Psychická bezpečnost v zážitkové pedagogice

Jsme na roverském kurzu. Přede dvěma hodinami skončil zvláštní program, začínal ještě před budíčkem. Odvedli nás do sklepa, který představoval úkryt před jakousi radiací. Odtud jsme komunikovali s druhou skupinou, řešili jsme zajištění nekontaminovaného jídla nebo sestavení pravidel, podle kterých bychom žili v krytu delší dobu. Každý se snažil zapojit do řešení. Nejdřív trochu živelně, ale ukázalo se, že je lepší si úkoly promyslet a rozdělit si práci. V jednu chvíli se dva z nás dost pohádali. Nic jsem k tomu neříkal. Pak s námi přestala komunikovat druhá skupina. Bylo to zvláštní. Uprostřed věty jsme zaslechli divné zvuky a dál už jsme je neslyšeli. Když se to stalo, viděl jsem, že Zdeňka má slzy v očích. Na chvíli jsem ji objal. Nevím, jestli to bylo správně.

Po programu jsme si šli buď zaběhat, nebo zahrát volejbal. Na volejbal jsem neměl náladu, ale proběhnutí bylo fajn. Teď sedíme i s druhou skupinou a mluvíme o tom, jak jsme situaci prožívali. Zdeňka mi právě přede všemi poděkovala za objetí. Prý jí to moc pomohlo.

Zážitková pedagogika staví na tom, že účastníci zažívají něco náročného, čelí výzvě, která není snadná ani pro jednotlivce, ani pro skupinu. Něco se jim podaří, něco možná ne zcela. Proběhne mezi nimi řada interakcí, pro některé i nepříjemných. Po programu instruktoři nechávají prostor pro odeznění nejsilnějších emocí. Záhy se všichni společně vrací k reflexi. Povídají si o tom, jak program prožívali, co pro ně bylo těžké, co bylo příjemné, co se o sobě dozvěděli. Pojmenovávají, co se během programu naučili, a dozvídají se, jak program prožívali ostatní. Leccos se při tom vyjasňuje. Reflexe je klíčový moment učení se ze zážitků. Během ní účastníci zpracovávají to, co prožili. Možná bude někdo z nich potřebovat se k programu vrátit ještě později, aby zpracoval podněty, jež mu přinesla zkušenost z programu. Instruktoři by mu v tom měli pomoci – protože vědí, že program může někoho přivést k vnitřní nepohodě. A tak se snažili takové riziko omezit. Zařadili program až v druhé půlce kurzu. Předtím pozorovali účastníky a odhadovali jejich připravenost na program. Upozornili na to, že je dobrovolný a je možné z něj odejít. Během celého programu i během reflexe pečlivě pozorovali reakce a vyjádření účastníků. Kdyby to bylo potřeba, byli domluveni na tom, kdo se bude věnovat účastníkům s potřebou krizové intervence.

Metodikou zážitkové pedagogiky se zabývá řada publikací. Dostupná je také řada aktivit a her dobře využitelných pro zážitkové programy. Ty díky tematickému zaměření i promyšlené interakci zúčastněných obsahují pozoruhodný rozvojový potenciál. Zážitkové programy se často pojí s psychickou náročností, kterou způsobuje jak tematické zaměření, tak intenzita a formy interakcí. Jak psychická, tak fyzická náročnost jsou důvodem k jisté obezřetnosti při zařazování těchto programů. Jaké souvislosti je vhodné zvažovat při organizování zážitkových programů, aby byl využit jejich rozvojový potenciál, ale abychom omezili bezpečnostní rizika, respektive předešli možným zraněním? Jak připravit program, který bude bezpečný i po psychické stránce?

V čem spočívá riziko psychického zranění?

Rozvoj, který je cílem zážitkové pedagogiky, se dá chápat jako rozšiřování komfortní zóny. Tu představují úkoly a problémy, které zvládáme řešit bez větší námahy. Jistě může mít smysl opakovat to, co už známe a zvládáme. Ale rozvoj představuje cestu ke zvládání toho, co ještě neumíme, a také cestu k hlubšímu porozumění sobě samému.

Míra obtížnosti je důležitým faktorem zážitkové pedagogiky. Podílí se na rozvojovém potenciálu a souvisí i s tím, nakolik se podaří účastníky zaujmout. Pro tzv. flow, tedy stav prožívání, když je člověk plně zaujatý tím, co řeší, je třeba mít před sebou výzvu, která není snadná a rutinní, která je obtížná, ale zase ne tolik, aby byla považovaná za nedosažitelnou. S mírou obtížnosti se pojí i riziko rozvojových programů, včetně toho psychického. Jistě je potřeba se rozvoji věnovat i v rovině psychické odolnosti. Zároveň nejde o to vyhýbat se psychicky náročným programům. Důležité je, aby i tato zátěž byla přiměřená připravenosti účastníků i jejich momentální situaci.

Jsem instruktor zdravotnického kurzu. Za 10 minut budu řídit program, který simuluje hromadnou havárii aut a cyklisty. Účastníci v něm mají aplikovat zásady a postupy první pomoci, které jsme je učili. Teoretický postup znají, s tím si ale v praxi ne vždy vystačí. Už v informacích o kurzu a během prvního setkání jsme říkali, že je během tohoto víkendu čeká simulace. Protože několik účastnic kurzu jsou čerstvé maminky, rozhodli jsme se nesimulovat zranění malých dětí. Předpokládáme, že i tak bude situace náročná. Protože účastnice Lucka v minulosti zažila dopravní nehodu (mluvila o tom na minulém víkendu), předem jsme jí řekli podrobnosti o programu. Chtěla se ho i tak účastnit. Jsme domluveni, že kdykoli může z programu vystoupit. Část našich instruktorů představuje zraněné, několik dalších bude přihlížet, aby sledovali účastníky. Já sám se nezapojuji do akce, abych měl odstup. Instruktoři vědí, jak se mnou efektivně komunikovat. Kdyby účastníci situaci nezvládali, kdokoli z instruktorů mi může dát signál a já celou simulaci zastavím. Vše podrobíme následné reflexi. S Luckou jsme domluveni, že si zvlášť popovídáme o tom, jak to prožívala ona. Teď zopakujeme pokyny pro instruktory a jdeme na to.

Pouštíme‑li se do programů zážitkové pedagogiky, je nutné si uvědomovat jejich rozvojový i rizikový potenciál. Obojí je v průběhu programu potřeba kontrolovat a vyvažovat tak, aby byl potenciál rozvoje využitý a riziko minimalizováno. Do hry však vstupují proměnlivé situace a individualita jednotlivých účastníků. Je pochopitelné, že různé situace budou různí účastníci prožívat různě. Pro toho, kdo zážitkové programy připravuje, je ale důležité vědět, že se účastníci programu mohou někdy nečekaně dostat do stavu duševní nepohody či nestability. Spouštěčů takového stavu může být celá řada, například:

nepřiměřeně vysoká zátěž v programu, se kterou si účastník nebude vědět rady,
komunikační nesoulad ve skupině účastníků,
tematizování dřívější špatné zkušenosti účastníka, kterou nemá dosud zpracovanou.

Důležitá je zralost – jak účastníků, tak organizátorů

Aktivity zážitkové pedagogiky by neměly být zařazovány bez rozmyšlení toho, jaký cíl naplňují, jak mohou být rizikové a jak jsou na ně účastníci připraveni. Snadno se totiž necháme unést potřebou či touhou připravit účastníkům nezapomenutelný zážitek. Proto když je řeč o výchově, má touze po zážitku předcházet úvaha o tom, co potřebuje účastnická skupina a její jednotliví členové. Jde o jistou zralost vychovatelů (vedoucích, instruktorů), kteří se nemají nechat unést vidinou skvělých zážitků, ale mají program zařazovat podle toho, do jaké míry naplňuje žádoucí cíl a přitom nepřekračuje možnou míru rizika.

Jak jsme už uvedli, rozvojový potenciál představují náročné výzvy. A právě náročnost má být přiměřená. Má tedy narůstat postupně, zejména když uvažujeme o rozvoji mladších členů. Abychom mohli před účastníky klást přiměřené výzvy, potřebujeme je znát, rozumět jim. Pokud je ještě dobře neznáme, je na místě o to větší opatrnost.

Vnímat skupinu i jednotlivce

Základem bezpečného přístupu k zážitkovému programu je tedy vědomí toho, s kým a pro koho jej připravujeme. Jak na straně organizátorů (jejich ambicí, zkušeností, nadhledu), tak na straně účastníků. Toto poznávání druhých, zejména směrem k účastníkům, není nikdy zcela uzavřené. Právě zážitkový program může otevírat nové porozumění sobě i druhým, stavět účastníky do nových komunikačních rovin a ukazovat nově některé aspekty jejich jednání. K odpovědnosti vychovatelů patří, že tyto souvislosti sledují a pracují s nimi. Věnujme pozornost vnitřnímu prožívání zážitkového programu, a to jak na úrovni skupiny (něco zvládá, něco ne, dochází v ní ke komunikačním střetům, k nesouladu), tak na úrovni jednotlivců (zjitřené emoce, bezradnost, opuštěnost, zasáhnutí silným tématem).

Prožívání zážitkového programu může ovlivňovat řada souvislostí. Například osobní témata účastníků (radostná i problematická), předchozí společná zkušenost účastnické skupiny či očekávaná budoucnost. Program souvisí s řadou přesahů – něco mu předcházelo, něco bude následovat. Něco z programu samotného se může promítnout do života jednotlivců i skupiny. Metodika zážitkové pedagogiky pracuje mimo jiné s tím, že silným zážitkům je záměrně dán čas na tzv. odvětrání, kdy se mohou silné emoce projevit a také odeznít. Například fyzickým odreagováním po mentálně náročném programu. Zásadní význam má reflexe po programu a po prvním odeznění emocí. V ní se snažíme pojmenovat, co se vlastně dělo, co si z toho můžeme odnést. Některé důsledky programu mohou přesto dobíhat ještě dlouho po něm a může být potřeba se k programu vracet. Může jít o součást rozvoje skupiny i jednotlivců – v důsledku programu se zkrátka něco mění ve skupinové dynamice, v porozumění jednotlivců sobě samým či nějakému tématu. Ale také to nemusí být jen pozitivní nebo snadno zvládnutelné. Může jít o pocity tíhy nebo bezradnosti z toho, co program tematizoval. Nebo o prožívání zklamání, ať už z důvodu osobního jednání, nebo v důsledku jednání skupiny. Takových aspektů může být celá řada a nelze je všechny pojmenovat předem.

V předstihu je ale žádoucí myslet na to, jak věnovat pozornost současně skupině i jednotlivcům. Před zážitkovým programem – komu program připravujeme? V jakém aktuálním rozpoložení jsou účastníci a jak nastavit míru náročnosti? I při programu samotném – vnímejme stav účastníků a případně rozhodněme o změně programu nebo jeho zastavení, pokud by k tomu byly důvody, ale také vnímejme, kdo z účastníků může potřebovat specifickou pomoc se zvládnutím programu a jeho zpracováním. I po programu samotném, kdy se mohou projevovat další důsledky – někdo se začne stranit kolektivu, někdo výrazně změní náladu, někdo začne narušovat průběh dalšího programu…

Možnost krizové intervence

Je důležité, aby organizátoři zážitkových programů byli připraveni nejen na uvedení a řízení programu, na jeho uzavření a reflexi, ale také na možnost, že program někoho uvede do nepříjemného rozpoložení. Jistě nemají v úmyslu programem záměrně vyvolávat tísnivé pocity. Přesto se to někdy může stát. Leckdy je přirozené, že je někomu smutno, pokud ho program zasáhne. Asi jako když si pustíme silný film, který účastníky zasáhne, a někteří z nich budou chvíli plakat. Může to být v pořádku, pokud to není dlouhodobý stav, pokud takový účastník rozumí tomu, proč situaci prožívá právě takto, a pokud si s ní ví rady. Ale někdy si se situací rady vědět nemusí. Někdy to pro něj může být až neúměrně těžké. To organizátoři nemohou přehlížet. K jejich odpovědnosti patří i případná laická krizová intervence. Taková intervence má podobu otevřeného osobního rozhovoru, který dává účastníkovi najevo respekt k němu i k jeho prožívání, který jej a jeho prožívání nijak nesnižuje, ale zjišťuje jeho potřeby a nabízí podporu a možnosti dalších kroků. Podrobněji se krizové intervenci věnuje článek Barbory Lucké.

Několik bezpečnostních doporučení

Nedělejme zážitkový program jen pro silné zážitky samotné. Zařazujme ho tehdy, když víme, který cíl rozvíjíme, a když přiměřeně známe účastníky.
Zvažujme, zda je program přiměřený cíli, ale i účastnické skupině a účastníkům jako jednotlivcům. Zohledňujme momentální stav účastníků i jejich dlouhodobé nastavení.
Zjišťujme, v jakém rozpoložení jsou účastníci před programem. Lze využít dotazník před setkáním (na zdravotní či dietní omezení i na případná osobní témata, která by se mohla projevit při náročném programu.)
O náročných programech je informujme předem. Zřetelně pojmenujme možnost z programu vystoupit i možnost obrátit se na kohokoli z týmu nebo na doporučeného organizátora.
Zvažujme, zda jako organizátoři máme s uváděním, řízením a dozvuky zážitkových programů dostatečnou zkušenost.
Zvažujme, zda máme také odstup od představy „skvělého“ zážitkového programu, nebo nás to příliš pohlcuje – představa skvělého zážitku může přehlušovat racionální úvahu o cíli, významu, přínosu, riziku.
Předem pojmenujme potenciální rizika konkrétního programu. Ale buďme otevřeni tomu, že projeví obtíže i v souvislostech, které jsme předem nepojmenovali.
Zvažujme, zda je nás dost nejen na uvedení a řízení programu, ale i na to, abychom sledovali prožívání účastníků a případně jim byli k dispozici.
Během programu sledujme projevy účastníků a jejich náladu.
Buďme domluvení na tom, kdo bude řídit případnou krizovou situaci vyvolanou programem.
Vězme, že důsledky zážitkového programu se na úrovni vnitřní pohody účastníků mohou projevit i později než bezprostředně po programu.
Věnujme ale pozornost i členům týmu. Mysleme na to, že program může vnitřně zasáhnout také jeho organizátory.
Dlouhodobě nepřetěžujme účastníky ani tým. Ani fyzicky, ani duševně. Nepodceňujme význam dostatečného spánku pro zdraví a dobrou pohodu.

Téma psychické bezpečnosti, vnitřního prožívání a duševní stability je velké a komplexní. Tento text ho nemůže svým rozsahem celé zmapovat. (Například zcela pomíjí souvislosti s účastníky programu s duševním onemocněním.) Chce být ale výzvou k tomu, abychom vždy zvažovali, jaký program a jakou náročnost v něm připravujeme pro účastníky i pro sebe. Abychom to nedělali příliš samozřejmě (protože při tom můžeme snadno něco přehlédnout), a abychom byli pozorní vůči projevům vnitřní nepohody druhých i sebe sama.

K tématu duševní nepohody v souvislosti se skautskými kurzy chystáme samostatnou publikaci, která bude zahrnovat i doporučení ke krizovým plánům nebo k vedení laické krizové intervence. Vyjde v průběhu roku 2023.