V oddílech děláme většinou to nejlepší, co umíme a o čem jsme přesvědčení, že je správné. Dětem nabízíme malé i velké výzvy, radosti i zkoušky. Kde však končí výchova k samostatnosti a začíná chybějící podpora? Co je ještě vtip a co už urážka? V tomto textu vás chceme vyzvat k přemýšlení o běžných momentech z oddílových životů, které mohou mít závažnější dopad, než to na první pohled vypadá.

Představte si některou z těchto situací: 

Možná se v některých situacích poznáváte, možná si říkáte, že jste toto také kdysi dělali, ale možná si dané situace ani představit nedokážete, protože váš oddíl funguje úplně v jiném duchu. Situace jsou to na první pohled nevinné. Z našeho úhlu pohledu jsou to však situace nebezpečné, které signalizují nevhodné chování vedoucích a které mohou děti, jichž se bezprostředně týkají, trvale poznamenat.

1

Začíná to u trestů…

Házení do kopřiv, vyplachování úst, ulička hanby či letecký den jsou jen některými formami trestů, které se minimálně donedávna v mnohých oddílech vyskytovaly.

Podobné uměle vyměřované tresty jsou problematické z vícero důvodů. Samy o sobě zpravidla míjejí podstatu toho, co se děti potřebují naučit. Nikol, stejně jako většina jejích vrstevníků, na prvním táboře neví, jak si ve věcech udržovat pořádek a co má vlastně s sebou sbaleno. Trestání nepořádku jí příliš nepomůže.

Zmíněné formy trestání však s sebou nesou ještě daleko bezprostřednější dopady, než že neplní svou zamýšlenou výchovnou funkci. Jak se asi Nikol cítí při pohledu na všechny své osobní věci vyházené před stan?

2

… pokračuje ponižováním…

Asi v každém oddíle nebo družině se najde někdo, komu řada věcí příliš nejde. Nikdy nevyhraje žádnou hru, možná není sociálně nejobratnější. Nikdo s ním nechce být ve dvojici a ostatní na něj mají různé vtipné poznámky. „Honzík si dneska donesl zápisník, to se asi stal zázrak.“

Může to vypadat, že oddílu vládne výborná atmosféra, pokud si ze sebe navzájem smíme dělat legraci. Jenže pokud tuto legraci zpravidla schytává jen nešťastně mlčící Honzík, potom nemusí mít takové chování daleko k prvnímu stupni šikany.

Když taková situace nastane, všimneme si jí, nebo se k legraci z Honzíka přidáme? Umíme si vůbec všímat jednotlivých kluků a holek, toho, jak se asi v oddíle cítí, zda není někdo stranou, zda není někdo terčem vtipů kvůli tomu, že nemá mobil nebo oblečení, které právě „letí“? A nerozdmýcháváme někdy atmosféru nálepkování a vyloučenosti svými zbytečnými poznámkami my sami?

3

… posluhováním…

Co je na tom, že si Hrnek nechává pravidelně umývat ešus? Z našeho pohledu je to typický příklad, kdy vedoucí zneužívá svou autoritu, třeba i zcela nevědomky. Opravdu Hrnek chystá program každý polední klid? A opravdu by ho pět minut, které by mytím ešusu strávil, tolik zdrželo?

Funkce, které v oddíle zaujímáme, nám automaticky přinášejí autoritu a moc. Je potřeba s nimi pracovat a dát si pozor na to, abychom je nezneužívali. Nechat si umýt ešus skauty, které vedeme, může působit nevinně, zvlášť když naši prosbu ochotně vyslyší. Uvědomujeme si však, co dělá takové zacházení s naším vzájemným vztahem?

4

… a končí citovým vydíráním

„Udělala bys to pro mě?“ „Víš, jak tě mám ráda?“ „Ty jsi přece hodná holka!“ I takové jsou věty, které jsme v posledních letech slyšely od některých vedoucích. Aniž bychom si to často uvědomovali, všechny v tomto kontextu představují citové vydírání.

Zatímco Hrnek si nechával umýt ešus na základě svého postavení, Janička žádá Emču o přinesení karimatky s využitím jinak laskavého vztahu, který mezi nimi panuje. Citové vydírání můžeme chápat jako převlečené zneužití autority. V obou případech využíváme páky, které na druhé máme, aby pro nás udělali, co momentálně chceme. Zdá se nám to v pořádku?

Kde je problém

Nikol a Honzík prožívají při leteckém dni a při posmívání podobné emoce – cítí se nepříjemně, poníženě, je narušena jejich duševní pohoda. Druhé dvě příhody se zdají být pro děti klidnější – Hrnek s Janičkou své svěřence ovšem zneužívají.

Starost o fyzické bezpečí považujeme v oddílech za samozřejmou. Zvažujeme možná rizika a učíme děti, jak se o sebe postarat. Stejně důležitá je ovšem i bezpečnost psychická – a ve všech nastíněných příkladech si vedoucí počínají způsobem, který psychickou bezpečnost dětí narušuje.

Ocitne-li se dítě v prostředí, kde se necítí bezpečně, potom je napjaté. Může prožívat velké trápení kvůli maličkostem, mohou se u něj dostavit silné pochyby o sobě a o své hodnotě. To vše může být velmi zraňující. Popsané necitlivé zacházení může dětem ublížit – a na nic takového nemáme právo.

Každý má své potřeby

Cítit se v pohodě a v bezpečí je základní potřeba nás všech. Není-li tato potřeba naplněna, potom jsme ve stresu, jenž může, zvlášť při delším trvání, vyústit v hlubší potíže. Klíčové tak je, abychom vycházeli z potřeb, které máme – my i děti.

U nás v oddíle jsme si před několika lety mezi vedoucími pověděli, co každý z nás potřebuje pro to, aby se na táboře cítil v pohodě. Někteří potřebovali osm hodin spánku, jiní třeba čas na mytí hlavy po ránu. Nestačili jsme se divit, o kolik byl díky takovým zdánlivým maličkostem průběh tábora hladší. Stačilo jen dané věci pojmenovat a hned jsme měli jeden pro druhého daleko více respektu.

Podobně to funguje s potřebami dětí, ať už jde o věci běžné nebo něčím specifické. Pojmenování osobních potřeb každého z nás je cestou k vzájemnému porozumění. Základem by v každém případě měla být atmosféra pohody a psychického bezpečí pro všechny. V takové se nikdo nemusí bát udělat chybu či mluvit o svých těžkostech. Naším velkým úkolem je v oddílech takovou atmosféru pěstovat a spolu s ní podporovat vědomí, že každý z nás má jako člověk velkou hodnotu a zaslouží si respekt ostatních.

Znovu a lépe

Popišme si tedy, jak řešit popsané situace, aniž bychom děti vystavovali necitlivému zacházení.

Pokud si Nikol neumí uklidit stan, je třeba, aby se to naučila. Každá malá světluška k sobě může dostat někoho zkušenějšího, kdo ji bude postupně učit, jak na to. Někoho, kdo jí pomůže zjistit, že je vlastně příjemné, když nemusí každou věc dlouho hledat nebo že má večer možnost si pohodlně lehnout na ustlanou postel. Než děti za všechno trestat, je důležité zajímat se, proč chodí pozdě na nástupy nebo si nemyjí po jídle ešus. Naším úkolem by mělo být takovým situacím předcházet nebo je řešit vhodnějšími cestami, než jsou tresty – například nechat děti poučit se z přirozených důsledků svého počínání. Zvlášť nováčci a menší děti potřebují dost podpory, aby se naučili, jak na táboře fungovat. Pro některé jde o první delší odloučení od rodičů, pro jiné je zase výzvou táborové nepohodlí.

Ani Honzík to nemá v začátcích lehké. Než si dělat legraci z jeho zapomnětlivosti (nebo za posmívání ostatní kárat), nabízí se zařadit do programu společné povídání o tom, jak se cítíme, když jdeme někam, kde to neznáme. Situaci tak můžeme využít k lepšímu vzájemnému porozumění, namísto jejího vyhrocování či prohlubování. Současně ji lze využít i pro učení se přirozeným důsledkům. Má zápisník na schůzce svoji úlohu? A jakou? Pokud ano, nechme vyniknout jeho význam! 

Hrnek a Janička to pak mají docela jednoduché. Stačí, když si ešus umyjí a karimatku přinesou sami. Děti nejsou jejich otroci. Můžeme jim dávat úkoly související se společnou činností, nikdy bychom je však neměli nechat obstarávat naše osobní potřeby. Ani u oprávněných úkolů pak není potřeba uchylovat se k citovému vydírání. Členové oddílů nás budou mít rádi, pokud se k nim budeme chovat slušně a spravedlivě. Potřebujeme-li pomoci, je nejvhodnější o pomoc požádat. Chceme-li dítě pochválit, udělejme to prostřednictvím ocenění, dejme mu konkrétní, popisnou a konstruktivní zpětnou vazbu. Rozdíl mezi pochvalou („Ty jsi hodná holka!“) a oceněním („Díky, že jsi donesla ty nůžky, moc mi to pomohlo, protože jsem mohla mezitím pomáhat ostatním.“) je nasnadě: zatímco v prvním případě danou osobu hodnotíme, v druhém případě pouze popisujeme, z čeho pramení náš vděk. Zatímco hodnocení se nás dotýká a může zraňovat, popsaný zážitek má význam pro upevnění dobré vazby mezi lidmi a působí jako pozitivní zpětná vazba.

Pojďme se nyní vrátit ke druhé čtveřici úvodních situací.

5

Pokračujeme narušováním soukromí…

Jako vedoucí oddílu jsme někteří často trnuli nad tím, co asi děti píšou v dopisech domů rodičům. Nutkání přečíst si pohledy, které děti z tábora posílají, je často velké a v některých případech možná i tak trochu oprávněné. Listovní tajemství je však jedním ze základních lidských práv a svobod a je nutné si uvědomit, že na čtení pohledů, jež děti píšou, nemá nikdo z nás právo.

Je klíčové, abychom dětem i jejich rodičům důvěřovali. Stejně důležité je pak předcházet situacím, kdy by děti mohly domů napsat něco, co by mohlo být špatně pochopeno. Například pokud k vám přijede v jeden den tábora třikrát sanitka, děti to domů pravděpodobně napíšou. Doporučujeme proto rodičům napsat a informovat je dřív, než takový dopis od dětí dorazí. A pokud děláte nějakou činnost, o které nechcete, aby rodiče věděli, potom ji nedělejte, nejspíš není vhodná. Nebo rodičům už před táborem vysvětlete, co že to ten výsadek je, k čemu z výchovného hlediska slouží, a jak je při něm zajištěna bezpečnost.

6

… přes lhaní…

Na první pohled skryté nebezpečí se nachází i v otázkách, které nám děti pravidelně kladou: Kolik je to ještě kilometrů? Kdy už bude oběd? Proč musím na rozcvičku?

Každá odpověď, která není pravda a které děti nerozumí, vede k tomu, že ztrácíme jejich důvěru, nehledě na to, že tím děti podvádíme a neučíme je přímo pravdomluvnosti.

Řešení je jednoduché – ukažme dětem cestu na mapě, řekněme jim, v kolik bude pravděpodobně oběd, proč ráno cvičíme nebo kde to zjistí. Nemáme-li papírovou mapu, zapojme moderní technologie. Případně dětem zbývající kilometry přibližme tím, že je to stejná vzdálenost jako od jejich školy ke klubovně. Pokud cestu znají, přibližme jim významné body, podle kterých se mohou orientovat. Odpovídejme dětem na jejich otázky trpělivě, vysvětlujme jim jevy, kterým nerozumí. Investovaná energie se nám bohatě vrátí.

7

… a přehnané soutěžení…

Trapnost, méněcennost, strach, pocit vyloučení z kolektivu a mnoho dalšího. To všechno jsou dojmy, které reflektovaly děti po jedné ze soutěžních aktivit u nás v oddíle. Mezi danými emocemi byla i radost, kterou popisoval vítěz, dodával však, že zároveň cítil obavu, zda obstojí i příště.

Soutěže mnohé děti baví. Postavíme-li na nich však větší část našeho programu, potom snadno vznikne dojem, že je třeba se neustále porovnávat mezi sebou a zjišťovat, kdo je nejlepší. Děti, kterým se v soutěživých hrách spíše nedaří, mohou zažívat obavy o to, zda budou ostatními přijímané, zda mají v oddíle pořád své místo.

Pokud si dva kapitáni vybírají členy svých družstev a jako poslední jsou vybráni vždy ti samí, mohou dotyční prožívat silnou psychickou nepohodu ještě před začátkem hry. V tomto případě je východiskem nechat kapitány vybrat pouze půlku týmu a ostatním dát naopak na výběr mezi družstvy.

Neradíme soutěže zcela vynechat, ale spíš přemýšlet o tom, v jaké podobě, jak často a proč vůbec je zařazujeme – a zda by se spíše mnohdy nehodil jiný program. Nemusíme se mezi sebou neustále vybíjet a předhánět. Lepší volbou je často společný boj proti hře samotné – než porážet druhé, spolupracovat a porazit draka. Z hlediska psychické bezpečnosti dětí a rozvoje jejich dovedností je daleko lepší je méně často vystavovat srovnávání s ostatními a na místo toho jim dát prostor vyniknout individuálně nebo ve skupině v tom, v čem jsou dobří, nebo v tom, co je baví. Nechat je kromě prohry a výhry zažít osobní vítězství, které přijme a ocení celá parta.

8

… až po necitlivé přezdívky a zvyky

Bábovka. To může být docela milá a vtipná přezdívka, pokud ji Eliška získala proto, že ráda peče bábovky a neodpustí si, aby vždy na výpravu alespoň jednu k sobotní snídani přivezla. Jenže příběh této přezdívky může být úplně jiný.

Eliška se jednoho dne bála na hlídce, proto šla vzbudit svou vedoucí a hlídku předčasně ukončila. Kluci jí druhý den začali říkat srágora a ostatním vedoucím se to líbilo tak, že Elišce začali říkat bábovko, protože přece jenom, srágora jim připadalo už trochu nevhodné. Jenže se nikdo neptal Elišky, jak je se svou přezdívkou spokojená. A i kdyby se jí někdo ptal, víme, zda odpoví pravdivě? Po letech se možná se svou přezdívkou identifikuje, historku z hlídky bude vyprávět jako vtipnou příhodu, ale nebude za tou historkou i trochu pachuti a studu?

Přezdívka je v určitém věku velmi důležitou součástí naší identity. Podle toho je nutné s ní pracovat a uvědomovat si, co může necitlivé pojmenování způsobit, a to i když máme pocit, že to daný člověk bere s nadhledem – ve skutečnosti to totiž nikdy nevíme.

I pozitivně pojatý význam přezdívky Bábovka s sebou v budoucnu může nést negativní konotace. Snažme se proto přezdívky členům v oddílech dávat tak, aby podpořily jejich pozitivní vlastnosti nebo připomínaly veselé okamžiky, které jsme spolu prožili. Musíme si být jisti, že se s danou přezdívkou identifikují.

Obdobně je třeba přemýšlet o dalších oddílových tradicích, zvycích a rituálech. I ty mohou být nebezpečné, zejména ve chvílích, kdy jim členové (například nováčci) nerozumí. Takové házení do přehrady může být velkou legrací, pokud jste členy oddílu už několik let a víte, že se tam hází každý narozeninový oslavenec, včetně vedoucího oddílu. Ale může být také velkým stresem a důvodem odchodu, pokud jste třetí den na svém prvním táboře a hází vás tam bez vysvětlení banda starších roverů.

Zásady pro psychickou pohodu

Ponižující tresty a urážky, zneužívání autority či citové vydírání, narušování soukromí, lhaní, vyostřená soutěživost, nevyžádané přezdívky a necitlivé zvyky. To všechno jsou věci, které naše svěřence přímo ohrožují na psychické pohodě, případně věci, na které zkrátka a jednoduše jako vedoucí nemáme právo. Jak jsme se výše pokusily ukázat, není tak těžké se těchto nešvarů vyvarovat. Ze zmiňovaných příkladů vychází několik obecnějších praktických zásad, které nám v tom mohou pomoci:

• Buďme trpěliví.
• Povídejme si se členy svých oddílů, zajímejme se o ně.
• Vysvětlujme, proč jsou dané věci tak, jak jsou.
• Přemýšlejme nad zvyky a tradicemi u nás v oddíle a zpochybňujme je.
• Přemýšlejme, zda druzí opravdu slyší to, co říkáme. Ověřujme si, že došlo k porozumění, vzájemné dohodě na obou stranách.
• Přemýšlejme, co svým jednáním u druhých můžeme způsobit.
• Přemýšlejme nad tím, na co ještě ze své pozice máme právo.
• Pamatujme, že ať právě chceme, nebo ne, děti v oddíle si z nás neustále berou příklad k tomu, jak se chovat.
• Podívejme se na svůj oddíl očima nováčka: co děláme pro to, aby se u nás cítil dobře?

Všechny body mají společné to, že je potřeba, abychom se k dětem chovali jako k partnerům, respektovali je a dívali se na ně jako na jedinečné bytosti. Pro to, abychom byli dobrými vedoucími, je dobré k dětem přistupovat individuálně. Je důležité, abychom znali děti, které v oddíle máme, abychom o nich něco věděli a snažili se s nimi trávit čas. Je potřeba si s nimi povídat o tom, jak se mají v oddíle, ale i v životě mimo skaut. Pro spokojený oddílový život je dobré, když známe silné, ale i slabé stránky členů a členek v oddíle. Můžeme jim upravovat program na míru, pomáhat jim v jejich rozvoji, podporovat je v oblastech, kde je to třeba. Navíc to, že děti známe a věnujeme se jim, utužuje naše kamarádské vztahy, které jsou podmínkou bezpečného prostředí.

Jsou děti v pohodě? A jak to víme?

Je v pořádku, jsme-li vůči tomu, co zde zaznělo, na pochybách. Je snadné si říci: u nás v oddíle jsou děti v pohodě, takže radši budeme věnovat pozornost něčemu, co nás teď pálí o trochu víc. Jenže – jsou naši členové opravdu se vším v pohodě? Na základě čeho jsme si tak jisti? Víme to vůbec?

Zdaleka ne vždy dají totiž kluci a holky najevo, když se jim něco nelíbí. Chování, na které výše upozorňujeme, je pro mnohé děti ze strany autorit běžné. Už si na něj zvykly a nevidí k němu alternativu. To však neznamená, že je v pořádku.

Slyší-li Emička prosbu své vedoucí, aby jí donesla karimatku, neboť je přece taková hodná holka, potom pro ni může jít ne proto, aby své vedoucí pomohla, nýbrž proto, že chce zůstat hodná holka. A může jí vrtat hlavou, zda by byla hodná, i kdyby karimatku nepřinesla – třeba proto, že už je večer a trošku se bojí jít sama do stanu potmě. Pokud podobné věci slyší Emička často (třeba i jinde než v oddíle), může se tolik snažit být hodná a všem vyhovět, že pak už nedokáže říct, co by vlastně chtěla sama. Možná se Emička bojí udělat chybu, proto některé věci nechce ani zkoušet. Za jejím strachem může být představa, že pokud selže, hodnou holkou už nebude. Ale pokud za Emičkou nepřijdeme a nezeptáme se jí, jak celou situaci vidí, těžko zjistíme, že se jí v hlavě honí tolik věcí, které naznačují, že tak úplně v pohodě není.

Povídat si, ptát se – tak jednoduchá je cesta k prozkoumání skutečných pocitů dětí. Důležité je, aby věděly, že jsme tady pro ně, že nás zajímá, pokud je něco trápí, že nám mohou věřit. Důvěru je potřeba budovat dlouhodobě – třeba právě tím, že s dětmi jednáme férově, do ničeho je nenutíme, ale trpělivě jim nabízíme, co umíme, včetně poznání, že na starosti je dobré nebýt sám a že si mohou vybrat toho, komu se s problémy svěří. Konkrétní tipy na získávání zpětné vazby najdete opět přiložené na konci článku.

Nakonec je dobré pamatovat si, že se jako lidé lišíme mimo jiné v tom, jak jsme odolní, kolik toho vydržíme. V některých oddílech obstojí jen ti, kdo splní všechny zkoušky a už jako nováčci se naučí vše, co umí ostatní. Vedoucí takových oddílů pak tento přístup obhajují například proto, že ho sami ve skautském věku zažili a považují jej za zkušenost, která je hodně posunula. Mohou však zapomínat, že ti, kteří tento tlak nevydrželi, v oddíle už dávno nejsou a k vedoucím se možná nikdy nedostala zpětná vazba o tom, co bylo důvodem jejich odchodu. Je jistě dobré se spolu s dětmi otužovat, učit je postarat se o sebe, tábořit, něco vydržet. Je však velice důležité dávkovat to podle jejich aktuálních sil. Mysleme na to, že každé dítě má jiné podmínky doma nebo ve škole. Kdo od malička jezdí s rodiči na výlety, ten má náskok proti nováčkovi, který má na své první výpravě ujít několik kilometrů s batohem. Každé dítě je také jinak citlivé třeba na komentáře druhých, každé se rovněž jinak vyrovnává s neúspěchem. Zatímco někteří mají doma stabilní zázemí a jen tak je něco nerozhodí, jiní mohou žít ve velmi složitých podmínkách a s náročnými situacemi v oddíle se nemusí umět vyrovnat, protože jsou už prostě nad jejich síly.

Tvoříme bezpečné prostředí

Při přemýšlení o tom, zda naše družina nebo oddíl nabízí bezpečné prostředí, pomáhá zkusit se vcítit do dětského člena oddílu. V jakém oddíle byste se cítili dobře? Co by vám naopak vadilo a od oddílové činnosti by vás odrazovalo? Zajímavé může být srovnat váš pohled s pohledy ostatních vedoucích.

Často vstupujeme do rolí vedoucích se spoustou ideálů o tom, jak budeme podporovat děti v osobním rozvoji, jak budeme budovat skvělou atmosféru. Jak bude stačit málo a oddíl bude skvěle fungovat a všichni budou spokojení. Každodenní oddílová praxe může být pro naše ideály velkou zkouškou. I když se snažíme chovat ke klukům a holkám partnersky a s respektem, neznamená to, že naši členové budou vždy reagovat tak, jak bychom si přáli. Jako vedoucí také nejsme dokonalí a nemůžeme po sobě chtít, abychom nikdy neudělali výchovnou chybu. Důležité je reflektovat své chování, znát své slabiny, dokázat se s někým poradit… a umět se klukům a holkám případně omluvit.

Pokud byste chtěli probrat konkrétní situace u vás v oddíle z hlediska bezpečného prostředí pro děti nebo stojíte o podrobnější dovysvětlení některých myšlenek, jsme vám k dispozici na e-mailu: .