhlasím s Olgou: nechat se rozkoukat, když něčemu nebudou rozumět, předvést gestikulací nebo nechat jít napřed někoho jiného. Hlavně nenutit. A jestli to má smysl? Myslím, že minimálně z toho jazykového hlediska ano. Hodně dětí může být čistě v ukrajinském kolektivu (někde na ubytovně, ve škole…) a je skvělé, že se tu přirozeně dostanou do českého prostředí.
Přemýšlím ale, jak řešit to, když někdo fakt nechce. Některé děti jsou úzkostlivé z toho, že se zašpiní, budou obecně ve fyzickém nekomfortu, nejsou třeba týmoví hráči… Asi to není pro každého a svět se nezboří, když někdo nebude chtít, ale je myslím dobré rozlišovat mezi stydlivostí a tím, že někdo tam opravdu nechce být.
Olga: Ale to je stejné jako s vašimi dětmi, takové věci se řeší i u Čechů. Záleží na každém dítěti a jeho potřebách, ne na tom, odkud pochází.
Když otázku obrátíme, máte tipy, co vyloženě nedělat? Co by dětem s uprchlickou zkušeností mohlo uškodit?
Olga: Znovu to musím zopakovat, rozhodně děti nenuťte. Napadá mě, že předtím, než se připojí ti nově příchozí Ukrajinci, je dobré pracovat s dosavadní českou skupinou a připravit ji na to, co se bude dít, zodpovědět jim nějaké otázky…
Blanka: Ano, souhlasím, určitě je důležité bavit se s kolektivem před příchodem nováčků. Popsala bych situaci a probrala jejich pocity a to, jak by jim v takové situaci samotným bylo. Není ale dobré zakazovat o něčem mluvit, válku a trauma tabuizovat, děti se naopak dokážou zeptat velice citlivě.
Napadá mě ještě další tip, který se používá při začleňování do tříd, a to je patron. Při přípravné hodině [schůzce] se vybere patron pro nově příchozí, a ten se o ně potom stará. Je to někdo z dětí, kdo se ideálně přihlásí dobrovolně. Ve škole bývá tendence, že si spolu sednou, patron pak pomáhá s orientací v budově i v kolektivu a prostě o něj ze začátku pečuje.
Olga: Také je možné, že někdo z dosavadních členů oddílu bude umět rusky nebo ukrajinsky, protože tu už žije delší dobu, případně má jednoho z rodičů z východu, nebo se to naučil ve škole. To určitě situaci pomůže a je skvělé takové lidi využít.
Pojďme ještě zpátky k tomu, že ty sama, Olgo, jsi z Ruska. Setkala ses osobně s nějakými stereotypy ohledně lidí z východní Evropy?
Olga: Nemůžu ukázat na nic konkrétního, co bych sama zažila. Je to možná tím, že mluvím česky a pohybuji se v českém prostředí. Nikdy jsem neslyšela: „Ty jsi Ruska, takže jsi automaticky taková a maková.“ Asi jsem v tom měla štěstí.
Na druhou stranu jsou teď stereotypy slyšet odevšad, každý o tom mluví. Organizace Meta (meta-ops.eu), která poskytuje podporu studentům s odlišným mateřským jazykem, má hezkou kampaň, taková videa s různými cizinci, kde je to velice dobře ukázané. Jmenuje se Jsem jako ty (jakoty.cz) a snaží se ukazovat například Rusy jinak než jako agresory a vojáky a Ukrajince jako ty, co sem jedou uklízet a dělat na stavbě. To vnímám jako největší stereotypy.
V konfliktu teď proti sobě stojí Rusko a Ukrajina a děti to určitě vnímají. Jak ale v dětském kolektivu předejít zbytečné stereotypizaci a viktimizaci Rusů, kterých je v Česku taky hodně?
Olga: S tím jsem se setkala hned na začátku. Do klubu dochází rusky mluvící chlapec z Kazachstánu, takže došlo ke ztotožnění jeho a Ruska. Nejdříve se pohádali se spolužákem z Ukrajiny ohledně nějaké hry. Kluk z Kazachstánu byl hodně frustrovaný tím, co možná slyšel doma a všude kolem. Strhla se velká hádka, došlo i k úrazu… Museli jsme to hodně dlouho probírat a opravdu asi není jiná možnost, než o tom komunikovat.
Každý týden o tom tedy na klubu mluvíme. Ne vždycky to dětem dojde rovnou. Stalo se, že jsme téma probrali a pak se mě někdo uprostřed hodiny zeptal, jestli vím, že je válka. Odpověděla jsem: „Ano, už jsme o tom na začátku mluvili.“ Tomuto chlapečkovi to došlo později a nechápal, jakou roli v tom hraju já, když jsem z Ruska…
Napadá vás ještě nějaký tip nebo vzkaz na závěr?
Blanka: Chtěla bych říct všem skautským vedoucím, ať se toho nebojí. Většina dětí bude v pohodě a pro spoustu z nich bude chození do skautu určitě důležité. Skaut může fungovat jako ideální podpora.
Olga: Skauting je hodně univerzální. A i když se to možná jmenuje jinak, všude po světě existují letní tábory, volnočasové kroužky, chodí se do přírody a baví to děti jakýchkoliv národností, takže to očividně funguje. A souhlasím s Blankou, nebojte se toho, určitě to půjde.
Tipy do skautské činnosti pro práci s dětskými uprchlíky:
(na základě rozhovoru sestavily Blanka Charvátová,
Olga Bulajcsik a Arya)
- Můžete zřídit instituci patrona (nebo taky „vrby“ či „buddyho“) – jde o vrstevníka, který se nováčka ujme, dává na něj pozor, zodpovídá otázky…
- Před příchodem ukrajinských dětí pracujte s původní skupinou. Bavte se o aktuální situaci na Ukrajině, o životě uprchlíků i o svých očekáváních ohledně nových členů a členek.
- Nové děti do ničeho nenuťte, i samotná (byť pasivní) přítomnost na schůzce nebo výpravě pro ně může být cenná.
- Ze začátku zvolte jednoduché aktivity a činnosti, u kterých se moc nemluví (sport, pohybové hry, tvoření a vyrábění, …).
- Pokud už máte v oddíle někoho rusky nebo ukrajinsky mluvícího, určitě ho využijte.
- Pokud si na to věříte, je určitě dobré pobavit se s rodinami nově příchozích dětí – jednak aby věděly, co od skautu čekat (posloužit můžou třeba fotky z akcí), co je dobré nosit s sebou (místní kultura zájmových kroužků může být jiná), a připravily se na to, jaká bude pozice rodičů a rodinných příslušníků (zapojení v jiné zemi se také může lišit). Rodiče také znají své dítě nejlépe, a tak vám mohou poradit ohledně toho, co má rádo, jaká má omezení a co na něj funguje.
- Nedá se očekávat, že by ukrajinské děti měly vhodné outdoorové vybavení. Dobře zafungovat by ale mohla oddílová / středisková burza, díky níž by rodiny současných členů mohly dál poslat věci, které už nevyužijí.
- Pokud budete chtít uprchlíkům nabízet účast i na výpravách a táborech, dopředu si vyjasněte otázku financí – co může zadotovat středisko, kde by se dalo požádat o nějaký grant a kolik peněz budete chtít od ukrajinských rodin. Ústředí Junáka tuto problematiku taky řeší a v případě grantových možností bude střediska informovat.
- Nebojte se oslovit nějakou neziskovku pracující s cizinci a požádat ji o konzultaci nebo supervizi. (Kromě InBáze například Meta, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Centrum pro integraci cizinců, Integrační centrum, Poradna pro integraci, Slovo21, …)
- Stanovte si vlastní hranice – přijměte jen tolik dětí, na kolik si věříte, vemte si svůj čas a věc promyslete.
- Programový tým Kanceláře ústředí zpracoval mnohem detailnější metodiku k zapojení ukrajinských holek a kluků. Stahovat ji můžete zde: bit.ly/skaut-ukrajinskedeti.
Blanka Charvátová
Profesně se zabývá multikulurním vzděláváním, začlenováním dětí s odlišným mateřským jazykem do škol a výukou angličtiny a češtiny jako cizího jazyka. Hodně čerpá z vlastních zkušeností a má kolem sebe ráda lidi různých národností i názorů. Zajímá ji také domácí a sebeřízené vzdělávání, které v největší možné míře aplikuje doma.
Olga Bulajcsik
Metodička a lektorka multikulturní výchovy v organizaci InBáze, kromě toho vede Interkulturní kluby na školách pro české děti a děti s odlišným mateřským jazykem. Ráda s dětmi tvoří a tráví čas venku.
