Ještě předtím, než jsme založili náš chlapecký oddíl, musely být táborové programy, které vznikaly pod naši taktovkou, co nejlepší a nejpropracovanější a musely děti rozvíjet a bavit. To jsme se snažili zajistit etapovou hrou, protože jsme pokračovali po vzoru našich vedoucích a měli jsme to ozkoušeno.
Když jsme se však s oddílovou radou loni nad přípravou tábora sešli, rozhodli jsme se uplatnit úplně nový koncept. K tomu nás vedlo hned několik důvodů.
- V první řadě celou akci zajišťovali pouze dva vedoucí a jeden rover, a to jak po stránce programové, tak i technické. Programy by tak musel provádět jeden, maximálně dva vedoucí. Mladších skautů tam sice mělo být dohromady pouze šestnáct, ale už dopředu jsme věděli, že to bude na ukočírování až dost.
- Když jsme si zavzpomínali na časy, kdy jsme jezdívali na tábory jako účastníci, nemohli jsme si vzpomenout na témata her, které jsme prožili. Daleko více nám v paměti utkvěly vzpomínky, jako jak jsme se báli na hlídce, veselé příhody během služby, nebo že jsme se tehdy hodně zapotili, než jsme si vyrobili stoličku k ohni.
- Třetím důvodem bylo, že jsme slyšeli na kurzech a četli v časopisech o případech, kdy na táboře nebyla etapovka vůbec, a nejvíce nás oslovil jeden případ, kdy prý měli kluci vždy dopoledne družinové volno a po pár dnech se nudili tak, že začali sami od sebe provozovat skauting bez zásahu vedení.
Naše vize tedy byly jasné, a to zrušit etapovou hru a zajistit klukům v plánovaných čtrnácti dnech co nejvíce volného času, ve kterém by se mohli nudit a posléze začít tvořit. Dále se soustředit na běžné táborové činnosti, jako je hlídka, služba v kuchyni a podobně. Po krátké diskuzi jsme dospěli k modelu dne s budíčky, jídlem a programovými bloky, přičemž dopoledne, odpoledne i večer bylo volno. Provozní táborové činnosti se pak řešily systémem služeb na dřevo, na vodu, na vaření a na vlajku. Děti i vedoucí se zapisovali do rozpisu sami, se dvěma podmínkami: každý den musí být rozpis plný a nemůžu dělat stejnou službu dvakrát po sobě. Na závěr plánování jsme si pro jistotu připravili pár her, kdyby to nefungovalo.
Jak to proběhlo
Když tábor začal, předpokládali jsme, že prvních pár dní bude kritických, protože kluci, již zvyklí na starý systém, nebudou mít co dělat, a tak začnou blbnout nebo budou mít čas na to stýskat si.
K našemu velkému překvapení však k této mezifázi nedošlo a hned po organizované stavbě tábora se kluci pustili do kolektivní tvorby stoliček k ohni, což připravilo prostor pro metodickou vsuvku, jak pracovat s nástroji a jak se o ně starat. Překvapilo nás také, že ten večer někteří nadšenci začali brousit oddílové sekery.
V průběhu tábora se nám ustálil systém, že na ranním nástupu místo programu dne měl každý prostor říct, co chce daný den dělat, a ostatní se mohli připojit. Když jsme usoudili, že k dané činnosti je třeba dozor nebo technická pomoc, tak jsme ji zajistili.
Jedna taková činnost byla iniciována mnou, kdy jsem začal stavět pořádnou kadibudku. Chvíli jsem pracoval sám, když v tom přišel jeden zvídavý skaut a řekl: „Počkej Tesáku, já ti pomůžu. “ Za chvíli tu byl druhý: „Já ti to podržím.“ A takto se jejich počet postupně rozrostl až na šest. Nejprve si sami nacházeli, jak mi mohou pomoci, a pak mě úplně nahradili a vyhodili, takže jsem musel jít dělat něco jiného.
Jindy se zas kluci rozhodli, že nechtějí na hlídce obcházet tábor a že si postaví strážní věž. Za tři dny věž skutečně stála, ale nebylo k dispozici dostatek kotvících lan, a tak se z ní bohužel stala jen ozdoba. Z táborových staveb nám pak vznikla ještě pec a nakonec jsme opravovali studánku.
Nejpodivnějším nápadem byla výroba kobylčího salátu. Kluci pochytali kobylky, ty pořádně opražili a kdo chtěl, tak ochutnal. (Vůbec to nechutná špatně.)
V průběhu celého tábora si kluci ve volném čase půjčovali sportovní vybavení. Oblíbenými sporty byly volejbal a lakros.
Úskalí aneb na co si dát pozor
V poslední třetině tábora se začaly objevovat jisté problémy. Čím dál víc jsme všichni začali cítit, že je potřeba vypadnout z každodenní rutiny. Rozhodli jsme se proto uspořádat celodenní vycházku po okolí pod vedením rádců. Zde nastal problém, protože i přesto, že je většina kluků kamarády, někdy v průběhu výletu nastal nesoulad názorů, což vedlo k tomu, že dorazila skupina rádců a jejich kamarádů a až o hodnou chvíli později skupinka bez rádců. To pro nás byl jasný signál, že ač se tábor daří skvěle, tak družinovou spolupráci a vztahy nerozvíjí, jak bychom si přáli.
Dalším problémem bylo uvolňování přístupů ke službě. Bylo čím dál těžší rozpis plnit zájemci. Tvořily se nám ovšem skupinky lidí, co rádi řezali dřevo, rádi vařili a podobně, takže jsme posléze zrušili zásadu, že nemohou dělat jednu službu dvakrát po sobě. To vedlo k vytvoření skupiny lidí, co se snažili stranit práce, nicméně dlouho jim to nevydrželo.Zpětná analýza odhalila, že ač byl tábor hodnocen dětmi pozitivně a někteří ho považovali dokonce za nejlepší, jak se u večerních ohňů rozplývali, tak z pohledu nás vedoucích postrádal dynamiku a některé aspekty skautské výchovy, jako je například výše zmiňovaná týmová spolupráce. Nakonec jsme nepoužili žádnou z připravených her nebo aktivit; když to ale vezmu zpětně, tak jsme asi měli. Jistě by to přispělo k lepší dynamice. Přesto si myslím, že má tento koncept veliký potenciál. Když děti znají všechny možnosti, například jaké je na táboře vybavení nebo s čím jim jaký vedoucí může pomoci, najde si každý to své a může se v tom zdokonalit. Letošní tábor plánujeme ve stejném duchu s trochou více organizovaných programů. Nepřidáte se se svým oddílem také?
