Na hodině angličtiny jsem se nedávno potkal a seznámil s jedním skautem. Pomáhá s vedením oddílu na malé obci, asi tomu věnuje hodně času – a říká, že ho to vlastně nijak zvlášť nebaví.
Zeptal jsem se, proč to tedy dělá. Díval se na mě docela překvapeně – prý musí. Nikdo jiný to neudělá. Oponoval jsem, že ne, že nemusí. Ovšem zdálo se, že tomu nerozumím. Musí, bere to jako závazek, v oddíle je zřejmě rád, třebaže ho to úplně nebaví. A chystá se na vůdcovský kurz, aby mohl vedení oddílu převzít.
Naše oddíly, jak je tak pozoruji, často o motivaci vypovídají dvě zajímavé věci. Na jednu stranu nelze říct, že by nám chyběla – členská základna roste, vedoucí odvádějí spoustu skvělé práce a jejich ochota věnovat se skautingu je obdivuhodná.
Jenomže současně jako bychom s ní pořád neuměli úplně dobře zacházet. Lidé jsou nadšení skautingem, ne už ale úkolem, který se jim právě chystáme svěřit. A tak zbývají dvě cesty: buď je k tomu (pokud jde o děti) donutíme odměnami a tresty, aniž bychom víc řešili, jak moc je to výchovné. Anebo si k nim (pokud jde o dospělé) něco takového nedovolíme, práci uděláme rezignovaně sami a o další krůček se tak přiblížíme riziku vlastního vyhoření.
Nabízí se otázka, zda existuje i jiná možnost – a jestli jako vedoucí v oddílech můžeme dělat něco pro to, aby tomu bylo jinak. Tímhle číslem bychom vás rádi přesvědčili, že ano.
Bude k tomu ale možná potřeba drobná změna uvažování. Naše otázka totiž nezní, jak lidi motivovat, aby dělali, co po nich chceme. Nýbrž jak porozumět motivaci, kterou oni sami mají, a dokázat ji propojit s něčím, co oddíl nabízí.
Možná není ten rozdíl na první pohled zřejmý, ve skutečnosti je ale zásadní. Hraje se v něm o přístup, jaký hodláme k druhým mít.
Může jít o děti, které chceme vychovávat. Jak to udělat, aby naše práce skutečně děti rozvíjela způsobem, který je pro ně nejlepší, se můžete dočíst v našem hlavním článku na následujících stránkách.
Může jít také o dospělé členy týmu, kteří tu rovněž nejsou pouze jako levná pracovní síla. Práci s nimi se věnuje článek o motivaci oddílové rady.
A nakonec může jít o nás samotné, o naši vlastní osobní motivaci, o niž je snad třeba pečovat ze všeho nejvíc. Nedaří-li se to, výsledkem bývá vyhoření, přiblížené článkem i osobním příběhem.
V práci s motivací máme jako skauti rezervy dlouhodobě, ať už jde o výchovu, personalistiku nebo vlastní duševní pohodu. Naše články chtějí věci přispět, celou situaci ale nezmění. Domnívám se, že je třeba otázce motivace věnovat v oddílech, na kurzech i napříč celým hnutím ještě daleko větší pozornost než doposud. Opustit překonané postupy a následovat radši oddíly, které nám dnes a denně ukazují, že místo odměn a trestů, manipulace a osobní frustrace je skutečně možné vydat se naplno cestou vnitřní motivace – a dělat jen takové věci, které nás těší.
Závěrem bych s vámi rád sdílel svou radost a zvědavost, jež se pojí s proměnami tohoto časopisu. Jak jste si asi všimli, přicházíme s novým školním rokem opět v nové podobě a také ve větším rozměru. Značně jsme před létem rozšířili redakční tým a rozhodli se vyzkoušet jiné řešení než v posledních letech. Změnou neprochází jen forma, zavádíme také řadu nových či přepracovaných rubrik, ať už jde o širší názorovou sekci, metodický kalendář ve formě nástěnky, anebo pravidelné rubriky věnované specifikům světlušek a vlčat či výchovy prostřednictvím oddílu a družinového systému. Cíl časopisu přitom zůstává stejný: nabízet vedoucím oporu i nové obzory pro skautskou činnost. Jak moc se nám to v novém kabátě daří, se přitom nejlíp dozvíme od vás – budeme tak velmi rádi za jakoukoli zpětnou vazbu, kterou neváhejte posílat na . Rád bych na tomto místě poděkoval naší nové redakci a všem, kdo se na proměně časopisu podíleli – a zejména pak popřál všem vám čtenářům, abyste v něm dokázali najít něco užitečného pro vlastní oddíl, se kterým prožijete úspěšný a radostný rok!
