Jmenuji se Vlk a jsem vedoucí vlčat. Vůdcovky nemám, ale s dětmi to umím, hlídal jsem přece malou ségru. Minulý tábor měl však Ostříž výhrady k mému chování k dětem, ale to posuďte sami, co se mu na mém chování nezdálo.
Malému Honzíkovi je 8 let a letos byl poprvé na táboře. Strašně moc se těšil. Trošku ho trápilo, že od velikonoční výpravy mu ostatní říkají Nešiko, protože se na té výpravě řízl do prstu při krájení chleba, ale jak si vždycky říkal: „Lepší nějaká přezdívka než vůbec žádná.“ Doufal, že mu časem začnou říkat jinak než Honzo nebo Nešiko.
Byl první táborový den. Jakmile si Honzík uvědomil, že je ráno, nedokázal již dále spát. Od kuchyně zaslechl hlasy. To vedoucí se pomalu scházeli před budíčkem v kuchyni. Honzíkovi bylo chladno, a tak ho vidina teploučkých kamen strašně lákala. „Zkusím se posadit za nimi,“ řekne si a vylézá ze stanu. „Jak to, že ještě nespíš!? No jo, Nešika, ten určitě probudí zbytek tábora! Koukej jít ještě spát! Ještě nebyl budíček!“ ozývá se hned několik hlasů najednou.
Honzík zklamaně odchází do stanu. Lehnul si a ještě na chvíli usnul, ani neví jak.
„Budíček!“ Honzík se trochu lekl. Ani si neuvědomil, kde je, a poté, co se vzpamatoval, nemohl najít brýle. Někam je ráno položil, ale bez nich toho moc neuvidí. „Dělej, Nešiko, čeká se jen na tebe! Mazej na rozcvičku! Dělej, nebo bude naše družina zase poslední!“ přiletěl vedoucí jeho družiny, Vlk. „Kašli na brýle a pohni si.“ Honzík tedy vyrazil ze stanu, ale stejně byli poslední. Pak schytal posměšky i od kluků ze své družiny – kvůli němu dnes přišli o body za včasný příchod na rozcvičku.
Začalo se cvičit. Dřep. Výskoky. Všichni vedoucí kromě Ostříže, který předcvičoval, stáli opodál a bavili se. Honzík slyšel, jak Vlk říkal, že se určitě v noci bál, když tak brzo vstal, a že se musí podívat, jestli se Nešika v noci nepočural.
Poté museli všichni kluci na ranní hygienu. Honzík pořád neměl brýle a snažil se je najít. Přiběhl opět Vlk. Rychle cpal Honzíkovi triko do tepláků, snažil se mu uhrábnout rukama vlasy. „Zuby si vyčistíš potom, zase nás jenom zdržuješ, budeme na snídani poslední a nic na nás nezbyde! Pohni si!“
Po snídani byl pracovní nástup a poprvé se určovalo, kdo a co bude dnes dělat. Na službu v kuchyni se přihlásil Honzík. „Konečně všem ukážu, že nejsem žádný nešika a že to říznutí byla jen náhoda,“ myslel si Honzík. Vedoucím dne byl ale Vlk. Když viděl, že se Honzík přihlásil, protočil panenky a pronesl k vedle stojícímu Ostřížovi: „Tak s touto službou dnes včas neuvaříme. Vždyť Nešika neumí uříznout ani chleba.“
Honzík se v kuchyni moc snažil, chtěl dokázat Vlkovi, že se v něm mýlil. Vlk ale jen štěkal rozkazy: „Přines rychle ten hrnec! Zatopte v kamnech! Nakrájejte ten chleba! Otevřete tu konzervu!“ Honzík zaslechl poslední slova, a tak se vrhl na otvírák. Bohužel takový otvírák ještě neviděl. Doma měli úplně jiný. „Nějak to zvládnu,“ myslel si a zkoušel otevřít konzervu. Naneštěstí se ale o víko konzervy zase pořezal. „Bože, ty seš ale nemehlo, jdi od toho!“ volal Vlk a otevřel konzervu sám. „Zamíchej alespoň ty těstoviny, ať se nepřipálí“. Honzík si stoupl ke kamnům a chytl pokličku. Spálil si prsty. Přemýšlel, kde by si prsty zchladil, když přiletěl Vlk. „Co to zase děláš?! Vždyť jsou ty těstoviny už připálené! Já v tvém věku už vařil na táboře úplně sám. Vypadni z kuchyně a už se tu neukazuj!“
Honzík šel k potoku a chladil si ve vodě prsty. „Nešiko!“ Honzík se vrátil do kuchyně. Vlk po něm chtěl, aby ještě za trest umyl nádobí. „Kde jsi byl? Neslyšíš, že tě volám?“ Jakmile Honzík řekl, že byl u potoka, dostal vynadáno. „Copak nevíš, že se k potoku nesmí? Cos tam dělal?“ Honzíkovi už bylo do breku. Tohle mu nikdo neřekl. Dnes se tolik snažil a tak se těšil, ale najednou se mu strašně stýskalo po mamince. Rozbrečel se. „Můžu zavolat mamce, prosím?“ vzlykal Honzík. „Zapomeň. To by chtěli pak všichni. Nebul jako mimino. Jsem si mohl myslet, že to na táboře nezvládneš. Nebreč a jdi se uklidnit do stanu,“ nařídil Vlk.
Ještě ten den se Honzíkovi podařilo ukecat jiného vedoucího, aby mohl zavolat domů. Odjel z tábora. Na tábor už nikdy nejel.
Podařilo se ti odhalit, co se Ostřížovi patrně nelíbilo na Vlkově chování?
Nevhodná komunikace
Neefektivní komunikace, kterou ničeho nedocílíme, nenaučíme ani neinspirujeme, místo toho skrze ni ubližujeme:
- příkazy – „Přines ten hrnec!“, „Zuby si vyčistíš potom“, „Pohni si“;
- ponižování – „Zase nás jenom zdržuješ”, používání hanlivé přezdívky: „Dělej Nešiko…“;
- sebenaplňující se proroctví – předvídáme něco, o čem nemůžeme vědět, že se stane – „určitě probudí zbytek tábora“, posměšky od kluků z družiny.
Nerespektování potřeb dítěte
- ponižování – „Určitě se v noci bál“, „Nebul jak mimino“, „Já v tvém věku už vařil sám“;
- přehlížení potřeb dítěte – „Kašli na brýle“, „Zuby si vyčistíš potom“, Honzík se chce ohřát u kamen.
Skautská výchovná metoda
- absence učení se zkušeností –Vlk otevírá konzervu sám;
- vedoucí nejde příkladem – vedoucí se dívají, jak děti cvičí na rozcvičce, nahlas komentují chování dětí: „určitě se v noci počůral“.
Pedagogická metodologie
- Golemův efekt – naše negativní očekávání se skutečně stane, dle našeho negativního očekávání se i chováme k dětem – „S touto službou dnes neuvaříme, vždyť neumí uříznout ani chleba“;
- nevhodně používané hodnocení – Honzík za trest musí umýt nádobí;
- nepodání informací/pravidel (které po dětech vyžadujeme znát/dodržovat) – nesmí se k potoku aj.
