Končí výprava. Kluci se loučí s vůdcem oddílu Divočákem.
„Nazdar, Rádio! Nazdar, Šídlo!“ zdraví je Divočák, zatímco každému z nich tiskne levačku.
„Nazdar, Divočáku!“ loučí se Námořník.
„Nazdar, Námořníku!“ odpovídá Divočák. Námořník poodejde několik kroků, tam se otočí na podpatku a se slovy „Ahoj, tati!“ se s rozpřaženou náručí rozběhne zpátky k Divočákovi. Výprava skončila, Divočák přestává být vedoucím a stává se opět Námořníkovým tátou.
Vlastní děti v oddíle přinášejí řadu výzev. Jak je neprotežovat, nebo naopak nemít přehnané nároky? Co když ostatním bude líto, že tam své rodiče nemají? Budou naše děti mít dostatek prostoru pro samostatný růst? Budou prožívat skauting stejně, jako kdyby tam byly bez nás? Nedáme-li jim příležitost pracovat s odloučením a zpracovávat svoje stesky, nebude jim to později chybět?
Na co si dát pozor
Měřit všem stejně
„Konec rozcvičky, všichni do vody!“
„Tati, a musím taky? Je hrozná zima a mám trochu kašel…“
„Tak zalez do stanu, ale ať tě nikdo nevidí.“
Základem je férovost. Nejvíce skupinu rozloží, když budeme vlastním dětem poskytovat úlevy, ohýbat pro ně pravidla, dovolovat jim věci, které bychom jiným nedovolili. Ostatní to demotivuje a zvýhodňované děti postupně vyčlení, nenavážou s nimi rovnocenný vztah. Ve snaze tomu předejít však můžeme být až příliš ostří: naše děti musí být ve všem nejlepší, co bychom jinému odpustili, vlastnímu vyčteme. To může to poškodit jejich důvěru na dlouho dopředu.
Ve vedení oddílu jsme součástí týmu. Pokud nemůžeme vést část oddílu, ve které naše děti nejsou, můžeme jejich požadavky přehrávat na spoluvedoucí. A pokud ani to nelze, lze se před odpovědí zastavit a představit si, jak bychom reagovali, kdyby byl na místě mého syna jiný člen.
„Jestli máš kašel, jdi to nahlásit zdravotnici. Je možné, že tě taky uvolní z odpoledního koupání a z bojových her, dokud se to nespraví.“
Férovost se týká také účasti na programu. U nás se například benjamínci (výhradně děti vedoucích) účastní některých aktivit s vlčaty a světluškami. Někdy pomáhají nosit dřevo, jindy se zapojí do hry, někdy ve hře plní specifickou roli, ale běžný táborový režim s budíčkem, rozcvičkou či ranním mytím v potoce pro ně neplatí. Mají svůj vlastní režim, na který dohlížejí jejich vedoucí (což nejsou vždy jejich rodiče). Jakmile však odrostou a jsou přijati do smečky vlčat či roje světlušek, platí pro ně stejná pravidla, jako pro ostatní.
Být mámou všem
„Holky, Bublina zase brečí, že se jí stýská. Abych za ni zas uklízela stan, jinak nebudem do nástupu hotovy.“
„Ty si vůbec nestěžuj! Ty tady máš mámu, tak vůbec nevíš, jaký to je.“
Stesku se nedá předejít, nedá se odbourat, lze pouze mírnit a učit se s ním pracovat. Může mít mnoho příčin – od absence fyzického kontaktu, přes nedostatek opravdových přátel, chybět mohou i domácí mazlíčci. Některé z těchto potřeb se dají nahradit, jiné ne. Dá se o nich ale mluvit a stesk z toho, co teď chybí, proměnit na těšení se na to, co bude. Někdy stačí, když se vlče nebo světluška vypovídá, jindy je lepší rozptýlit myšlenky činností – prací, vyráběním či hrou.
„Bublině se vždycky po ránu stýská. Potřebuje se dozvědět, na co se může během dne těšit, a někdy obejmout od vedoucí. Zajdi za Jitřenkou, ta to s ní umí.“
Uvědomujme si, jak se na táboře vztahujeme k vlastním dětem a jak to působí na ostatní. Pokud s vlastními podnikáme „rodičovské“ aktivity, nabídněme je i ostatním a citlivě nastavme přístupnost.
Vědomě se vzdalovat
„Těšila jsem se, až budu u skautek, kde jsou jiné vedoucí. Holky se se mnou trochu bavily, trochu ne, protože nikdy nevěděly, co z toho řeknu našim.“
Tereza Petreková
Skautská výchova je cestou k samostatnosti a sebevýchově. Odloučení od rodičů a možnost jednat sám za sebe jsou v tomto procesu klíčovým předpokladem. Pokud naše děti nemohou chodit do jiného oddílu, snažme se jim v oddílové činnosti poskytovat právě tolik svobody a odpovědnosti, kolik unesou. Šestky světlušek a vlčat už zvládnou řadu úkolů zcela samostatně. Při domlouvání se v partě mohou snadno zapomenout, že je sleduje někdo dospělý, ať už to je vedoucí nebo rodič. U skautů a skautek už na velkou část činnosti nemusíme být vůbec přítomni. Při důsledném uplatňování družinového systému mohou být družinovky či jednodenní výpravy zcela bez přítomnosti dospělého.
„Všichni nás znali a naše dcera si potřebovala hledat vlastní cestu. Na táboře se nás sama stranila, byli jsme domluveni, že pokud bude potřebovat pomoci, sama si přijde, ale my za ní aktivně chodit nebudeme. Před táborem jsme nabízeli, že na něj nepojedeme vůbec. Kromě toho jsem dceru učil i ve škole – vyvolávalo se kostkou a o hodnocení pak hlasovala celá třída, stejně jako u všech ostatních žáků.“
Gerd Dimmorth – Hern
Skauting není všechno
Podporujme u vlastních dětí i zájmy mimo skauting. Ať už se jedná o sport, výtvarnou či hudební činnost nebo i jen prosté „bytí s kamarády ze třídy“. Díky těmto aktivitám mohou absolvovat soustředění či tábory bez nás. Jejich potřeba samostatného rozvoje bude naplněna jinde, což může pomoci předejít případným rebeliím v rámci skautského oddílu. Z hlediska psychického vývoje je třeba, aby se dospívající setkali s jinými vzory než s vlastními rodiči, např. se skautskými vedoucími. Pokud jde však o tytéž osoby, budou si vzory hledat jinde. Je třeba se také připravit na situaci, kdy naše děti nebudou chtít v oddíle setrvat. Může to pro nás být těžké, ale pokud to naše děti cítí jinak, je třeba to respektovat.
Děti dospělých skautů exponované od malička skautingu mívají potřebu alespoň na chvíli ze skautingu odejít, hledat svoji vlastní identitu. Snažme se vnímat, jestli chtějí ve skautském oddíle být. Není potřeba reagovat na chvilkové nálady, ale netlačit na pilu tam, kde je trvalá nechuť nebo je skauting překážkou v naplnění jiného zájmu. Skauting má být zájmem dětí, nikoliv jejich rodičů (úměrně věku). Má-li
dítě jiné zájmy a jinou partu, musíme se s tím vyrovnat. Příklady táhnou, a tak se děti při troše štěstí ke skautingu vrátí. Pokud to bude z jejich vlastní vůle, bude to o to formativnější, významnější a trvalejší.
Může také nastat situace, kdy je snaha o odchod z oddílu spíše vyjádřením vzdoru a opozice vůči rodičům, než skutečnou ztrátou zájmu o skauting. V takovém případě může naopak pomoci apel na houževnatost, vytrvalost a překonání překážek, jak ilustruje příběh níže. Jak rozlišit vzdor od upřímné ztráty zájmu? Indikátorem může být stáří a zralost dětí, ale také kvalita přátelských vazeb v rámci oddílu a jinde.
„Ráda vzpomínám na tábory, kam jsme jezdili s rodiči jako malí. Už v předškolním věku jsem si zvykla na spaní ve stanech a na hlídky a na prvním skautském táboře jsem s tím neměla problém.
Pak jsem ale měla období, kdy jsem skautování chtěla nechat a nenašla jsem cestu, jak se na tom s rodiči domluvit. Nedokázala jsem říct nahlas, že do skautu nechci. Za pár let se to obrátilo a já byla strašně vděčná, že jsem skautka. Měla jsem něco, co jen tak někdo nemá. Něco krásného a tajného. Jiný svět, kde můžu být svá a volná. Narnii. Začala jsem hodně jezdit na zážitkové akce. Tím, že skautujeme celá rodina, radíme si s přípravou programu nebo řešením problémů s dětmi.“
Maruška Brzobohatá
Příklady přístupu k vlastním dětem z našeho oddílu
Rolová hra
Příběh Námořníka a Divočáka z úvodu je vlastně rolovou hrou. Otec na určitou dobu vstupuje do role vedoucího a vůči vlastním dětem vystupuje odlišně. Zvláště pro menší děti je třeba tuto roli jasně ohraničit, např. uvítáním na začátku výpravy a rozloučením na konci. Je třeba pro roli nastavit vlastní pravidla, např. oslovování se pouze skautským jménem. Děti se rychle přizpůsobí, berou to jako hru.
Takové nastavení podporuje rovný přístup ke všem, ostatní nebudou vnímat děti vedoucích jako „mazánky“. Když důsledně oslovuji vlastní děti skautským jménem, vnímám je jinak. Vyžaduje to však „hereckou vyspělost“ na obou stranách. Čím jsou děti menší a čím delší je úsek, tím je to pro ně náročnější. Snadno zvládnou dvouhodinovou schůzku, ale celý tábor pro ně bude výzva. Pro rodiče je to také s malými dětmi těžší – čím více nepohody jim hrozí, tím silněji nás vnitřní pudy nutí „postarat se“.
Pro někoho může být taková rolová hra v rozporu s prvním bodem skautského zákona. Může vzbuzovat otázku: „V jakých dalších ohledech je můj vedoucí hercem, co ještě skrývá?“ Proto doporučuji na začátku roku všem vysvětlit, proč takovou hru hrajeme.
Společné zpracování
Vedení vlastních dětí lze také vědomě reflektovat spolu s těmi, kterých se přímo týká. Zdánlivě jednoduchá otázka „Jak chceš, abych ti říkal ve skautu?“ může otevřít dveře k přemýšlení, jak se k sobě během skautské činnosti vzájemně vztahovat. Upřímné pojmenování obav a pocitů může vést k řešení, které by nás samotné nenapadlo. „Vím, že jste před spaním zvyklé poslouchat pohádku. Ostatním by ale mohlo být líto, že jim taky nečtu. Navíc v době, kdy chodíte spát, máme program v tee-pee a potřebuji tam být. Zvládnete usnout bez pohádky?“ „A co kdybychom ji přečetli v tom tee-pee před programem? Kdo chce, může poslouchat taky. A my potom půjdeme spát samy.“
Konečné nastavení samozřejmě může být někde mezi. Do hledání kompromisu lze zapojit vlastní děti, ostatní členy oddílu i zbytek vedení. Zvlášť shoda vedení je k nastavení udržitelných pravidel důležitá.
Shodněte se ve vedení
Rozprava pomůže porozumět postojům a reakcím ostatních a předejít možným konfliktům. Pokud se pravidla společně nedohodnou nebo se riziko ani nepojmenuje, mohou vznikat náročné situace plné emocí (např. strach věnovat se vlastním dětem z obavy před reakcemi jiných vedoucích). Společné hledání pravidel pomůže zajistit, aby je všichni přijali.
Jasná pravidla potřebují i komunikační kanály mezi rodiči, jejich dětmi a zbytkem vedení. Děti vedoucích by neměly mít skrze rodiče privilegovaný přístup do rozhodování. Nejlepší je, když je jejich primární kontakt pro stížnosti někdo jiný než vlastní rodič. „Jedna naše vedoucí řešila problémy svého dítěte přímo s oddílovou radou. Ostatní to vnímali tak, že dítě za ní nechodí jako za vedoucí, ale za mámou, která nad ní pak drží ochrannou ruku. Dohodli jsme se proto, že dítě bude problémy řešit s jinou vedoucí.“
Ondřej Šváb – Švejbi
