Jaké jsou hlavní principy, které se snažíte uplatňovat v přístupu k dětem?
- Snažíme se děti vůbec nesrovnávat mezi sebou a netlačit na výkon. Z toho důvodu ani nemáme žádné bodování nebo soutěživé celotáborové hry.
- Klademe velký důraz na navazování přátelství mezi členy oddílu a snažíme se nalezená přátelská pouta utužovat a podporovat. Jednou z cest, jak se toho snažíme dosáhnout, je pěstování vztahů mezi vedoucími a dětmi.
- Vnášíme do programu hodně kreativity ve formě různého tvoření, hudby nebo hledání řešení v různých situacích.
- Chceme zdravě sebevědomé děti. Snažíme se proto všímat, v čem kdo vyniká, a v tom mu následně umožňujeme se dále rozvíjet. Tento přístup se snažíme předávat i dětem, aby si uvědomovaly, že když někomu něco nejde, tak to nevadí, protože jeho silné stránky jsou někde jinde.
- Snažíme se, aby dobré vztahy měly děti i napříč jednotlivými šestkami. Musíme na to při programu a fungování oddílu často myslet, protože jsme velký oddíl a není to tak úplně samozřejmostí. Například na táboře jsme proto holky na každou aktivitu různě namíchaly, aby měly šanci se poznat i s dětmi mimo svoji šestku.
- Z individuálních potřeb našich členek vycházíme i při přípravě programu. Projevuje se to hlavně ve volbě forem aktivit. Ty se snažíme volit tak, aby si v nich každý mohl najít to své.
- Dáváme dětem možnost aktivně ovlivňovat podobu oddílového programu. To se děje například skrze možnost vybrat si z vícero programů nebo sám přijít s návrhem na program.
- Klademe důraz na zpětnou vazbu. Snažíme se s holkama mluvit o tom, co jim jednotlivé aktivity přinášejí, co je pro ně výzva a z čeho mají obavy.
- Snažíme se konfliktní situace řešit komunikací. Vedeme holky i sami sebe k tomu, abychom dokázali pojmenovat, co nám vadí, co nás mrzí, místo toho, abychom reagovaly protiútokem.
- Máme s holkami v oddíle nastavená společná pravidla. K nim se tu a tam vracíme a bavíme se, jestli nám pořád dávají smysl.
- Obecně učíme holky dělat věci kvůli tomu, že dávají smysl, ne aby splnily úkol a někomu se tak zalíbily.
- Děti vedeme k samostatnosti a proaktivitě. Pokud se do něčeho chtějí pustit a je to realizovatelné, tak jim dopřejeme si to vyzkoušet.
- Jako vedoucí nepoužíváme vůbec nálepkování dětí. Snažíme se ke všem přistupovat stejně, ať už se chovají jakkoliv. Neškatulkujeme, protože často nevíme, v čem dítě vyrůstá, co má za sebou, co ho trápí.
- Snažíme se nezlehčovat a nezpochybňovat dětské emoce. Když dítě něco prožívá nezastavujeme jej, přijímáme ho v tu chvíli i s těmi leckdy negativními emocemi a situaci řešíme až po odeznění. Například když dítě upadne a brečí, nemusí od nás poslouchat, že to nic není, že se to zahojí. Místo toho přiznáme, že upadlo, takže to prostě bolí a je normální, že brečí. Tím, že jeho emoce v tu chvíli přijmeme, je z nich dítě daleko dřív pryč, otřepe se a jde si hrát. Stejně tak je normální, že se jim stýská, nebo že jsou smutní, když se jim něco nepovede.
Prošla jsi si v přístupu k dětem nějakým vývojem? Jakým?
Ve vedení skautských oddílů se pohybuji už mnoho let. Můj vůdcovský styl a přístup se postupně vyvíjel. Prošla jsem bodováním, tlakem na výkon, snahou, aby všichni měli striktně stejné – spravedlivé – podmínky, apod. Měnit se vše začalo v okamžiku, kdy jsem sama prošla určitou proměnou a uvědomila si, že některé věci na sobě i v životě vidím jinak. Současný oddíl už jsem před lety zakládala s myšlenkou fungovat podle výše zmíněných principů a snažíme se jich držet do teď. Když nám něco ale nevyhovuje, tak to prostě změníme a nelpíme na tom.
Komunikujete nějak váš přístup s rodiči dětí?
Rodiče vědí, jak s dětmi v oddíle pracujeme. Každé září na informační schůzce naši vizi oddílu představuji. Máme na náš přístup dobrou zpětnou vazbu, děti jsou v oddíle spokojené, uvolněné. Umíme zapojit i děti, které mají problémy se začlenit v běžných kolektivech. Z oddílu nám také velmi málo dětí odchází, máme stabilní členskou základnu. S rodiči se také snažíme jednat na rovinu, dostatečně komunikovat, zapojit je do střediskových brigád – zkrátka vytvořit si s nimi vztah.
Jakým způsobem předáváte váš přístup novým členům/členkám vedení oddílu?
Zkrátka jim ukážeme, jak to u nás děláme. Většinou už předem tuší, jakou cestou jdeme, nebo to nasají během prvních schůzek a výprav. Nové dospělé zapojujeme postupně. Nejprve chodí práci s dětmi „okoukávat“, jsou někomu k ruce. Vidí, jak situace řešíme, jak na děti reagujeme, a vlastně to postupně přijímají a po svém zkoušejí dělat. Komunikujeme o věcech spolu, co se kde děje, jak by to šlo řešit, co by bylo nejlepší. A v tom je zase vidět způsob našeho uvažování, přístupy a cíle, takže opět lze vše okoukat a postupně se začlenit. Pokud se jim náš přístup líbí, zůstávají. I nové vedoucí to samozřejmě musí bavit. Potřebují mít ze své činnosti radost. Potřebují vidět, že jsou součástí něčeho, na čem má smysl se podílet a zároveň je potřeba, aby se trochu krotili a nehrozilo, že třeba brzy vyhoří. Někdy totiž máme velké plány a vysoké nároky na sebe, pak je potřeba to hlídat a občas trochu přibrzdit.
Jak vám funguje spolupráce ve vašem týmu?
I my dospělí jsme jenom lidi. Respektujeme se navzájem mezi sebou. Třeba se běžně stává, že každému z nás nějaké dítě prostě nesedí, leze nám nějak na nervy nebo nás něčím dráždí. Uvědomujeme si to, chápeme, že je to náš problém, že za to to dítě úplně nemůže. S dítětem pak komunikují ti vedoucí, kteří s ním nemají problém a zůstává jim nadhled. Na rovinu to komunikujeme s ostatními vedoucími, takže víme, kdo danou situaci řešit jít nemůže a kdo naopak ano. Krásně se tak vykryjeme a udržuje to nás i děti v pohodě. Někdy je to i otázka únavy. Je potřeba mezi sebou komunikovat a umět si říct, co nás trápí, pak může být pohoda a legrace.
Co bys poradila oddílům, které by chtěly začít fungovat podobně jako vy? Čím začít?
V první řadě si určitě rozmysli, jak ty sama/sám chceš žít, jak se chceš cítit v kolektivech, do kterých patříš, kterých jsi součástí a které chceš utvářet. Potom si urči, které změny bys rád/a do oddílu zavedl/a, a po konzultaci a (ideálně) shodě se zbytkem vedení je postupně začněte realizovat (například: zrušení bodování; jinak reagovat na děti, když třeba upadnou…). Určitě pomůže, když okolo sebe najdete nějaký oddíl, který již podobný model žije a můžete s ním změny konzultovat. Ne vše se bude dařit hned napoprvé. Je potřeba si uvědomit, že se jedná o určitou cestu a že spousta věcí, které se nám dějí, ovlivňujeme svým vlastním chováním. I na sobě je tedy v tomto ohledu potřeba pracovat, pokud chceme, aby nám v tomto duchu fungoval oddíl. Člověk se pořád učí a stále roste i skrze oddíl…
Alena Jiráková – Sirka
V Mostě se věnuje vedení dívčího oddílu Sedmikrásky a oddílu pro školkové děti – Medvíďata. Baví ji hledat souvislosti a dělat věci tak, aby přinášely radost.
