„Ten se zase bude vymlouvat na to, že nemá čas.“
„Vidíš, kolik toho dělají ostatní? A ty přitom…“
„Vedu oddíl naprosto sám už deset let. Odcházím.“
Jako skauti se snažíme jít kromě jiného příkladem v mezilidských vztazích. Pomáhat bližním máme zakotveno v samotném slibu a rádi bychom učili toleranci a respektu k sobě a okolí. Jak jsme na tom ale v praxi, ve vedení oddílu?
Kdo má pocit, že je konstantně do něčeho tlačen? Kdo se cítí provinile, že toho dělá málo? A kdo toho má až nad hlavu, ale obětuje se dál?
Vedoucí-oběť není dle mého názoru ojedinělý úkaz. Je to někdo, kdo má na triku obdivuhodné množství práce. Stará se o administrativu, zařizuje akce, postrkuje další vedoucí k aktivitě, ale… vedoucí-oběť je unavený. Chtěl by skončit, avšak má pocit, že nemůže. Je frustrovaný a naštvaný. Nikdo mu nepomůže! Jak je to doopravdy? Je zbytek vedení opravdu tak neschopný?
Naše organizace má stát na dobrovolnosti. Není ojedinělé, že se jednotlivec dostane do vedení samospádem, z rádce, tak nějak náhodou. Může cítit tlak, aby nesl břemeno vedoucího oddílu po jiném unaveném vedoucím. Může chtít jen čas od času pomáhat, ale je mu vysvětlováno, že jeho další zájmy by měly být až na druhém místě. Neměli bychom té dobrovolnosti vrátit zpátky její hlas? Neprospělo by, kdyby se každý sám sebe zeptal: „Do jaké míry se chci doopravdy zapojovat?“ Nenašel by si pak každý svou vlastní, ideální míru zapojení do oddílu?
„Ale co kdyby náš oddíl skončil, kdybychom zjistili, že o vedení nikdo reálně nestojí?“ „No a nebylo by lepší, kdyby oddíl skončil, než kdyby dál pokračoval jenom ze setrvačnosti?“ Nemůžeme se bát toho, co by tahle Pandořina skříňka otevřela. Třeba by konečně započala upřímnější diskusi. Třeba by si někteří vedoucí-oběti uvědomili, že oddíl vést chtějí, začali by si říkat o pomoc a zároveň dávat důraz i na vlastní psychickou pohodu. A ostatní vedoucí by zase věděli, že mohou být součástí vedení přesně takovým způsobem, jaký jim vyhovuje… a možná by ještě všechny překvapili.
