Oddílu Kosatek se poslední dobou opravdu daří. Možná jste o nich také slyšeli – vymetají všechny závody a soutěže, členská základna roste, pověst je předchází. A především: děti mají skvělou docházku na schůzky i další akce, aktivně se zapojují do plnění stezky, nekázeň prakticky vymizela. Celoroční hra na dobývání oceánu funguje bezvadně – děti se mohou přetrhnout, kdo posbírá víc lososů a vyhraje měsíční bodování. Programy jsou náležitě odměněny a celý systém je nastaven tak, aby každý po pár týdnech dosáhl na pěkné ceny. Všichni to žerou, všichni jsou z toho nadšení, zápal do soutěže se stává nedílnou součástí oddílové kultury, všichni mají pocit, že takhle to má být. Hodnoceno je samozřejmě i chování – a výsledky mluví samy za sebe. Oddíl se už skutečně chová skvěle v tom smyslu, že naplňuje vůli vedení, aniž by k tomu bylo zapotřebí nějakého zvláštního tlaku. Sen o bezvadně ukázněném a perfektně fungujícím oddíle je zde vytažen k dokonalosti.
Pro všechno to nadšení z perfektního fungování člověk skoro přehlédne nepatrný detail: někteří členové odcházejí – ale to je přece přirozené. Jenomže s věkem zhruba šestnácti let jich najednou odchází nějak víc. Nikdo je nevyhodil, odcházejí sami od sebe – prostě se už do toho systému nějak nevejdou. Možná se rozhodli vyzkoušet hranice, zažít trochu revolty, přeskládat si ten život jinak. Ale i přes hořký konec budou nejspíš v budoucnu vzpomínat, jak to bylo celé super, jaké skvělé chvíle prožili, jak elitně se občas cítili, kolik kamarádů poznali… A pak si někteří z nich možná položí ještě jednu otázku. Čím byli vlastně obohaceni pro život.
Jako skauti se odnepaměti zaklínáme rozvojem samostatnosti. Ta ovšem není v tom, že umím rozdělat oheň na tři sirky, nýbrž že dokážu žít šťastný život, který nemusí nikdo řídit za mě. Je-li naším cílem, aby si děti uměly skvěle uklidit stan, když jim zrovna někdo řekne, potom je k tomu bodování stanů možná dobrou cestou. Pokud je ale chceme naučit trvale si uspořádat svůj prostor tak, aby v něm uměly pracovat, potřebujeme se vydat jinudy.
V tomto článku se vás pokusíme přesvědčit, že způsob, jakým zacházíme s motivací dětí, zásadním způsobem určuje, co si z oddílu odnášejí. Především vám ale chceme nabídnout konkrétní zkušenosti a metodické principy, na kterých je podle nás možné a dobré přístup k dětem postavit.
Pojďme se ale nejdřív ještě na chvíli zamyslet:
Zkuste si vybavit konkrétní dítě z vašeho oddílu – co mu jde, co mu nejde. Jak se chová, v čem je fajn, v čem není fajn. Prostě si ho zkuste vybavit. A teď si ho představte ode dneška za 20 let. Jestli bude žít šťastný život, bude mít dobrou práci, dobré vztahy, v čem bude užitečný společnosti… A nakonec si zkuste vedle té představy dát druhou – ten stejný Pepíček ode dneška za 20 let – jenom si zkuste představit, že nikdy nechodil do vašeho oddílu…
Porovnáním těchto dvou představ jste právě definovali váš cíl. O tohle totiž jde. Rozdíl, který dokážu v životě toho člověka udělat, je to, kvůli čemu tady jsem. A schopnost rozdělat oheň na tři sirky v tom pravděpodobně nehraje velkou roli.
Proč tady hloubáme o cílech? Protože řešení hádanky, jak pracovat s motivací, ze všeho nejvíc vychází z toho, jaký cíl vlastně sledujeme. Nesnažíme se vás přesvědčit, že odměny a tresty nefungují – ony totiž nepochybně nějak fungují. Snažíme se vás pouze přivést k zamyšlení, zda takový přístup odpovídá cílům, které si ve skautské výchově klademe.
Kde je problém?
Vedoucí Kosatek to se svými členy nepochybně myslí dobře a věnují jim mnoho energie. Zcela určitě v nich ze sebe zanechají velký kus dobrého. Možná ale mají na víc – jejich přístup postavený na odměnách a trestech je totiž dle našeho mínění již historicky překonaný.
Děti, které máme dnes v oddílech, prožijí celý svůj život v 21. století. Aby dobře obstály, budou potřebovat samostatnosti víc než kdy dřív. Čemu je ale učí výchova postavená na odměnách a trestech? Především závislosti na autoritě a vnějších podnětech. Učí se své jednání řídit vůlí druhých a hodnotu sebe sama odvozovat od vzájemného porovnání s ostatními.
Zastavme se nejprve u trestů. Vůči nesprávnému chování je určitě třeba vymezit pevné hranice a těch se následně držet, tedy nenechat prohřešek bez povšimnutí a adekvátně na něj reagovat. Pokud ale naší odpovědí bude, ať si Pepíček za trest udělá deset dřepů, kladného výchovného efektu dosáhneme jen stěží. Místo abychom kluka konfrontovali se skutečnými důsledky jeho chyby, vytváříme umělý odpustek – a je jedno, jestli má podobu dřepů nebo deseti stržených lososů. V obou případech děti učíme, že je to vlastně obchod, něco za něco: pokud jsi ochotný snést můj trest, potom už nevadí, že se chováš nemorálně.
Jenomže s odměnami je to podobné. Aby děti dělaly, co chceme, motivujeme je odměnami, které s podstatou věci samotné nesouvisejí. A místo abychom to nechali na nich, opět obchodujeme. Nenápadně tak dáváme najevo, že vlastně není o co stát – že pokud je nutné už samotný příchod na schůzku něčím odměnit, jako by snad jinak nebyl žádný důvod tam chodit…
V momentě, kdy z odměn a trestů uděláme bodování, pomalu vytváříme návyk. Děti se učí přenášet část odpovědnosti za své chování na systém, který je řídí.
Příprava na svět tam venku
Musíme přiznat, že člověk, který projde oddílem Kosatek, bude možná dobře připraven plnit úkoly svých nadřízených a dostane-li se do firmy, kde proti sobě zaměstnanci vzájemně soutěží v žebříčku měsíce, velmi pravděpodobně bude schopen držet se na čelních pozicích. Ano, člověk vychovaný na soutěžích a odměnách bude dobře připraven ve svém zvyku pokračovat. Možná se naučí celý svůj život pojímat jako jednu velkou soutěž a věci dělat především nebo snad pouze tehdy, když za ně dostane určitou odměnu. Jenže – opravdu tohle chceme?
Pro zajištění oddílové kázně odměny a tresty opravdu dobře fungují. Jenom si pojďme říct, jestli je to do světa, který je stále méně předvídatelný, dobrá výbava. Dokonce i v komerční sféře je dnes takový přístup na ústupu. Trh práce se prudce proměňuje a většina ekonomicky aktivních lidí snad už ani nežije v prostředí, které by takové návyky vítalo. Již dnes, v roce 2017, platí za nejžádanější dovednosti samostatnost a kreativita. Děti, které máme právě v oddíle, budou v produktivním věku někdy v letech 2030 až 2080. Skauting je výchova pro život, možná bychom na to měli nějak reagovat.
Cesta k sebevědomí
Kosatky nejspíš vedou své členy k určité cílevědomosti. Jenomže když se to přežene a potřeba neustále v něčem vyhrávat splyne s ustavičným tlakem na výkon, tak důsledkem takhle skvěle fungujícího oddílu také může být neschopnost žít mimo komparativní uspořádání. Neboť jaké bude asi sebevědomí člověka, který jej odvíjí pouze od srovnávání se s druhými a od představy, že je jen tak dobrý, jak jeho poslední úspěch?
Jednou ze základních potřeb každého z nás je respekt druhých. Aby byl člověk spokojený, potřebuje se cítit uznáván. Jako vedoucí máme v zásadě dvě cesty, jak k respektu přistoupit. Můžeme naše členy podporovat a dávat jim najevo, že je máme rádi a respektujeme, aniž bychom to něčím podmiňovali. A pak je tu druhá cesta: můžeme neustále soutěžit o body a diplomy, aby každý dobře věděl, že uznání není zadarmo.
Opravdové sebevědomí se ovšem vnější motivací vybudovat nedá. Bude to spíš sebehodnocení založené na neustálém porovnávání. A až budou v šestnácti letech členové od našich Kosatek odcházet, asi jim nebude stačit, jaká je báječná věc, že existují – budou nutně potřebovat žebříček, kde vyniknou.
Figurky a hráči
Kombinace nedostatku respektu a sebevědomí s určitou závislostí na vnějších podnětech může v dnešních dnech představovat pro šestnáctileté mladé lidi, kteří právě odešli ze soutěživého oddílu a hledají nové místo, kde si budou moct připadat elitně, docela nebezpečný koktejl. Pokud je mi málo, že já jsem já, o to víc potom hrozí, že se budu potřebovat přimknout k nějaké skupinové ideologii. Možných autorit se dnes nabízí celá řada, přímo naléhavě si žádá naši pozornost jeden subjekt vedle druhého – reklamou počínaje, vábením extremistů konče.
Schopnost nacházet si vlastní hodnoty a cíle, utvářet si život podle sebe a nebýt při tom závislý na motivačních vstupech zvenčí je v době postfaktické prakticky nezbytným předpokladem pro každého, kdo své místo na šachovnici života vidí v podobě hráče, nikoli pouhé figurky.
Kam dopluly Kosatky
Co se stane, když oddílové bodování dotáhneme k dokonalosti? Všichni jedou na odměnách, tresty nejsou skoro potřeba, snad jen pro ty, kdo se nepřizpůsobí. Pomalí a nekonformní stejně postupně odejdou – systém je zašlape do země, přestanou překážet budování šťastné společnosti. Zbytku poskytuje vnější motivace jisté nabuzení… Je to ovšem krátkodobé nabuzení, jako s kofeinem – neudržíme-li dávku, snadno upadá.
A právě takový osud pak možná potká skutečnou motivaci našich členů. Nekončící smršť odměn snadno převálcuje poslední zbytky nadšení. Potvrzují to nakonec i četné výzkumy: pokud činnost, o kterou měly dříve děti zájem, začneme odměňovat, zájem opadne. Zaplaťte dítěti za vynesení odpadků a zajistili jste si, že už to nikdy neudělá zadarmo. A co víc: podařilo se nám odvést pozornost dětí k jinému cíli, než by bylo žádoucí. Místo aby chtěly něco zajímavého prožít a něco se naučit, sbírají body. Ovšem když z odměn uděláme jediný cíl, lidé se na ně upnou a snadno si najdou tu nejrychlejší cestu, jak jich nasbírat co nejvíc…
Alternativou tomu všemu je vydat se jinudy a snažit se výchovu stavět na přirozené, vnitřní motivaci. Zní to složitě, skoro utopicky, je to ale vlastně docela prosté a normální.
Pokud to celé vidíte jinak, potom prosím – bodujte. Máte-li nastavený cíl někde jinde než my, potom je nesmysl, abyste rušili odměny a tresty. My jsme však došli k přesvědčení, že chceme-li dnes vychovávat samostatné, sebevědomé a zodpovědné občany, přes odměny a tresty cesta nevede.
Takže jak na to
V oddíle Žiraf se před pár lety mnohé změnilo. Vlastně to není tak dávno, co ještě vedoucí rozdávali kliky za pozdní příchody, rozdělovali body za zápisy v kronice a nástěnce vévodilo bodování srovnávající výkony jednotlivých vlčat. Jenomže dnes je všechno jinak. Bodování není, tresty nejsou. Děti do oddílu chodí stále a kupodivu s větší radostí. Mají větší chuť se něco učit a především pevnější vztah ke společným pravidlům. Ne, Žirafy nejsou dokonalý oddíl. Děti se dopouštějí různých pochybení podobně jako dřív. Změnil se ale způsob, jak k nim vedoucí přistupují.
Často stačilo málo. Když někdo zapomene doma šátek, nepřijde o body, prostě nemá šátek. Děti pochopily, že když přijdou pozdě na schůzku, nestihnou úvodní hru. Pokud něco poškodí, musí to napravit.
Říká se tomu výchova přirozeným důsledkem a platí to i naopak. Když někdo na táboře celý den staví věž, nepotřebuje dostat jediný bod – výsledkem jeho práce přece je, že postaví věž. Celodenní úsilí je odměněno radostí z toho, co jsme prožili a co jsme se naučili.
Vedoucí Žiraf přitom žádné nadpřirozené schopnosti nemají. Dělají řadu chyb, jsou to skautští vedoucí jako my všichni. Jen sebrali odvahu něco změnit.
Jak to tedy vlastně dělají? Následujícími řádky se vám pokusíme přiblížit poznatky, které nám pomáhají motivaci pochopit, a spolu s nimi principy, jež jsou podle nás při práci s dětmi klíčové.
Tvoříme základy
Vytyčit ostrou hranici mezi vnitřní a vnější motivací úplně jednoduše nejde. V naší psychice jde o vzájemně provázané procesy. Ve skutečnosti neexistuje žádný oddíl založený jen na vnitřní nebo vnější motivaci – důvody, proč dítě dělá to, co dělá, vždy vycházejí jak z jeho vlastních přání, tak z tlaku okolí.
Přesto pro nás může být tohle dělení užitečné, uděláme-li si z něj jakýsi výchovný kompas. Třebaže se nikdy ani jedné složky zcela nezbavíme, je jen na nás, na kterou strunu se rozhodneme hrát. Můžeme se zkrátka snažit vnější motivaci vyhýbat, co to jen jde, a důraz klást na tu vnitřní – která je nakonec přirozenější a dle výzkumů podporuje větší psychickou pohodu.
Když se Žirafy rozhodly opustit odměny a tresty, důležité bylo, aby vzniklý prostor zaplnily něčím jiným. To „něco jiného“ si můžeme představit coby určité předpoklady, které by měl náš oddíl splňovat, aby rozvoj vnitřní motivace podporoval.
Dejme tomu, že jsme na táboře a chceme, aby družina skautek připravila oheň… „Holky, připravte na večer pagodu a snažte se s tím neflákat celý den, jak je vaším dobrým zvykem. Když to stihnete rychle, můžete pak do rybníka s ostatními. A když uděláte vyšší pagodu než minule kluci, dostanete 10 lososů.“ Kdyby za vámi někdo přišel s podobným pokynem, běželi byste samým nadšením pro pilu a sekeru?
V čem je problém? Předně: pokud si náhodou doteď nebyly holky jisté, zda je příprava ohně radost, nebo utrpení, nyní již nepanují žádné pochybnosti. Stavba ohně je zde od začátku prezentována jako nepříjemnost, kterou je třeba mít co nejdřív z krku. Zároveň ten pokyn na dívky útočí a dělá z nich notorické flákače. Pronesená slova vlastně vytvářejí negativní normu.
Pojďme tedy odstranit části, které jsou vyloženě demotivující. „Holky, připravte na večer pagodu.“ Nyní je to čisté, není zde nic, co by nás odrazovalo – bohužel ale ani nic, co by nás mělo nadchnout.
Je asi jasné, že když mluvíme o „něčem jiném“, čím je třeba vzniklý prostor naplnit, nemáme na mysli dovětek typu „věřte mi, bude to super“. Změna musí být hlubší.
Dle poznatků a doporučení současného výzkumu můžeme identifikovat tři základní vlastnosti skutečně motivujícího prostředí: prvním je smysl, který člověk v dané činnosti prostě potřebuje vidět. Následuje autonomie – svoboda dělat si věci po svém. Trojici pak uzavírá možnost růstu, tedy vidina, že se můžu stále zlepšovat a posouvat dál.
Náš dosavadní příklad jaksi neobsahuje ani náznak důvodu, proč by měly holky oheň stavět. Přitom lze předpokládat, že to nějaký smysl má: možná si kolem toho ohně pak večer sedneme, budeme zpívat písničky a bude to fajn. Zdá se to třeba samozřejmé, nepadlo o tom ale ani slovo.
Dále: opravdu je nutné, aby měl dnešní oheň podobu pagody? Proč by nemohly holky postavit třeba hranici nebo vymyslet úplně vlastní tvar? A nakonec: je stavba ohně pouze nutným množstvím práce, nebo může být i příležitostí se nějak rozvíjet?
Průnikem těchto úvah můžeme vytvořit docela jiné sdělení: „Holky, pořád mám před očima ten středeční oheň, ty tři kytary zněly dohromady fakt dobře! Říkal jsem si, že bychom to mohli dneska zopakovat, co vy na to? Nechtěly byste se ujmout přípravy? Líbilo se mi, jak to posledně vzali Gepardi kreativně – jaký oheň byste chtěly postavit vy?“
Metodické principy
Dle našich zkušeností je pro rozvoj vnitřní motivace dobré a potřebné držet se následujících zásad:
1. Důsledně eliminujme odměny a tresty coby náhražky, které mají druhé motivovat. Nemilosrdně zrušme bodování.
2. Vytvářejme prostředí, jež bude dětem nabízet maximální míru smyslu, autonomie a růstu. Je třeba dbát na to, aby si děti uvědomovaly, proč něco děláme, aby měly dostatek prostoru dělat to po svém a aby se činnost nestala rutinou, nýbrž skýtala stále další a další příležitosti posouvat se někam dál.
3. Důsledně uplatňujme skautskou výchovnou metodu. Právě ta je na skautingu geniální a od počátků zřetelně postavená na vnitřní motivaci. Dnes od ní často uhýbáme, ovšem družinový systém, slib a zákon, program osobního růstu – to vše je úžasným návodem pro naši práci.
4. Držme se výchovy přirozeným důsledkem. Když se ve skautské výchovné metodě zaklínáme slavným learning by doing, není tím myšleno jen rozdělávání ohně. Opravdové učení se zkušeností začíná v momentě, kdy si družina neoškrábe brambory a k večeři si musí dát chleba.
5. Důvěřujme dětem a fungujme demokraticky co to jen jde. Sestavujme společná pravidla, třeba táborový řád. Děti se tak učí přebírat odpovědnost, pravidel si více váží a jejich nadšení roste.
6. Hledejme příležitosti, jak dětem dávat zpětnou vazbu. Po zrušení odměn a trestů je to naprosto klíčové. Děti potřebují vidět a slyšet, co na jejich chování říkáme. Je potřeba ocenit jejich dobrou práci, stejně jako vyjádřit znepokojení nad překračováním pravidel. Součástí by mělo být zdůvodnění, proč je něco dobře či špatně: Když si budeš nechávat pod postelí mokré kalhoty, tak ti brzo zplesniví.
7. Snažme se komunikovat vstřícně. Klíč k úspěšnému dialogu s dětmi leží do velké míry právě ve vydařené komunikaci. Zbytečně je neobviňujme, nedávejme jim nálepky, neútočme na ně. Místo abychom je hodnotili, použijme radši popisný jazyk, vyjádřeme, jak situaci vnímáme. Děti takový respekt neskutečně ocení a samy se budou učit vycházet s druhými konstruktivně.
8. Dávejme důraz spíš na spolupráci než vzájemné soupeření.
9. Takto vytyčené hodnoty vtiskněme do oddílové kultury. Všichni musí vidět a na vlastní kůži zažívat, že takhle to u nás chodí – pak se to snadno naučí. Výchova nápodobou bývá zpravidla nejsilnější.
10. Nakonec – sami neustále pamatujme, co je naším cílem. Pokud bychom chtěli děti ovládat, odměny a tresty poslouží výborně. Jenomže my je chceme rozvíjet. To je cílem skautingu. A každé naše výchovné rozhodnutí by mu mělo být podřízeno.
Je tu pár nejasností
Znamená to, že nemůžeme hrát soutěživé hry? Samozřejmě můžeme, jen nám nesmí přerůst přes hlavu. Na fotbale není nic špatného, klidně si střihněme bojovou hru, klidně si jednoho dne z recese vyhlašme soutěž o nejlepší stan. Stačí, když z té hry zase všechny osvobodíme. – Není to o tom, že by se měly ze skautingu vytratit soutěživé hry. Jen nesmí být celý skauting postaven jako soutěž.
Opravdu je takhle možné přistupovat k dětem všeho věku? V zásadě vlastně ano, tedy aspoň pokud se bavíme o dětech od světlušek a vlčat výše. Jistěže musíme dbát na jejich bezpečí, nemůžeme jim dát úplnou volnost – ostatně po volné výchově tady nikdo nevolá. Hranice jsou potřeba, ovšem stejně tak respekt. A ten děti potřebují v každém věku, proto ano, ani šestileté vlče bychom se neměli snažit motivovat skrze odměny a tresty – čím mladší někdo je, tím snáz si takový návyk osvojí.
Jak tedy reagovat na nežádoucí chování? Opuštění trestů rozhodně neznamená, že si necháme všechno líbit. Trestem zde skutečně rozumíme zástupný důvod, který nás motivuje něco nedělat. Pokud ale k překračování pravidel dojde, máme právo (a povinnost) zasáhnout. Někdy může stačit domluva, jindy je třeba přistoupit k ráznějším opatřením. Vyhození dítěte, které porušuje pravidla, ze hry není trest – je to přirozený důsledek. Trestem by bylo nechat jej dělat deset dřepů.
Zároveň je třeba rozlišovat, kdy jde o chování, které je skutečně špatné a omezuje druhé, a kdy jde pouze o nezájem dělat, co dotyčnému nařizujeme. Pokud se někdo zrovna nechce účastnit programu nebo nosit na nástup skautský kroj, tak to ještě není důvod jej do toho nutit a vyměřovat mu nějaké sankce.
Jak se zbavit bodování
Možná si říkáte, že to zní všechno hezky, ale vůbec netušíte, jak byste se k takové podobě oddílu mohli propracovat. Ano, změna kultury je náročná. Transformace Kosatek na Žirafy není úkol na pár týdnů. Zkusíme proto nabídnout pár rad a zkušeností, jak na to.
1. Rozhodnutí – Kde jinde začít než u vás samotných. Pokud máte pocit, že musíte bodování nebo něco podobného mít, jinak budete špatní vedoucí, tak ne – nemusíte.
Máte-li problém nadchnout pro vaši vizi zbytek oddílové rady, dejte tomu čas. Je zbytečné na sebe nějak útočit, lepší bude nabídnout ukázku a inspiraci toho, že to může někde skutečně fungovat. A když někde, tak proč ne i u vás?
2. Příprava – Je třeba dobře promyslet, co se vlastně stane, když něco změníme. Odměny a tresty, které se rozhodneme zrušit, mají kromě svých negativních dopadů také důležitou funkci: slouží jako zpětná vazba, třebaže velmi omezená. Klíčem k úspěchu je tak zabezpečit zpětnou vazbu jinak, nebo se nám celý pokus rozsype jako domeček z karet a snadno propadneme dojmu, že to nepůjde.
Nástroje vnější motivace uřídí velké množství lidí prostřednictvím nastavených mechanismů, což potlačuje potřebu osobního angažmá. V momentě, kdy je odbouráme, musíme dětem věnovat více své osobní pozornosti. Naše alibi ve formě bodování stanů jsou pryč – nyní bude skutečně potřeba trávit s dětmi víc času a všímat si, zda udržují ve svém obydlí dostatečný pořádek. Protože je ale prakticky nemožné, aby něco takového zvládl jeden vedoucí sám pro desítky dětí, důležitou oporou by nám měl být družinový systém a pomoc rádců, kteří své členy znají nejlépe.
3. Změna – Některé věci je dobré rušit postupně, jiné odstranit rovnou. Postupy, jež nám přijdou obzvlášť přežité (např. trestání pomocí dřepů či věcné odměny na konci tábora) neváhejme zavrhnout hned, stejně tak cokoli, co je pro děti stresující či ponižující.
Bodování stanů se dá zrušit dvěma způsoby: buď ho prostě najednou neuděláme, anebo jej postupně předěláme a vypudíme z pozornosti. Je možné chvíli dál bodovat, ovšem přestat body vyvěšovat a sdělovat je členům pouze individuálně – každý den můžeme jen veřejně oznámit, jaký byl průměr… Časem bude význam bodování opadat a plynule přecházet v osobní zpětnou vazbu.
4. Reflexe – Změna přístupu k motivaci bude zajímavé dobrodružství, na němž se můžeme mnohému naučit. Nejen proto je dobré, abychom jej postupně navzájem reflektovali, bavili se o chybách a nezdarech a hledali vhodná východiska.
Žirafy doopravdy existují
Zvyk je železná košile. Mnozí vedoucí dělají leccos čistě z tradice a podobně i děti mohou zajeté koleje vyžadovat. Možná si na vnější motivaci zvykli, přesto jim z povahy není vlastní a někde uvnitř v nich dřímá nezkrotná touha po radosti a smyslu.
Příklad oddílu, který přešel od kliků za pozdní příchody k vnitřní motivaci, není smyšlený. Popisuje příběh 28. oddílu vlčat v Brně, jehož vůdce Tulák celý proces podrobně vyložil v jednom z minulých čísel. Vydal se cestou postupné proměny, skauti z České Skalice šli naopak do nárazovějšího zlomu, když náhle zrušili veškeré bodování. Oba příběhy vedou přes mnohá zakopnutí, spojuje je ale úspěch a radost dětí i vedoucích. Podobných Žiraf dnes v Česku potkáváme víc a víc. Cesta je otevřená.
Aby byl oddíl bezva parta – Vnitřní motivace v praxi 28. oddílu vlčat v Brně (Tulák, listopad 2016).
Tábor bez bodování a táborové hry – Zkušenosti skautů z České Skalice (Radar, únor 2017).
