Nejprve si položme otázku, k jakému cíli chceme směřovat naše výchovné úsilí, abychom se následně mohli zamyslet nad přístupy, které mohou mít podstatný vliv na výsledek našeho pedagogického snažení.
V obecné rovině si můžeme představit dospělého člověka, který prošel efektivním působením skautského oddílu, jako zodpovědně jednající, samostatnou a iniciativní bytost. Odpovědnost k sobě, druhým, světu i k hlubším souvislostem bytí vychází z toho, že takový člověk vědomě opírá svou životní cestu o tři skautské principy (a z nich vycházející skautský zákon, slib, heslo a příkaz) a poměřuje jí své každodenní konání i dlouhodobější směřování. Iniciativa vychází ze schopnosti tvořit realitu svého života, nebýt výhradně pasivním divákem, příjemcem a konzumentem věcí.
V konkrétní rovině bychom pak přemýšleli o různých dílčích výchovných cílech podporujících rozvoj jednotlivých dovedností, vztahů a hodnot (např. rozvoj spolupráce, dovednost přijmout a poskytnout zpětnou vazbu, aktivně naslouchat nebo tvořit a realizovat program…).
Máme-li ujasněný cíl, můžeme hledat různé cesty k jeho naplnění. Podstatnou roli v tom hraje právě náš přístup k řešení pedagogických situací, tedy náš výchovný styl.
Výchovných stylů může být celá řada, existují různá dělení, zkoumají se jejich výhody i rizika. Jenže každý takový výchovný styl je trochu umělá škatulka. Nedá se říci, že by některý z výchovných stylů byl jediným správným a ty ostatní špatné. Zároveň není asi nikdo za všech okolností čistým představitelem jednoho určitého stylu. To by pak byla spíše stylizace, ale určitě ne stylovost. Proč? Jednak si každý v sobě neseme jakýsi archetyp přístupu k pedagogickým situacím utvářený různými zkušenostmi z minulosti a jednak se budeme dostávat do situací, jejichž efektivní řešení bude vyžadovat různé přístupy.
V praxi tedy povede k naplňování cílů spíše mix výchovných stylů, mezi kterými bude vedoucí chtě nechtě přepínat. Jinak budeme jako vedoucí jednat ve chvíli, kdy necháme děti společně sestavit a odhlasovat program herního odpoledne, kdy chceme, aby se děti co nejvíce projevovaly a vyjadřovaly. Jinak ve chvílích, kdy potřebujeme stihnout poslední vlak či zdárně přejít nebezpečnou křižovatku. Tam pro individuální přání dětí není prostor.
Spíše jde tedy o to si ujasnit, ke kterému výchovnému stylu máme nejblíže a zacházet s ním vědomě. To znamená záměrně a promyšleně využívat jeho výhod ve prospěch smysluplnosti výchovy a tlumit jeho rizika. Zároveň se učit přepínat tam, kde to dává smysl.
Základní výchovné styly
Výchovné styly se projevují v mnoha oblastech, jak v činnosti oddílu, tak ve všech výchovných institucích rodinou počínaje, přes školu po různé volnočasové aktivity.
Z důvodů přehlednosti rozlišujeme tři základní výchovné styly. Prozkoumáme je pro přehlednost odděleně, i když se v reálném životě jejich hranice do určité míry překrývají a styly se navzájem do určité míry prolínají. Jsou to tedy tyto tři styly: autoritativní, liberální a demokratický. Odráží se v nich zejména náš vztah k dětem, způsob komunikace s nimi, způsob rozhodování, způsob stanovení pravidel a hranic, nakládání s odměnami a tresty, prostor pro realizaci vlastních nápadů.
Autoritativní styl je charakterizován výraznou rolí vychovatele, který vyžaduje poslušnost, stanovuje pravidla a důsledně klade důraz na jejich dodržování. Někteří vedoucí autoritativně jednají v situacích, kdy je třeba rychle jednat, zakročit, rozhodnout. Mohou to být okamžiky krize (přišla velká bouřka a je třeba se schovat) nebo jen momenty, kdy mají za děti rozhodovat dospělí (autobus necháme ujet, protože nejsme kompletní). Může se ale stát, že někdo je ryze autoritativní v mnoha jiných oblastech, kde to přináší otazníky a rizika. Jak by to mohlo vypadat? Vedoucí dává příkazy, povely, sám stanovuje pravidla a hranice, vyžaduje přísnou kázeň. Nevytváří prostor pro vlastní nápady a náměty dětí, pro možnost volby či ovlivnění podoby programu. K dětem se chová jako k podřízeným. Pracuje zpravidla se systémem trestů či jejich hrozbou. Vysokou hodnotou pro zastánce tohoto stylu je nadvláda vedoucího a poslušnost dítěte. Za rizika jsou považovány: následný neurotismus dítěte, agresivita namířená proti vlastní osobě, problémy ve společenském životě, ostýchavost, neschopnost kompromisů, vnitřní netolerance a v neposlední řadě ztráta odvahy.
Liberální styl pracuje s pravidly a hranicemi velmi volně a leckdy možná až nedůsledně. Role vychovatele je méně výrazná, nechává velký prostor pro prosazení zájmů a představ dětí. Vysokou hodnotou pro zastánce tohoto stylu je benevolence ze strany vedoucího a volnost z pohledu dítěte. Některé děti se naučí využít volného prostoru pro uchopení a rozvoj vlastní iniciativy. Jiné se však budou nudit a pravděpodobně dojde k rozkladu morálky. U příliš velkého prostoru a volnosti je třeba zůstat na pozoru. Výchovný styl, který by odložil stranou veškeré hranice, by na vývoj mohl působit jako brzda. Styl absolutní volnosti nechává děti prožívat často stav osamělosti. Riziko může být i v tom, že stále více dětí je příliš brzy zatahováno do procesu rozhodování a jsou tak předčasně vystavovány trýzni volby, se kterou si ještě neumějí poradit.
Tam, kde tento styl sklouzává k nezúčastněnosti, případně dokonce lhostejnosti vedoucího, může vést až k odmítání sociálních pravidel, vzpurnosti či agresivitě. Pokud se jedná sice o zájem vedoucího, ale přílišnou bezhraničnost, hrozí riziko častého prožívání nejistoty.
Třetím stylem je styl demokratický. Předpokládá zájem vychovatele a vědomou práci s pravidly a hranicemi. Prostor pro dítě je přiměřený a dynamicky se s ním pracuje podle situace. Vedoucí mladším dětem vysvětluje s láskou smysl stanovených hranic a pravidel. Starší děti vtahuje do procesu diskuze o pravidlech a zapojuje je do jejich stanovování. Neslevuje však populisticky z oprávněných požadavků na děti. Pracuje se zpětnou vazbou ve vztahu k dodržování pravidel. Chápe, že děti (zejména v pubertě) potřebují zkoušet pevnost hranic a posouvat je, překonávat je nebo je narušovat. Vychází z toho, že výchova je procesem, kdy se střídá harmonie a konflikt. Záleží však na tom, jakým způsobem řeší konfliktní situace. Kdo očekává trvalou harmonii, je odsouzen k depresi. Obdobně jako ten, kdo by výchovu pojal jako trvalý konflikt. Vysokou hodnotou pro tento výchovný styl je respekt vedoucího k dítěti a odpovědnost dítěte za své jednání a vnitřní přijetí důležitých pravidel a hodnot. Může dobře fungovat tehdy, pokud je vedoucí pevnou a čitelnou osobností, která projevuje vnitřní klid, uvolněnost a úctu k dětem. Pevností se myslí určitost v postojích a hlase.
Výchovné styly se dotýkají zejména vztahu mezi vedoucím a dětmi, práce s autoritou, pravidly a hranicemi, práce se zpětnou vazbou, způsobu komunikace.
Styloví rodiče našich členů
V dnešní době se můžeme častěji potkávat s dalšími styly, které hrají významnou roli v některých rodinách. Ovlivňují tím naše výchovné působení v oddílech. Jedním z těchto stylů je ochranářský styl. Někdy se mu říká styl „vrtulník“, kdy rodič neustále „krouží“ nad svým potomkem a opečovává ho. Takový rodič v dobré víře zajišťuje dítěti maximální servis, stále ho (a vedoucí) kontroluje, nelibě nese všechny překážky, se kterými se jeho dítě musí potkávat (zmokne, zašpiní si kalhoty…). Nejraději by s námi jezdil na výpravy a neustále dohlížel. Může tím vytvářet nezdravý vztah závislosti, rozmazlenosti. Vlastně si dítě přivlastňuje. Rizikem tohoto stylu je podřízenost dítěte, malá tvořivost, egocentrismus, emoční labilita, nesamostatnost a malá sebejistota. Pro vedoucí pak někdy vznikají složité situace. Doporučuji se s takovými rodiči v klidu sejít, vysvětlit, co mohou očekávat od činnosti skautského oddílu a vytyčit si mantinely vzájemné spolupráce.
Dalším stylem je moderní styl výchovy, můžeme mu říkat manažerský. Rodiče vnímají dítě jako znak jejich úspěchu (genetického i výchovného). Jsou orientováni na výkon, někteří své děti přetěžují zájmovými aktivitami. Je pro ně důležité vědět, že aktivita dítěte přináší ovoce – hmatatelné výsledky. Zpravidla zapomínají na spontánnost, emoce a vzájemnost. I u těchto přístupů doporučuji setkání s rodiči a vyjasnění, co je a co není cílem skautské výchovy.
V poslední době se zdá, že je na vzestupu hledající styl výchovy. Mnohem více pracuje s přirozeností dítěte. Vrací se k přírodě a k přirozenému světu, leckdy se inspiruje u přírodních národů. Obecně bychom mohli tyto rodiče nazvat jako alternativní ve smyslu alternativy vůči konzumnímu pojetí života. Tito rodiče rádi vyhledávají pro své děti skautské oddíly, očekávají od nich úzké sepětí s přírodou, rozvoj přirozeného pohybu, leckdy odmítají soutěživost. Podle mé zkušenosti rovněž očekávají, že děti vedeme k vytváření vztahu k přirozenému světu, nikoliv k tomu virtuálnímu.
Žádná cesta není špatná
Co vyplývá pro skautské vedoucí z výše uvedeného pojednání o výchovných stylech? Žádný ze stylů nelze prohlásit za jediný správný či špatný.
Autoritativní přístup potřebujeme zejména v krizových situacích, které potřebují rychlé rozhodnutí, nikoliv zdlouhavou diskuzi. Liberální přístup nás učí vytvářet větší prostor pro dítě a jeho představy a potřeby. Co kdybychom zařadili na táboře každý den třeba hodinu volné hry (v rámci určitých pravidel bezpečnosti) a nechali děti, ať se učí zabavit samy. Můžeme je při tom sledovat a mnoho se o nich dozvědět. Nemusí být všechno neustále organizováno. Demokratický přístup působí jako rozumný střed. Je velkou výzvou se mu učit a zároveň vnímat, jak nedostižným ideálem může být v reálném životě. Pozor na „vrtulníky“. Bývá s nimi těžké pořízení. Učí nás ale vědomé opatrnosti na děti. Vždyť nám rodiče svěřují to nejcennější, co mají. Manažeři chtějí výsledky. I my bychom mohli přemýšlet, zda a kam se posouváme. Hledači nám sdělují, že někdy je více užitečný návrat ke kořenům a varují nás před překotnými inovacemi a zaváděním moderních technologií do programu. Nutí nás přemýšlet, co od nás vlastně rodiče očekávají.
Každý vedoucí je individuální osobnost, ve které se přirozeně prolínají různé prvky jednotlivých výchovných stylů. Pravděpodobně bude zastoupení některého z nich převažovat. Nejde o to, abychom se snažili být styloví tím, že se budeme stylizovat do některého vyhraněného stylu. Pro pedagogickou činnost je smysluplné prozkoumat, které rysy výchovných stylů v nás převažují a vědomě pracovat s jejich výhodami i riziky. Zároveň si zkoušet ve vhodných situacích i přístupy dalších stylů a pozorovat efektivitu svého snažení. Pokud to takto uchopíme, můžeme říci, že se snažíme být opravdu styloví.
