Skauting a výzvy doby

Cílem textu není nabízet podrobná řešení, nýbrž pojmenovat důležitá témata, stručně je charakterizovat, formulovat otázky a pokusit se načrtnout směr další cesty.

Výchozí myšlenky

Každá doba nese své výzvy. Když přemýšlíme nad skautingem a vývojem společnosti za dobu jeho existence, lze říci, že mnohdy velmi smysluplně přispíval svým členům i společnosti jako celku rozvojem schopnosti se vypořádávat s dobovými výzvami. Jelikož skauting je výchovné hnutí a má ze své podstaty ambici podporovat rozvoj mladých lidí a připravovat je na život, je dobré si ujasnit, co je cílem skautské výchovy. V tomto ohledu vycházíme z myšlenkových základů skautingu, které jsou formulovány ve stanovách v podobě poslání, tří principů a z nich vyplývajícího slibu a zákona.

Skauting se tak snaží odpovědět na otázku, kam směřovat své výchovné úsilí. Jak má vypadat člověk, který prošel kvalitní skautskou výchovou? Jaký má být? Jaký nemá být? V obecné rovině se zdá, že by na tomto poli mohla být shoda. Když však zabrousíme do detailů a priorit, záhy zjistíme, že se v řadě náhledů rozcházíme. Samotná interpretace tří principů skautingu se může lišit právě zejména v otázkách, jak reagovat na dobové výzvy. Pokusím se tedy nabídnou svůj náhled na tuto problematiku s plným vědomím, že odpovědi hledám a pravdu nevlastním. Nechť je tedy tento text chápán jako námět k přemýšlení, nikoliv jako kodifikovaný text mající sloužit jako poučka do příručky.

Vezmu to od základů. Co je úkolem člověka na Zemi a jak k tomu může přispět výchova? Vlastními slovy bych to vyjádřil následovně: Úkolem lidské bytosti na Zemi je postupně na sobě pracovat tak, aby se stala bytostí svobodnou a odpovědnou. Bytostí, která pochopila, že je tu proto, aby realizovala určitý úkol, určité poslání, které objeví, přijme za své, ve kterém vidí smysl. Bytostí, jejímž úkolem je pracovat na svém vývoji a tím přispívat k vývoji světa. Nikoliv však jakýmkoliv způsobem, nýbrž způsobem, při němž se snaží objevovat vesmírné (duchovní, Boží) principy a hledat na své cestě soulad s nimi. Bytostí, která ví, že na cestě k cíli je potřeba se potýkat s překážkami, které jsou často důležitým motorem změny a vnitřního růstu.

Jak nás dobrá výchova může vybavit k tomu, abychom byli svobodnými a odpovědnými bytostmi, které se snaží tvořit realitu svého života a které jsou schopny se potýkat s nejrůznějšími překážkami na této cestě? Jsem přesvědčen, že skauting má dobré předpoklady takovou výchovou být, pokud jeho praktická realizace neuvízne v některé z pastí, které číhají zejména v oblasti některých výzev současné doby.

Hovořím-li o duchovních principech vesmíru (Bohu, Velkém duchu, absolutním horizontu, nejvyšší Pravdě a Lásce…), mám na mysli ono velké Tajemství, které se skrývá za povrchem věcí a smysly vnímatelnou realitou. Tajemství, které vdechuje hodnotu a smysl celé existenci a čeká na své objevování. Tajemství, které překračuje chladné hranice myšlení i horké hranice emocí. Tajemství, které rozum doplňuje krásou tvorby a umění, kalkul a efektivitu vyvažuje radostí z dobrých vztahů a nicotu prodchne touhou po hledání a naplňování smyslu existence každé lidské bytosti.

Odraz těchto vesmírných principů můžeme vidět ve formulaci tří principů skautingu, ze kterých se odvíjejí všechny myšlenkové základy skautingu. Jde tedy o úkol skauta hledat duchovní hodnoty (nejvyšší Pravdu a Lásku), vědomě s nimi pracovat a vyvozovat z této práce důsledky pro svůj život. Dále o úkol překonávat hranice vlastního sobectví, učit se myslet na druhé a okolní svět a vědomě a iniciativně konat v jejich prospěch. Třetím úkolem je přijetí odpovědnosti za svoji životní cestu v celé své rozmanitosti (zdraví, vzdělání, zábava atd.).

Skauting reagoval v každé době na její výzvy. V českém prostředí skauti reagovali na útrapy první světové války, pomáhali zakládat republiku, přispívali k jejímu budování, připravovali se na její obranu, čelili nacistické i komunistické totalitě… V osobní rovině vedli své členy k poctivosti, pracovitosti, nezištnosti, vlastenectví, aktivnímu životnímu přístupu, odolnosti, spolupráci…

S jakými výzvami se dle mého pohledu potkáváme dnes?

Výzva č. 1

Materialismus a duchovní rozměr skautingu

Nevytrácí se vlivem blahobytu a rostoucího materiálního zajištění většiny členů společnosti důraz na hledání duchovního rozměru života? Je život pouze materiální povahy, nebo se za smysly vnímatelnými tvary skrývá ještě nějaký jiný rozměr existence? Zakladatel skautingu věřil v existenci duchovního světa, z něhož část naší bytosti přichází a kam se po ukončení své pozemské pouti vrací. Byl hluboce věřící a zároveň natolik otevřený a pokorný, že na jedné straně vyzýval skauty a skautky, aby se vydali na cestu k objevování duchovní dimenze života, na straně druhé však žádnou konkrétní cestu neprohlašoval za jedinou správnou.

Vycházel tedy z předpokladu, že duchovní svět existuje a mohou existovat různé cesty k jeho hledání a objevování. V chaosu dnešního světa lze minimálně v řadě evropských zemí pozorovat odklon od tradičních církví, zvyšující se počet lidí, kteří hledají vlastní duchovní cesty, nemalý počet těch, kteří připouštějí existenci něčeho nad námi, ale i velké množství těch, kteří se projevují tak, že uznávají pouze materiální povahu světa nebo se těmito otázkami nezabývají.

Řada lidí dneška podléhá tlakům konzumní společnosti. Stávají se jakousi redukovanou verzí lidské bytosti, koupěchtivými zákazníky podněcovanými tlakem reklamy, podléhající manipulativním technikám sofistikovaných systémů, věřící v potřebu a blahodárnost nekonečného ekonomického růstu a poměřující kvalitu svého života naplněnou lednicí, vybavením domácnosti či dovolenou z katalogu… Statisticky vzato stále více domácností „jede“ na dluh, jejich členové jsou trvale zaneprázdněni uspokojováním svých hmotných potřeb, ve stresu, pod časovým tlakem. Vydělávat a nakupovat. Nebo splácet dluhy. Hromadit věci a zážitky. Vím, že zjednodušuji. Nicméně tento trend v myšlení a přístupu lze pozorovat u výrazného počtu lidí.

Zakladatel skautingu se už ve své době zamýšlel nad cestami, které mohou vést ke šťastnému a spokojenému životu. Cestu v podobě hromadění hmotných statků považoval za slepou. Je jasné, že potřebujeme uspokojovat své hmotné potřeby. Je však otázkou, do jaké míry, kolik tomu věnujeme času a energie a zda se to nestane hlavním cílem našeho životního usilování. Pak bychom mohli mluvit o záměně cíle a prostředku. První a velkou výzvu dneška vidím v hledání rozdílu mezi prostředkem a cílem. A to nikoliv jen v akademické rovině, nýbrž v každodenním všedním životě.

Co můžeme udělat v našich oddílech pro to, aby naši členové neuvázli ve slepé uličce této výzvy? Jít pod povrch. Zabývat se vědomě a promyšleně hodnotami a vztahy. Prostřednictvím příběhů, výzev, diskuzí, hlubokých prožitků ve společenství i přírodě a jejich reflexí hledat cestu k oné tajemné komnatě. Učit se pracovat s časem a jeho uspořádáním. Učit se pracovat s odříkáním a trpělivostí. Zabývat se souvislostmi. Zabývat se tím, co je cíl a co je prostředek, a učit se to v různých rovinách rozlišovat.

Výzva č. 2

Konzumní pojetí života a nedostatek tvořivosti

Co je opakem konzumního pojetí života? Někdo by možná řekl, že askeze, odříkání, skromnost. Nabídnu však jiný úhel pohledu. Opakem konzumního pojetí života může být tvořivé pojetí života. Pokaždé, když z vlastní vnitřní motivace něco tvoříme (rukodělného, uměleckého, programového…), vystupujeme z pozice konzumenta. Jak je tomu v našich oddílech? Nejsou děti v roli pouhých pasivních konzumentů (byť) dobře připraveného programu? Mají možnost se podílet na jeho utváření? Podílejí se na chodu tábora všemi možnými dílčími činnostmi (vaření, dřevo, služby, hlídky) nebo jim mnohé zajistí servis ze strany dospělých a ony se jen utvrzují v životní roli konzumenta?

Jak se nám daří rozvíjet tvořivost? Jaký prostor vytváříme k jejímu rozvíjení? Jaké typy úkolů a zadání v našem oddíle převažuje? Jsou to úkoly, které vedou k jedinému správnému „předepsanému“ řešení nebo úkoly, které umožňují hledání různých cest?

Výzva č. 3

Rytmus života – od chaosu k řádu

Do jaké míry žijeme v chaosu a do jaké míry máme v životě nějaký rytmus a řád? V čem by mohlo být přínosné hledat smysluplné uspořádání vlastního života i života oddílu?

V souvislosti s rozostřeným a nepravidelným denním rytmem, dlouhým časem tráveným před obrazovkou, prapodivnými stravovacími způsoby, laxním vztahem k pořádku atd. se skautingu nabízí možnost pomáhat mladým lidem, aby si v životě vytvářeli určitý řád. Aby si tvořili svůj smysluplný rytmus dne a týdne a pořádek ve věcech i jevech kolem sebe. Jakési vnitřní struktury, o které se mohou opírat v tíži všedního dne.

Jak se nám daří vytvářet smysluplný řád chodu věcí v oddíle? Tak, aby nebyl strnulý a formální, ale živý a smysluplný? Jaký řád máme ve svém vlastním životě a jakou inspirací můžeme být pro ty, které vedeme?

Výzva č. 4

Změkčilost jako důsledek blahobytu a nedostatek odolnosti a cvičení vůle

Je člověk schopen hledat nějaké své smysluplné životní poslání a realizovat ho, pokud nemá dostatečně rozvinutou vůli? Jaký vliv má dnešní blahobytná společnost a z ní vyplývající pohodlí na rozvoj vůle mladého člověka?

Vůle se dá dobře rozvíjet od vlčat a světlušek překonáváním zpočátku drobných překážek až po náročné výzvy roverského věku. V tomto ohledu bychom však měli být vědomě nároční a systematicky plánovat úměrně věku těch, které vedeme, úkoly (překážky a výzvy), které rozvíjejí odolnost (fyzickou i psychickou), vedou k sebepřekonávání, potýkání se s nepohodlím a které pak zároveň mohou přinášet uspokojení neřkuli radost ze splněného úkolu. Podoba těchto úkolů je však v dnešní době myslím nedostatečná, pokud se jedná pouze o občasné výzvy typu jednou za tábor vyhlásíme půlden hladu nebo zkoušku Tři orlí pera jednou za život. Potřebujeme dětem i sobě „ordinovat“ různé výzvy průběžně, pravidelně tak, aby se staly součástí běžného dne. Například každé ráno na táboře plníme běžce – asi kilometrový okruh terénem, každé ráno se koupeme v rybníku, na každý den naplánujeme jednu další zkoušku sebeovládání podle situace.

Výzva č. 5

Moderní technologie a nedostatek přirozeného světa

Do jaké míry a za jakých okolností má smysl vpouštět moderní technologie do skautské činnosti? O čase tráveném před obrazovkou, rostoucí míře závislostí nejen mladé generace na hrách, používání sociálních sítí atd. se již napsalo mnohé. Často se setkávám s postojem, že naším úkolem v rámci skautské činnosti je naučit mladé lidi používat tyto prostředky rozumně a smysluplně. V zásadě souhlasím s těmito připomínkami: Záleží na míře. Záleží na věku. Záleží na cíli a způsobu.

Jsem přesvědčen, že je důležité, aby se nejprve mladý člověk dobře zorientoval v reálném světě, porozuměl jeho projevům i mnohým zákonitostem, a teprve potom se ponořil do virtuálních světů. Je-li již dobře ukotven v reálném přirozeném světě, snižuje se riziko, že zabloudí či uvízne ve světech virtuálních. Kromě ukotvení v reálném světě potřebuje mít mladý člověk do určité míry dotvořenou vůli. Nejsou-li splněny tyto dvě podmínky (vůle a ukotvení v reálném světě), jsme na nejlepší cestě k průšvihu, který mnoho dospělých v dobré víře přehlíží. Tak se stane, že připoutávají s vydatnou podporou výrobců technologií malé děti ve věku mateřské školky či vlčat a světlušek k obrazovce chytrého telefonu či tabletu. Co kdyby jim něco uteklo a ony pak neobstály nárokům doby? Zdá se mi však, že u mladších dětí (z výše uvedených důvodů) je lepší každá hodina, kterou před obrazovkou dítě nestráví než stráví, lhostejno jakým způsobem. Konec konců pozoruji, že řada rodičů k nám do oddílů dává své děti právě proto, že nabízíme život v reálném světě, a nikoliv v tom virtuálním. Otazníky k této problematice přináší řada autorů. Od provokativních prací Philipa Zimbarda (Odpojený muž), Manfreda Spitzera (Digitální demence) po práce českého neurologa Martina Jana Stránského. Mají pravdu? Nevím, nicméně mnohé jejich argumenty mi přijdou natolik závažné, než aby nad nimi poctivý vychovatel, rodič, učitel či vedoucí mohl mávnout rukou. Něco jako „předběžná opatrnost“ by bylo namístě. Na závěr podotýkám, že moderní technologie považuji za úžasný prostředek. Záleží však na tom, v jaké míře, v jakém věku a s jakým cílem se používají. A co je vlastně prioritou naší výchovné činnosti v omezeném čase, který máme k dispozici.

Jak se tedy stavět k problematice používání moderních technologií ve skautské výchově, abychom neblokovali rozvoj vztahů k přirozenému světu, efektivně využili čas, který máme k dispozici, a abychom byli zároveň inspirativní v odpovědném používání těchto technologií a ošetřovali rizika, která z nich pro mladé hledající lidi vyplývají?

Výzva č. 6

Z kluboven a měst do přírody

Nestává se nám ze skautské činnosti „salónní“ schůzková záležitost? Jak často máme výpravy do přírody? Jak často by měly probíhat, aby skautská výchova mohla být efektivní? Co by mělo být jejich náplní? Co je to za skauting, pokud se činnost oddílu odehrává převážně v rovině schůzek a výprava se koná jednou za půl roku?

Dostáváme se opět k tématu objevování a poznávání přirozeného světa a jeho zákonitostí i krás. Abychom mohli v této oblasti realizovat účinnou skautskou výchovu, potřebujeme pravidelné a časté výpravy. U mladších dětí budou zaměřené primárně na poznávání blízkého okolí, u skautů a skautek na poznávání krás naší země a u roverů a rangers přicházejí ke slovu náročné daleké expedice. Potřebujeme tvořit program výprav do přírody tak, aby zasahoval do všech rovin: poznávací, prožitkové, estetické, vztahové, hodnotové i spirituální. Co můžeme udělat proto, aby se v našem oddílu konaly časté a inspirativní výpravy?

Klíčovou výzvou současnosti a budoucnosti je ekologická problematika. V současné době jsme svědky mnoha závažných a rychlých proměn v podobě extrémního počasí a sucha, umírání lesů, vymírání druhů, vychýlení rozsáhlých ekosystémů z rovnováhy až jejich kolapsů, problémů s odpady, výskytu mikroplastů téměř všude a ve všem… Nadcházející situace nese podobu rozsáhlé krize. Její hlavní příčina se jmenuje člověk, respektive jeho životní přístupy, zvyky, nároky a styl. Při rostoucím počtu obyvatel planety a úsilí chudších států být bohatší a bohatších být ještě bohatší nelze ani s pomocí moderních technologií udržet stabilitu přírodního prostředí a zajistit všem nárokované prostředky pro zajištění vytouženého. Pro ilustraci lze uvést přiklad výpočtu ekologické stopy, který říká, že pokud by měl každý pozemšťan žít tak zajištěně jako současný průměrný obyvatel ČR, potřebovali bychom na surovinách a zdrojích vydrancovat 3 až 4 planety velikosti a charakteru Země.

Přestože roste počet lidí, kteří jsou si vědomi, že něco není v pořádku, nezdá se, že bychom směřovali k nějakému posunu. Padá mnoho varovných slov, ale vypadá to, že světem vládne hluboká lhostejnost většiny lidí nebo alibismus v podobě výmluvy, že jednotlivec stejně nic nezmůže, a očekávání, že to vyřeší politici a nové technologie. Zřejmě nevyřeší. Podstata problému se patrně skrývá v každém z nás, v našem nitru. Souvisí tedy úzce s duchovní rovinou naší existence. Rovinou našich hodnot a vztahů, tužeb a přání a rovinou vůle, tedy schopnosti se situací něco dělat.

Jací jsme uvnitř, se odráží ve světě kolem nás. Environmentální krize nás může učit, co je opravdu důležité a co na sobě jako jednotlivci i společnost musíme změnit, abychom mohli na této planetě existovat i nadále. Jakkoliv fandím mladým lidem, kteří po celé Evropě projevují své obavy o osud planety, nevím, do jaké míry si uvědomují, že skutečné řešení spočívá ve významné proměně životního stylu většiny z nás. V principu by mělo jít o obrat od kořistnického přístupu k planetě k přístupu citlivých správců a pečovatelů. Co to však znamená pro jednotlivce, rodiny, komunální úroveň, regiony i celé státy a širší společenství? Jakou roli v tom můžeme hrát jako skauti?

Skauting mnohdy vedl k životnímu stylu „bohatý život skromnými prostředky“. Domnívám se, že směr vedoucí k řešení spočívá v těchto přístupech: méně spotřebovávat, vytvářet méně odpadu, méně jezdit autem, snažit se nelétat, umírnit se ve spotřebě masa, převzít osobní odpovědnost za část krajiny a chovat se k ní jako citlivý správce. Více chodit pěšky či jezdit na kole, sázet stromy, posilovat svou odolnost a vůli, zajímat se o dění kolem sebe, více číst a učit se vnímat souvislosti, častěji se naživo setkávat s lidmi a vytvářet komunity, kde se lidé mohou o sebe opřít. Vyvíjet činnosti a zábavy, které přinášejí naplňující prožitky, ale nejsou vykoupeny velkou zátěží přírody. Zajímat se o projekty podporující zlepšení životních podmínek v chudých částech světa. Zároveň podporovat rozvoj vědy a technologií. Volit zodpovědné politiky, kteří hledají řešení. Zároveň nepropadat beznaději a environmentálnímu žalu. V rámci svých možností konat a být vnitřně „majákem nad katastrofou“. Co můžeme udělat pro to, aby děti, které vedeme, byly lépe připraveny na různé roviny rozvratu, který nás pravděpodobně čeká? Aby dokázaly žít smysluplný a šťastný život i v mnohem náročnějších podmínkách, než máme dnes? Co můžeme udělat pro to, abychom dlouhodobě rozvíjeli ekologicky odpovědný přístup k životu? Jak můžeme být jako skauti užiteční v době vysychání krajiny, vymírání mnoha druhů organismů, kolapsu celých ekosystémů? Kde můžeme účinně přiložit ruku k dílu? Jak to souvisí s hledáním nejvyšší Pravdy a Lásky a službě nejvyšší Pravdě a Lásce?