Než jsem začal vést oddíl, byla moje představa o výchově našich kluků asi takováto: Jsme tu od toho, aby z našich vlčat a skautů vyrostli skvělí, zdatní chlapíci. Mají mít srdce na pravém místě, pevný charakter. Musí se o sebe umět postarat za všech okolností, mít dobrou fyzičku a kopec dovedností. Musí být přemýšliví, vytrvalí, chránit slabší, bojovat proti příkoří. Mají z nich vyrůst vzoroví nezlomní občané, kteří obstojí v každé situaci a ze světa budou dělat lepší místo.

Tato idea byla svůdná, snad v jádru správná, a přesto nejméně nadvakrát vadná.

Z takto náročného cíle vyplývá náročný program, skoro rytířský výcvik. Únavné výpravy do přírody, plnění obtížných požadavků, silné slibové rituály formující osobnost. Ne snad, že by nám víc takových rytířů jen neprospělo! Je však takovéto působení dostatečně citlivé k potřebám dětí?

1

Máte-li to podobně jako tehdy já, pak tuším, co si možná pomyslíte, přistane-li vám v ruce číslo o citlivém přístupu k dětem: „Jasně, máme být citliví a vůbec, ale nic se nesmí přehánět. Skauting má přece vést k sebepřekonávání, má to být pořád aspoň trochu drsné, zocelující dobrodružství, ne školka pro citlivky!“

Máte-li to podobně, pak vás chci podpořit – a zároveň s vámi sdílet zkušenost, jak neúplný takový pohled může být.

Vidět ve všech klucích a holkách malé bohatýry, kteří hravě zvládnou všechny nástrahy a ze všech těžkostí se snadno otřepou, je neskutečně naivní. Ne snad že by děti nebyly schopné – svedou toho často mnohem víc, než si umíme připustit! Zdaleka ne všechny jsou však připraveny zvládat tlak, který je v mnoha oddílech čeká, a proměnit jej v zázračný osobní rozkvět.

Opakuje se to stále dokola: Část dětí je v pohodě a vítězí, zatímco za sebou nechávají poražené. Všechny ty, které oddílový tlak stresoval; kterým byla dána do vínku nižší výdrž; kteří se stali terčem posměchu; kterým už k rozhození stačilo jen málo. Takových je mezi námi mnoho – ve skutečnosti máme každý své slabiny, své potřeby, svůj práh odolnosti. A úkolem skautských oddílů nemá být oddělit zrno od plev, nýbrž nabídnout podpůrné prostředí všem dětem, na které stačíme.

Klíčem k takovému prostředí je, aby bylo pro děti bezpečné. Kluci a holky mají v oddíle cítit psychickou pohodu, nemají se bát, zda za příštím rohem nečíhá nějaké ponížení. Vedoucí se k nim mají chovat slušně a citlivě, neboť vědí, že jinak by jim mohli ublížit. To všechno přitom ne proto, že bychom rezignovali na naše poslání a dělali z oddílů školku, nýbrž právě naopak. Bezpečné prostředí je základem pro učení a rozvoj. Budeme-li se k dětem chovat s respektem, vyroste nám z nich odolných občanů s rytířskými sklony – nejen těmi ve svalech, ale zvlášť těmi v charakteru – nejspíš více.

V připraveném čísle se snažíme přiblížit jak na to a současně zcela konkrétně a důrazně varovat před některými vybranými přežitky, které dle našeho mínění opravdu nemají mezi slušnými lidmi místo.

2

Vedle respektu k aktuálním potřebám dětí je tu nakonec ještě jeden, hlubší respekt, s nímž moje někdejší výchova neohrožených rytířů přicházela do křížku.

Světe, div se, ne všichni kluci v našem oddíle toužili být takoví, jaké jsem si je maloval. Třebaže jim zrovna bylo 8 nebo 13 let, měli o svém životě jinou představu. A měli na ni právo.

Jako vedoucí tu nejsme od toho, abychom děti předělávali podle svých obrazů. Kluci a holky nejsou hlína, z níž hněteme své dílo. Jsou to lidé stejně jedineční jako my. Máme je respektovat v jejich potřebách a odlišnostech nejenom shovívavě, nýbrž doopravdy. Máme jim být nablízku a pomáhat jim na jejich vlastní cestě. Můžeme je mít rádi takové, jací jsou. Skautingu se tím nijak nevzdalujeme – nabízíme jej o to upřímněji.