Tento týden jsem doma s nemocnými syny. Je to takový návrat na rodičovskou dovolenou, můžeme si celý den hrát a člověk si připomene, jak je to náročné stále vymýšlet novou zábavu, která je udrží v klidu. Se starším synem musíme ve chvílích, kdy mu je lépe, dohánět učivo druhé třídy. Do předmětu Český jazyk jsme při té příležitosti četli článek o tzv. kouzelných slovech – „děkuji“ a „prosím“ – a potom jsme si o tom všichni trochu povídali. Mluvili jsme o tom, za co rádi děkujeme a jak se cítíme, když někdo poděkuje nám. V první chvíli jsem si říkala, že jsou to takové základy, které se učí děti už v mateřské školce, ale pak jsem si uvědomila, že mi ten rozhovor připomněl některá důležitá životní ponaučení týkající se děkování.
Například to, že i poděkovat je někdy umění. Poděkovat za něco výjimečného nebo překvapivého, to člověka napadne tak nějak hned. Ale ocenit práci dlouhodobou nebo rutinní, k tomu už je potřeba hlubší úvaha. Taková práce totiž často není moc vidět, protože ji někdo dělá už dlouho a často se s tím nijak nechlubí.
V loňském roce jsem si uvědomila, že poděkování se nemá odkládat. Když jsem se vrátila po rodičovské dovolené zase do práce, začala jsem čas strávený v městské dopravě využívat k četbě. A zaměřila jsem se na literaturu popularizující české dějiny 20. století. Nemohla jsem tedy minout několik děl od Jíry Stránského. Jeho osud mě hluboce zasáhl a v hlavě jsem si sumírovala dopis, ve kterém bych mu vyjádřila úctu a vděk a poděkovala za životní inspiraci. Jenže jsem ho nestihla napsat a Jiří už tu s námi není.
Jak pochvalou vyjádřit díky za práci? Nejpozději na čekatelkách jsme určitě všichni slyšeli doporučení „chval veřejně, ale kárej mezi čtyřma očima“, a proto se snažíme vyjadřovat uznání například pomocí různých rituálů, které mu dodávají slavnostnější atmosféru a vyjadřují úctu k práci druhých. V Junáku je možné vidět různé formy poděkování, například dřevěný odznak „Díky Ti!“, krajská vyznamenání, speciální slavnostní akce pro vybrané činovníky až po nejvyšší skautské řády. Než jsem se stala členkou náčelnictva, frčky a vyznamenání mě míjely a nepřikládala jsem jim velký význam. To se ale postupem času měnilo, hlavně když jsem potkávala konkrétní vyznamenané osobnosti a viděla práci, která za nimi zůstala. V paměti mi dlouho zůstane návštěva u Vlasty Mackové, když v roce 2015 slavila 95. narozeniny stále obklopena mezinárodní skautskou korespondencí. Zamýšleli jste se někdy nad tím, že i přijmout ocenění může být pro někoho těžké? Může člověka uvést do rozpaků, ale také jsem se setkala s tím, že do rozpaků byl uveden ten, kdo ocenění předává. To když vyznamenaný ukázal, že danou formu ocenění neuznává. To pak může zabolet a ráda bych, abychom se i nad tímto dokázali zamyslet a dokázali nejen oceňovat druhé, ale také ocenění od druhých s pokorou přijímat.
