Tyto i další situace známe ze svých oddílových a táborových životů. Svým obsahem jsou nesmírně pestré, mají však také mnoho společného. Pojí se se silnými emocemi, jak na straně konkrétního člena, tak na straně vedoucích (případně ostatních členů oddílu a rodičů). Právě silná emoční zátěž a naše potřeba aktivně řešit tíživou situaci mohou být ovšem překážkou. Zvláště v takto těžkých situacích je proto užitečné mít připravený krizový scénář, o který se coby skautští činovníci můžeme opřít. Pomůže nám zachovat si chladnou hlavu a s alespoň trochou nadhledu hledat spolu s osobou v tíživé situaci cestu, která bude právě pro všechny nejvhodnější.
Co je to krize, kdy a proč vzniká
Jako krize je v psychologii popisována situace, kterou subjektivně vnímáme jako ohrožující. Nejsme schopni ji zvládnout vlastními silami a strategiemi, které pro nás doposud byly funkční. Nese v sobě silný potenciál změny a růstu, zároveň ji ale vnímáme jako velmi nepříjemnou, až bezvýchodnou. Často vzniká v kontextu konkrétní tíživé situace (jako je např. ztráta kamaráda, stěhování, výběr školy). Může souviset také s očekávanými životními změnami (u skautů a skautek může jít např. o proměny související s pubertou a dospíváním, hledání vlastního já nebo odchod dospívajícího z rodiny).
Krize může pramenit také z náhlých traumatických prožitků, na které se dopředu nelze připravit a které ve svém životě neočekáváme – např. hromadné neštěstí, válečný konflikt, znásilnění. Může vznikat i v kontextu duševního onemocnění nebo v důsledku akutního psychického stavu – např. silné panické ataky, probíhajícího pokusu o sebevraždu…
Ne každá tíživá situace se promění v krizi. Každý z nás je jinak psychicky odolný a tutéž situaci vnímá jinak.
Pro nás skautské vedoucí je důležité si uvědomit, že krize je nedílnou součástí lidského života. Právě proto je užitečné mít „k ruce“ jakýsi návod, jak na ni.
Jak poznám člověka, který je v krizi
Nutnou podmínkou a východiskem je to, že dobře známe členy svého oddílu a víme, jak se obvykle chovají. Pak si můžeme všimnout změn, které nastávají v jejich fyzickém vzhledu, v psychickém naladění i chování. Z fyzických projevů můžeme pozorovat třeba časté bolesti hlavy a žaludku, nespavost, změny v jídelních návycích, obtíže v soustředění, projevy nervozity. V prožívání si všímáme smutku, sebelítosti, agrese. V sociální oblasti pozorujeme neschopnost vnímat potřeby ostatních, změny v činorodosti, popírání problému, přiklánění se k rizikovým skupinám (únik z nějaké „partičce“, testování omamných látek apod.).
Co dělat, když se člen oddílu ocitne v krizi
Když člen našeho oddílu prožívá tíživou (krizovou) situaci,
můžeme se při poskytování pomoci držet následujícího postupu:
- bezprostřední zajištění fyzického a psychického bezpečí všech ohrožených – týká se osoby v krizi, ale i ostatních přítomných;
- rozhovor s osobou v krizi – jeho cílem je zabránit prohlubování krizového stavu a upevnit kontakt dotyčného s realitou, viz níže;
- poskytnutí podpory všem dalším zúčastněným osobám – svědkům, zbytku oddílu, členům vedení;
- kontaktování rodičů;
- dlouhodobá podpora klimatu a vztahů v oddíle – může jít o zařazení programů posilujících psychickou odolnost dětí, o rozvoj socio‑emočních kompetencí;
- péče o sebe sama – zajišťovat psychické a fyzické bezpečí členů oddílu a v případě potřeby poskytnout krizovou intervenci je nesmírně důležité, ale také nesmírně náročné. Zvláště pokud nejsme profesionálové, nemáme zautomatizované principy zpracování vlastních emocí. Mějme na mysli, že je nutné pečovat nejen o druhé, ale také o sebe.
Popsaná osnova je poměrně obecná z toho důvodu, že krize u člena oddílu může nabývat nejrůznějších podob. Právě podle této míry závažnosti volíme, které z kroků popsaného schématu využijeme. Když řešíme rozchod skauta a skautky, pravděpodobně si vystačíme s citlivě vedeným rozhovorem. Pokud objevíme, že se člen oddílu sebepoškozuje, využijeme všech kroků. Neznamená to, že pro dotyčného je jedna situace méně závažná a zatěžující, než druhá. Pro něj je vždy těžká a tíživá. Z pohledu nás vedoucích má však často jiný dopad na fungování celého oddílu, což je nutné zohledňovat v uplatňovaných krocích.
Rozhovor, základní nástroj pomoci, a jak na něj
Nejcennějším nástrojem pro poskytnutí krizové intervence, který máme k dispozici, je rozhovor. Právě jeho prostřednictvím poskytujeme druhému podporu, dáváme najevo svou plnou přítomnost, zájem a přijetí, a vytváříme bezpečné prostředí. Aby takový rozhovor byl užitečný, měl by být jasně strukturovaný, zároveň však přívětivý, laskavý, podporující a respektující potřeby osoby v krizi. To zajistíme třeba tím, že se snažíme maximálně přizpůsobit tempo hovoru, upravit hlasitost řeči. Nebojíme se pauz, které jsou přirozenou součástí rozhovoru. Bereme na vědomí, co nám druhý říká. Protože i když pro nás může něco znít banálně, pro něj jde o naprosto zásadní a závažnou věc. Zejména však zjišťujeme potřeby toho, kdo se ocitnul v tíživé situaci, a podporujeme jej v hledání řešení. Jsme tedy s tím druhým společně, tady a teď. Vnímáme jak obsah rozhovoru, tak projevované emoce. Snažíme se v maximální možné míře vyhnout poskytování dobrých rad a návodů (leda, že bychom se na tom předem společně domluvili). I když jsou pro nás téma a rozhovor obtížné, snažíme se kromě naslouchání pracovat sami se sebou a zůstat v klidu.
Rozhovor podporující zvládnutí krize má obvykle tyto fáze:
- úvod, navázání kontaktu – jde o pozdravení, pojmenování rámce rozhovoru („Všimla jsem si, že poslední dny na táboře často pláčeš. A říkám si, co se asi děje. Máš chuť o tom se mnou mluvit? Případně – hodí se to teď?“);
- mapování – zjišťování toho nejdůležitějšího ve vztahu k prožívané situaci – co se děje, jak dlouho, čeho se situace týká, co je vlastně tou těžkostí. Důležitou součástí mapování je také zjišťování dosavadních zkušeností a zejména pak zdrojů, které osoba v krizi má („Už jsi někdy zažila něco podobného? A co ti pomohlo to zvládnout?“);
- pojmenování potřeby – co osoba v krizi potřebuje, aby jí bylo lépe. Nemusí nutně jít o velkou změnu celé situace. Často stačí malá změna, která postupně ovlivní mnohé další… Jde nám přitom o to, aby tento krok osoba v krizi sama pojmenovala – pro sebe a pro své uvědomění („Co bys teď od toho našeho povídání potřebovala? A jak poznáš, že ti to pomohlo?“ „Co se změní, až skončíme naše povídání?“, „Co bys potřeboval teď v rozhovoru?“);
- hledání řešení – pojmenování konkrétních kroků, které je možné pro dosažení změny udělat. Důležitou součástí hledání řešení je využití zdrojů osoby v krizi – jejích dosavadních zkušeností, silných stránek, podpory v rodině a v okruhu kamarádů („Mluvila jsi o tom, že už jednou ses pohádala s kamarádkou a ona se s tebou nechtěla usmířit. A že ti pomohlo jít sama na procházku. A pak se vrátit do třídy a zkusit se připojit k jiné skupině dětí. Šlo by něco podobného udělat i teď?“);
- ukončení – slouží k shrnutí celého rozhovoru, pojmenování podstatných bodů. Tak může být mj. zdrojem jistoty pro koho, kdo zažívá těžkou situaci („Probrali jsme společně tvoje trápení a přišli na to, co by ti teď mohlo pomoci. Co pro tebe v tom našem rozhovoru bylo podstatné? Co uděláš jako první krok?“).
V průběhu rozhovoru využíváme řadu technik podporujících plynulost rozhovoru. Jde zvláště o následující (většinou techniky aktivního naslouchání):
- práce s tělem, kotvení – při prožívání krize se někdy stává, že u konkrétní osoby začnou převládat emoce, rozum nebo tělesná složka, zatímco ostatní dvě zůstanou zapomenuty. Kotvení se vztahuje k tělu, resp. k situacím, v nichž osoba v krizi může přestávat vnímat své tělo, vlastně se od něj odděluje. Je proto užitečné umět v rozhovoru tělo zapojit a připomenout. Může jít o docela obyčejné, ale nesmírně účinné společné pomalé dýchání („Pojďme se teď spolu zhluboka nadechnout.“ – a dýcháme společně, případně komentujeme „Nádech, výdech…“). Pomáhá také pořádně se usadit, napít se, vysmrkat… Techniky kotvení jsou důležité jak pro osobu v krizi, tak pro toho, kdo jí pomáhá. Pokud tedy máme z těžkého rozhovoru strach nebo zažíváme nejistotu, právě techniky kotvení nám také mohou pomoci;
- práce s emocemi – silné emoce na obou stranách jsou často součástí intervenčního rozhovoru. Jsou pro nás důležitou zprávou o prožívání druhého člověka, a proto je musíme brát na vědomí a pracovat s nimi. Můžeme je reflektovat nebo se na ně zeptat. Reflektovat emoce znamená pojmenovávat, co vidíme, a usuzovat, co to znamená („Vidím, že teď ses víc rozplakal. Znamená to, že je pro tebe těžší o tom mluvit?“). Při reflektování je potřeba formulovat své úvahy velice opatrně, protože se snadno může stát, že budeme emocím druhého přisuzovat jiný význam, než ve skutečnosti mají. Proto se na ně taky můžeme zeptat („Vidím, že ses teď víc rozplakal. Co tě rozplakalo?“). Ať tak či onak, emoce mají v rozhovoru své místo, jsou součástí našeho prožívání. Pokud je přijmeme a necháme odplynout, vytváříme prostor pro konstruktivní řešení;
- kladení otevřených otázek – otevřené otázky jsou zpravidla ty, které začínají slovy jak, kdo, kdy, co, kde, proč. Klademe je proto, že chceme druhého povzbudit v povídání a chceme se dozvědět jeho pohled, porozumět jeho prožívání, jeho situaci. Otázka může být také podnětem k rozhovoru. („Vidím, že sedíš tady sám v koutě, zatímco ostatní u ohně zpívají. Říkám si, co se asi děje…“). Otevřené otázky slouží také k povzbuzení do dalšího rozhovoru („Co dalšího tě k tomu ještě napadá?“) a napomáhají porozumění („Říkáš, že se ti ostatní smějí. Jak konkrétně to vypadá?“);
- parafrázování – jde o vyjádření vyslechnutého vlastními slovy. Předcházíme tak nedorozumění, projevujeme zájem o druhého a jeho sdělení a dáváme najevo, že skutečně posloucháme („Jestli tomu dobře rozumím, je pro tebe těžké scházet se s ostatními →
kluky od tebe z družiny, protože se ti smějí kvůli fotkám na Facebooku. Akorát, že ty fotky tam nedáváš ty, ale tvoji rodiče.“); - ocenění – zapojit se do rozhovoru o svých trápeních bývá pro osobu v krizi často velmi obtížné. Může to u ní vyvolávat stud, strach, ponížení… Je proto velmi důležité ji citlivě a uvěřitelně oceňovat a podporovat. Tím, že vyjádříme konkrétní ocenění, posilujeme u osoby v krizi víru v řešení. To je nesmírně podstatným východiskem, máme‑li víru a naději, máme také sílu pro hledání řešení („Mluvil jsi o tom, co teď prožíváš, s klukama v družině. Říkám si, že muselo být těžké mi to vyprávět a moc si toho vážím. Zároveň slyším, že přemýšlíš o tom, co můžeš udělat, a jak klukům říct, že jejich chování pro tebe není v pořádku. To mi přijde, jako že jsi už udělal hodně velký kus práce a máš konkrétní plán, co udělat.“);
- rekapitulace – jde o shrnutí důležitých myšlenek a informací, o pojmenování konkrétních naplánovaných kroků. Je velmi užitečné nechat shrnutí na osobě v krizi. Předáváme jí tak do rukou zodpovědnost za vlastní život a dáváme najevo důvěru v její schopnosti („Mluvili jsme spolu o spoustě věcí – o tom, co se děje v družině, co tě trápí, co bys chtěl jinak a jak toho dosáhnout. Jaké kroky tedy uděláš, až ukončíme to naše povídání?“).
Popsané techniky využíváme v průběhu celého rozhovoru. Práce s emocemi či tělem jsou podstatné zejména v počátku. Jak se situace zklidní, nastává více prostoru pro otevřené otázky, parafrázování, oceňování. V závěru přichází rekapitulace.
Ve všech ukázkách otázek jsou důsledně použity formulace jako „vidím, slyším, říkám si“. Vůbec nezaznívají formulace jako „měl bys, je správné, musíš“. Smyslem intervenčního rozhovoru totiž je vytvořit maximální prostor pro osobu v krizi – umožnit jí pojmenovat svou situaci, zkoumat její pohled a prožívání, podpořit ji v hledání řešení ušitého právě jí na míru. Pokud bychom začali poučovat a „dobře radit“, dáváme najevo nedostatek respektu k druhému a k jeho potřebám. Velmi pravděpodobně také přijdeme o důvěru dotyčného a ztratíme tak možnost pomoct.
Říct si o pomoc, když docházejí síly
Snadno se stane, že situace, o které si s námi začne povídat člen našeho oddílu, přesáhne naše síly. Ať již jde o schopnost unést tíhu takových emocí, nebo nebo o to, že nemáme dostatečné odborné znalosti v dané oblasti. To je ovšem v pořádku a nikdo od nás – skautských vedoucích – neočekává, že se staneme krizovými interventy. Ba naopak. Je užitečné nebát se vést těžký rozhovor se členy svého oddílu, ale ještě užitečnější je být schopen poznat a přiznat si „Tohle je už na mě moc, potřebuji pomoc.“ V duchu skautského „Buď připraven“ je smysluplné mít přehled o takové odborné záchranné síti a vědět tak, na koho je možné se obrátit.
Přehled konkrétních pracovišť s celorepublikovou působností zpracovala redakce Skautingu. Mezi kontakty najdeme bezbariérová pracoviště pro děti (tzn. dítě pro získání pomoci nepotřebuje souhlas rodičů. V tomto ohledu lze doporučit zejména telefonní Linku bezpečí i bezbariérová podpůrná pracoviště pro dospělé.
Na závěr
Situace, které se nám zdají být bezvýchodné, jsou nedílnou součástí našeho života. Budeme se s nimi setkávat sami u sebe i u členů svých oddílů. Vnímám jako velmi užitečné, pokud se dokážeme takových chvil nezaleknout a být svým svěřencům chvíli nablízku, nabídnout jim oporu. Zároveň se mnohdy coby skautští vedoucí dostáváme do kontaktu s velmi závažnými a těžkými tématy). V takových situacích může být užitečné umět vést citlivě podporující rozhovor. Stejně tak je naprosto v pořádku říct si o pomoc – pro sebe (jak takový rozhovor vést či na koho dalšího se obrátit) i pro své svěřence (doporučit krizovou linku nebo dlouhodobou odbornou péči). Nebojme se tedy povídat si s dětmi v oddíle, buďme v rozhovorech podporující a otevření. Mysleme ale také na hranice svých možností a dovedností a na své psychické bezpečí a požádejme včas o pomoc.
Další podpora v Junáku:
- Kodex jednání dospělých (bit.ly/kodex-jednani-dospelych)
- Jak jednat v krizové situaci (bit.ly/jak-jednat)
- Laická psychologická první pomoc v krizové situaci (bit.ly/psychologicka-prvni-pomoc)
- Bezpečný skauting (bit.ly/bezpecny-skauting)
Použitá literatura:
- Karel Kopřiva – Lidský vztah jako součást profese
- Jan Pavlišta – Krizová intervence nejen pro pedagogickou praxi, dostupné online: bit.ly/KI-pavlista
- Alena Špačková – Umění dialogu: Jak si s lidmi opravdu porozumět
- Ivan Úlehla – Umění pomáhat: Učebnice metod sociální praxe
- Daniela Vodáčková – Krizová intervence
