Nošení špalku na krku za neuklizený stan, házení špinavého ešusu do kopřiv, lití vody do rukávu kroje, házení do potoka, dřepování, klikování, obíhání tábořiště. To je jen malý výčet trestů, o kterých od skautských vedoucích slýcháme, že se stále v některých oddílech běžně uplatňují. Používání trestů může mít až rituální charakter, který často brání snahám o změnu, protože „tak se to u nás vždycky dělalo“.
Tresty jsou ovšem z dlouhodobého hlediska neúčinným prostředkem k řešení nevhodného chování a některé z nich mohou mít dokonce neblahý dopad na prožívání dítěte, jeho psychickou pohodu a fungování v oddíle, potažmo na celkovou atmosféru v oddíle. Ponižující či fyzické tresty do skautského světa prostě nepatří, bez výjimky. Pokud se to u vás v oddíle tak dělá už dvacet let, možná je nyní ten správný čas to změnit. Pojďme si společně odpovědět na časté dotazy skautských vedoucích a zamyslet se nad tím, jak některé situace řešit tak, abychom v dětech a dospívajících posilovali odpovědnost za jejich činy a nezneužívali svého postavení.
Co je na trestech teda špatně?
Použijeme-li nějaký trest, je velmi pravděpodobné, že se nám bude v danou chvíli zdát situace vyřešena. Možná budeme mít dobrý pocit z toho, že dbáme na dodržování pravidel, dítě nás poslechne a bez většího odmlouvání si „odpyká“ svůj trest. Problémů je zde ale hned několik. Zkusme si to představit na konkrétních situacích z táborového života.
„Zase jsi přišla pozdě na nástup, oběhni si kolečko kolem tábořiště.“ V tomto případě trest spočívá v běhu, nijak nesouvisí s tím, co se stalo, ani se nevztahuje k podstatě činu. Po oběhnutí tábořiště dítě prožívá různé emoce. Od agrese, hanby, smutku, až po to, že mu běh dělá radost. Právě emoce mu zabraňují přemýšlet o samotném činu, jeho pozornost je soustředěna na trest, který mu byl udělen. Motivaci k chození na nástup včas může dítě začít vnímat pouze jako potřebu vyhnout se trestu, což není z dlouhodobějšího hlediska udržitelné řešení. Naším úkolem je, aby děti měly jasnou představu o tom, proč po nich určité chování vyžadujeme, k čemu je to důležité.
„Za to, že se ti pořád povalují věci po tábořišti, běž nasekat dříví.“ Sekání dříví je činnost, kterou během tábora provádíme pravidelně. Díky dřevu můžeme topit v kamnech, uvařit si jídlo nebo vysušit mokré oblečení. Snažíme se děti vést k tomu, aby pochopily, že je to potřebná činnost pro fungování společného táborového života. Mnoho vedoucích i dětí ji dělá rádo. Využíváme-li však táborovou práci jako trest, zamysleme se nad tím, co tímto jednáním dětem říkáme. V podstatě jim dáváme najevo, že se jedná o něco špatného, co by dobrovolně neměly chtít dělat, protože je to za trest. Je velmi pravděpodobné, že se mnoha dětem „zprotiví“ a budou na ni pohlížet jen jako na něco nepříjemného a nudného.
Používáním trestů vytváříme s dětmi vlastně takový obchod. „Budeš-li se chovat tak, jak chci, nedostaneš další trest.“ Také tím dáváme najevo, že udělat chybu je něco špatného. Místo toho, abychom děti učili, že z chyb se mohou poučit a své chování mají možnost do budoucna zlepšit a napravit. Trestáním poškozujeme naše vztahy a přicházíme o vzájemnou důvěru, využíváme moc, kterou máme a přistupujeme k dítěti z nadřazené pozice. Může se stát, že se dítě nějaké chyby dopustí omylem, dostane se do obtížné situace nebo problému, ale nepřijde nám to sdělit, protože se bojí trestu.
Takže máme dát dětem úplnou volnost a fungovat bez pravidel?
Netrestat neznamená přestat řešit prohřešky a situace, ve kterých dojde k porušení pravidel. Děti potřebují hranice a smysluplná pravidla, bez nich ve skupině fungovat nelze a jejich samotné nastavení a důslednost při dodržování nemá s trestem nic společného. Osvědčilo se nám tvořit pravidla a hranice společně s dětmi – dáváme jim tím najevo, že nám záleží na jejich názoru. Výrazně tím zvyšujeme šanci, že je přijmou za svá a budou se jimi přirozeně řídit. V rámci společné dohody na pravidlech si je zkusíme postupně rozebrat a diskutovat nad jejich podstatou a významem. Porozumění pravidlům je základním krokem k úspěchu. Je samozřejmostí, že by jim měly rozumět všechny děti, ale nezapomínejme také na rádce a vedoucí. I ti by se měli pravidly řídit. Chcete-li se dozvědět více o nastavování pravidel, doporučujeme k přečtení článek od Dajdy Porušované pravidlo je třeba změnit (Skauting, prosinec 2018).
S nastavováním pravidel a hranic nutně souvisí přemýšlení nad tím, jak reagovat v případě, že dojde k jejich porušení. Právě tento moment nás dostává na tenký led a „svádí“ k užívání trestů. Máme však jinou možnost. Zaměřme se na logický a přirozený důsledek, který plyne z dané situace. Zkusme přemýšlet, co dítě k takovému chování motivovalo, zjišťujme a vnímejme jeho potřeby a přistupujme k němu s respektem. Bude to od nás vyžadovat, abychom v danou chvíli jednali s rozmyslem, uvážlivě a pracovali se svými emocemi. Chceme-li však děti rozvíjet, právě tudy vede cesta, po které je dobré se vydat.
Přirozený důsledek? Co to je?
Přirozený důsledek logicky vyplývá z dané situace a narozdíl od trestů souvisí s tím, co se stalo. Uveďme si příklad. Dítě neposlouchá pravidla hry a povídá si s ostatními. Trestem by v tomto případě bylo to, že bychom mu dali za úkol udělat několik dřepů. Vyřešíme tím danou situaci? Může se nám zdát že ano. Těžko však hledáme souvislost mezi dřepováním a vyrušováním během vysvětlování pravidel. Místo toho se můžeme zaměřit právě na přirozený důsledek. Upozorněme dítě na to, že v případě vyrušování pravděpodobně nepochopí pravidla hry a bude pro něj obtížné se zapojit.
Přirozeným důsledkem se přímo zaměříme na vzniklou situaci, přemýšlíme o ní a snažíme se vymyslet způsob řešení. K tomu je vhodné přizvat samotné dítě – je to dobrý prostředek, jak v něm posilovat zodpovědnost za jeho činy a přimět ho k zamyšlení nad vzniklou situací. Hledání přirozeného důsledku není vždy jednoduché. Z některých situací nevyplývá jasná cesta, jak situaci řešit. Využijme toho, že ve vedení nejsme sami, a poraďme se s ostatními vedoucími. Snažme se s dítětem komunikovat napřímo a s respektem. Nejdříve popíšeme jeho nevhodné chování – neobviňujeme ho, jasně mu vysvětlíme, co se nám na dané situaci nelíbilo a proč. Můžeme mu také říct, jaké emoce v nás vzniklá situace vzbuzuje (naštvání, mrzutost, vztek, nepochopení) a následně se dobereme k řešení pomocí přirozeného důsledku.
Konkrétní situace z oddílového života:
Jak netrestat, ale využít přirozený důsledek
Záměrné porušování pravidel hry. Nastane-li situace, kdy některé z dětí porušuje pravidla hry, začněme upozorněním, že jsme si toho všimli. Snažme se zjistit, zda se jedná o záměr. Zeptejme se ho, jestli pravidlům porozumělo, vyzvěme ho, ať nám je zopakuje. Pokud zjistíme, že pravidla zná a porušuje je schválně, hledejme společně s dítětem důvod, proč tomu tak je. Je naštvané na ostatní? Chce vyhrát? Hru nechápe? Nebaví ho? Komunikujme s ním jeho potřeby a zajímejme se o to, jak se cítí. Zkusme dítěti co nejkonkrétněji popsat danou situaci a své pocity. „Nelíbí se mi, že jsi teď nehrála podle pravidel a mrzí mě to, protože mi příprava hry dala spoustu práce. Když porušíš pravidla, je to neférové vůči ostatním, kteří je dodržují.“ Pokud nedojde k nápravě a my se rozhodneme zamezit dítěti v účasti na hře, mělo by být zřejmé, že se nejedná o trest, ale o logický a přirozený důsledek, který přímo souvisí se vzniklou situací. Dbejme na to, abychom své rozhodnutí vysvětlili.
Neuklizený stan. Zkusme s dětmi a dalšími vedoucími probrat, co od uklizeného stanu očekáváme a proč. Je to perfektně srovnaný spacák, nebo omezení mokrých věcí ve stanu? Pokud mají děti během tábora nepořádek, zamysleme se nejdříve nad tím, proč tomu tak je. Mají dostatek času na úklid, nejsou moc malé na to, aby to samy zvládly, nebo si jen uklízet nechtějí? U mladších dětí se nám osvědčilo mít vyhrazený společný čas na úklid, kde případně mají k dispozici na pomoc někoho staršího. Dále můžeme mít jasně sepsaná kritéria, co znamená uklizený stan. (Např.: Ve stanu nemám žádné mokré věci. Potraviny mám uschované na domluveném místě.). Kritéria s dětmi probereme, vysvětlíme si jejich důležitost a pověsíme je na viditelné místo. Slouží primárně k tomu, aby dítě dokázalo samo zhodnotit, zda má ve stanu dostatečný pořádek.
Otázkou je, do jaké míry můžeme nechat děti pocítit přirozený důsledek toho, když si ve stanu neuklízí. Může se stát, že nebudou mít již žádné čisté oblečení nebo že jim do věcí vlezou myši. Jako vedoucí máme samozřejmě za děti zodpovědnost, a proto je zcela pochopitelné, že nám na uklizeném stanu záleží. Komunikujme to s dětmi a případně jim vymezme jasný čas, kdy si ve stanu, třeba i s naší pomocí, uklidí. Může se samozřejmě stát, že to bude místo jejich osobního volna, poledního klidu nebo oblíbené fitky.
Pozdní příchod (na program, na jídlo, na nástup). Začněme opět s vyjasněním si toho, proč po dětech vyžadujeme, aby dodržovaly časový harmonogram dne. Snažme se jim vysvětlit, co za problémy může způsobit, když se jím nebudeme řídit. Chodí-li nějaké dítě opakovaně pozdě, zaměřme se nejdříve na zjištění příčiny. Možná nemá hodinky, neumí hodiny nebo neví, kde se nachází harmonogram dne a bojí se zeptat. Možností je mnoho. Možná jen prostě vždycky zapomene, že je čas na oběd či program. Zkusme s ním hledat řešení, dejme mu najevo, že je to pro nás důležité. Logickým důsledkem pozdního příchodu je začít program, jídlo, nástup bez opozdilce. Nebojme se to udělat, klidně i opakovaně, je-li dítě na táboře rádo, bude chtít být součástí všech aktivit již od začátku.
Pokud se rozhodneme v našem oddíle přejít od trestů k přirozeným důsledkům, mysleme na to, že je změny dobré dělat postupně. Nepůjde to hned, možná nám bude ze začátku připadat, že to nefunguje a budeme se chtít vrátit zpět k používání trestů. Snažme se však myslet na to, že právě přirozený důsledek vede k rozvoji dětí a směřujme do budoucna, na rozdíl od trestu, který se vztahuje pouze k minulosti. Přistupujme k dětem s respektem, nepovyšujme se nad ně a při veškeré komunikaci se snažme používat přátelský (případně neutrální) tón hlasu. Zkusme vytvrat, bavit se o tom s oddílovou radou a společně hledejme, jak věci dělat jinak.
