Představte si, že Tři orlí pera jsou zbrusu nová výzva. Kdyby vznikala nyní, jakou bychom ji vytvořili? Shodovaly by se úkoly a délka jejich plnění s těmi, které známe dnes? Cílily by na překonávání se v těch samých oblastech, nebo by tvůrcům přišly výzvy příliš zastaralé, překonané?
Na jednom ze setkání k blížícímu se Evropskému jamboree jsme se snažili na tyto otázky najít odpovědi společně s ostravskými skauty ze Střediska svatého Jiří a Přístavu Eskadra. Při bouřlivé debatě nad změnou některých bodů padaly různé návrhy: zařadit čtrnáct dní bez elektroniky, připojit lovení malé zvěře nebo vylepšit poslední bod na výsadek jen s tím, co zrovna má skaut na sobě a co málo si (ne)sbalil s sebou. Podle ostravských skautů by bylo skvělé mít výzvu lépe popsanou a nastavit jí jasná pravidla. Zároveň se však obávají, že by tak mohla ztratit své kouzlo.
Pro mě je zásadním motivem celé výzvy návrat do přírody, a to je něco, co bychom podle mého názoru měli ve výzvě zachovat. Někdy mívám pocit, že si lidé nejsou plně vědomi svých těl a nedokážou jim naslouchat. Ani každodenní shon a touha být všude včas nám příliš nedovoluje zastavit se, vnímat svět okolo a nás samé. Kdy naposledy jste třeba zkoumali svůj tlukot srdce? A víte, kolikrát mrknete za minutu? Kdy naposledy jste se podívali na nebe a pozorovali tvary mraků?
Když jsem plnila ve svých patnácti Tři orlí pera, začala jsem si uvědomovat věci, které pro mě byly do té doby samozřejmé – svou schopnost mluvit, jíst a spoléhat se na pomoc a rady lidí okolo. Výzva je pro mě krásná právě tím, že si díky ní tyto věci můžeme více uvědomit. Nejde jen o držení jazyka za zuby, stažený žaludek z černého čaje a nedohledatelný úkryt. Zásadní je podle mě to, že díky výzvě může každý z nás začít přemýšlet nad tím, kdo je, kde je a kolik dokáže obětovat. Potlačení automatických procesů, které jednotlivce ovládají každý den, a sebeovládání nás přivádějí na nové poznatky a myšlenky. Výzva se dá prožívat různě, ale vůbec není nutné se do hnát spirituálních extrémů. Duchovní propojení s přírodou může proběhnout i bez nich.
Umím si představit, že by jednotlivá pera zastupovala výzvy dlouhodobějšího rázu nebo obsahovala třeba výsadek, který zmiňovali skauti v debatě. Určitě by to prohloubilo prožitek i snahu skauta. Ať už by oblasti byly stejné jako ty dnešní nebo úplně nové, podle mě by hlavní myšlenka v celé výzvě zůstala. Zahájila by cestu sebeuvědomění a soužití s přírodou.
