To snad není pravda, ty jsi úplně nemožnej! Ukaž, já to radši udělám sám.
Běž do pokoje a vrať se, až budeš normální!
Prosím tě nebreč, vždyť nejsi malej!
Pochlap se trochu.
Nebuď frfňa. Dokud ten oběd
nedojíš, tak tu budeš sedět.
„Nevím“ není důvod. Prostě mi normálně řekni, proč jsi to udělala!
Jsou vám tyto věty povědomé? Možná si vzpomenete na případy, kdy jste podobné věci slýchali v dětství – od vašich rodičů, učitelek či starších sourozenců. Možná jste někdy podobným způsobem komunikovali se členy a členkami vašeho oddílu nebo s vlastními dětmi. Ve vypjatých situacích jsme schopni říkat ošklivé věci – jak dětem, tak dospělým. Náš způsob komunikace však věk toho, s kým mluvíme, zásadně ovlivňuje. Proč říkáme dětem věci, které bychom si k dospělým nikdy nedovolili?
Dost možná jsme k tomuto přístupu vychováváni. Od raného dětství se v různých částech společnosti setkáváme s tím, že dokud nejsme plnoletí, nejsme plnohodnotnými členy společenství. Moc nad námi drží rodiče, nemůžeme si volit své zástupce v politice, i když už jsme aktivními činiteli ve společnosti a máme své postoje a potřeby. Nejvýraznějším prostředím bezmoci, se kterým se během dospívání setkáváme, a které nás má navíc připravit na život v dospělosti, je škola. V posledních letech se sice objevují poměrně výrazné snahy o proměnu kultury vzdělávání a řada pedagogů a pedagožek může být i pro nás, skautské vedoucí, inspirací. Nicméně velká část škol je stále místem, kde se jejich primárních klientů – tedy studentů a studentek – nikdo neptá, o čem se chtějí učit, kdy, kde a jakým způsobem má výuka probíhat nebo kdo má být jejím zprostředkovatelem.
Náš vzdělávací systém tu kritizuji proto, že poslání skautské výchovy často definujeme podobně jako to, které je přisuzováno školám. Připravujeme holky a kluky na život v dnešním světě a snažíme se je rozvíjet v samostatné a komplexní osobnosti.
Posláním Junáka – českého skauta je „podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí; jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností tak, aby byli po celý život připraveni plnit povinnosti k nejvyšší Pravdě a Lásce; sobě samým; bližním, vlasti, celému lidskému společenství a přírodě.“ – stanovy Junáka – českého skauta
Mezi skautskou výchovou a školstvím je však minimálně jeden zásadní rozdíl. Ve skautském hnutí opíráme výchovu o silný a komplexní hodnotový systém – o skautskou ideu. Veškeré naše výchovné působení je ovlivněno upřímnou snahou dostát hodnotám, které nás přesahují a ke kterým nás pojí silné pouto, postupně a neustále formované po velkou část života. České školství má osnovy. Seznam znalostí a dovedností, které potřebuje žákům předat, aby se mohli zařadit do společnosti uplatněním se na trhu práce. Mezi jeho primární cíle nepatří rozvoj charakteru, který je ve skautské výchově naprosto zásadní.
Nepíšu to proto, že si myslím, že je školství zbytečné. Chci jen zdůraznit obrovský potenciál, který ve skautské výchově (a tedy v každém a každé vedoucí) a v její společenské roli leží. Myslím tím potenciál utvářet takové prostředí, ve kterém panuje vzájemnost, respekt, otevřenost a rovnost. Prostředí, ve kterém vztahy mezi lidmi, způsoby komunikace a vliv na své okolí nejsou definovány naším věkem a zkušenostmi. A ve kterém má každý možnost se vyjádřit a podílet se na utváření místa, ve kterém tráví čas a má možnost ovlivnit to, co v něm zažívá. Prostředí, které nám pomáhá znovu definovat a narovnávat vztah k lidem, kteří jsou zranitelnější než my a které máme do velké míry ve své moci – k dětem.
Na následujících stranách se snažíme s řadou autorů a autorek takové prostředí popsat. Pojmenováváme způsob, jak s členy a členkami našich oddílů vytvářet rovnocenné vztahy, které jim pomohou stát se takovými osobnostmi, jakými chtějí být a nám pomohou dostát co nejlépe našemu poslání. Doufám, že vám naše přemýšlení bude povzbuzením a inspirací.
