To, že se skautské akce připravují demokraticky v rámci oddílové rady, je dnes již samozřejmostí. Ale šlo by takovou týdenní zimní výpravu připravit za rozhodování všech jejích účastníků, lhostejno jak starých? Kdy mají všichni rovnocenný hlas bez práva veta, vyjma některých otázek bezpečnosti a zdraví?
V textu popisujeme zkušenosti s přípravou akce a společným rozhodováním na ní, nikoli už její samotnou náplň. Čtenáři by se tak mohlo zdát, že byla pouze o sněmování a vzájemných diskuzích. Ty však tvořily pouze malou část celkového dění, zbytek probíhal docela běžně – jezdilo se na lyže, hrály se hry, chodilo se na výlety atp.
Přípravy
Velkou důležitost jsme přikládali jednotnému přístupu všech vedoucích k demokratickému rozhodování (nikoliv k jednotlivým řešeným tématům!). Toho jsme docílili důkladným prodiskutováním celé věci ještě před rozhodnutím, zdali do toho vůbec jít. Dětem jsme pak možnost zapojit se demokraticky do příprav akce nabídli, ale nevnucovali.
I s dětmi jsme se poprvé sešli v klubovně asi měsíc před akcí, abychom debatovali nad hlavní náplní akce a nad otázkami jako: „Budeme lyžovat?“ „Půjdeme do bazénu?“ „Bude to všechno povinné, či dobrovolné?“. Podruhé jsme probírali konkrétnější témata, jako: „Co bude k jídlu?“ „Co mobily?“.
První dojmy
Pak jsme konečně vyrazili na naši chatu v Jizerských horách. První odpoledne nic nenasvědčovalo vyjetí z tradičních kolejí. Lyžaři se rozdělovali do skupinek, narychlo určená služba vařila první večeři, všichni se vybalovali. Až večer jsme si vyhradili celý na sněmování. A nebylo toho málo. Bylo nutno stanovit denní režim, určit služby a jejich náplň nebo se domluvit na základních pravidlech, jako používání mobilních telefonů či úklid chaty. Nikdo neměl za povinnost se účastnit, přesto všichni tuto možnost využili.
Postřehy k plánování a tvorbě pravidel:
- Demokracie je zdlouhavá. O věcech, které se jindy vyřeší šmahem, se často dlouze diskutuje.
- Ne vždy je možné nalézt obecný konsenzus. Většinové shody se dosahuje rychle, ale často se najde někdo, komu dané rozhodnutí vadí. Ten pak iniciuje další diskuzi.
- Řízení diskuze je náročné. Mnoho diskutujících mluví jeden přes druhého a překřikuje se. Je nutno ustanovit „hlídače“, který bdí nad dodržováním pravidel diskuze a sankcionuje ty, kteří je nedodržují.
- Děti jsou na sebe často přísnější, než bychom na ně byli my, vedoucí. Stanovily si například, že jeden výlet na běžky bude pro všechny povinný, ač jsme předem počítali s jeho dobrovolností.
- Jindy jsou zase přijatá pravidla velmi volná. A to především v situaci, kdy se nenajde nikdo, kdo by se danou věcí cítil osobně dotčen. Takto bylo např. rozhodnuto o takřka neomezeném používání mobilních telefonů.
- Při společné tvorbě pravidel se zcela automaticky dbá na ochranu zájmu jednotlivce. Např. večerka ve spacím patře byla stanovena na desátou jen kvůli jednomu chlapci.
Průběh akce
V průběhu týdne pak vše prošlo testem reality. Některé věci, např. služby, běžely až na drobné výkyvy celkem hladce. Na jiných pravidlech, např. na večerce, bylo nutno zejména zpočátku důsledně trvat, aby se zaběhla a začala spolehlivě fungovat.
Skřípalo to především v „procesních záležitostech“ demokratického rozhodování. Každý chtěl mít možnost podílet se na něm, velkou část osazenstva ovšem nebavilo, a raději by se věnovalo jiným věcem. Bylo sice možné se každovečerních sedánků neúčastnit, nicméně nikdo nechtěl chybět na případné diskuzi o tématu, které jej zrovna zajímá.
Dalším sdíleným pocitem bylo, že společné diskuze jsou neefektivní, a že někdy trvá příliš dlouho, než se jejich prostřednictvím dopracujeme výsledku. Příkladem budiž naše klikovací pravidlo ke sprostým slovům. Asi po třech dnech jsme zjistili, že nefunguje a zrušili jej. Těsná většina ovšem i nadále sprostou mluvu regulovat chtěla a prosadila proto vymýšlení nového pravidla. Trvalo to asi půl hodiny a zbytek to vůbec nebavilo.
Celkově docela normální výprava
Odhlédneme-li však od konceptu „všelidové demokracie“ a podíváme-li se na výslednou podobu akce, nevybočovala příliš z našich každoročních tradic. Byly zde jisté odchylky, jako např. jeden celý volný den, lze je však označit za méně podstatné. Nedošlo tedy k naplnění některých katastrofických scénářů, podle nichž měla akce skončit jako naprostá „flákárna“, kdy děti stráví celé dny na pokojích na mobilních telefonech a nepůjde je přimět k žádné aktivitě. Naopak, daly najevo, že si uvědomují hodnotu možnosti strávit v prima kolektivu týden na horské chalupě, a že ji chtějí naplno využít.
Pár postřehů k vymáhání pravidel:
- Zatímco tvorba pravidel byla celkem přirozeně chápána jako společná záležitost, bdění nad jejich dodržováním bylo očekáváno od vedoucích. Těm v tom byla dána plná důvěra.
- Při porušování pravidel stačilo často poukázat na předchozí společnou dohodu, na zájem, který stojí v pozadí pravidla, a případně i na možnost navrhnout jeho změnu. Okamžitě bylo po problému, a to bez jakékoliv zlé krve.
- Bylo těžké dětem vysvětlit, že pokud si někdo jde např. stěžovat, že po večerce je v ložnici hluk (zatímco on chce spát), nebo že mu někdo „utekl“ ze služby (a on místo něj myje nádobí), nejedná se o „žalování“, ale o legitimní obranu vlastního zájmu v určité věci. Děti mají tyto dvě kategorie poněkud pomíchané.
Závěrečné zhodnocení
S týdenním odstupem jsme hory zhodnotili. Názory na společné rozhodování se lišily – i mezi dětmi se našli některé, podle nichž bylo velmi neefektivní. Bylo by proto lépe ponechat do budoucna vše v rukou vedoucích, kteří zajistí zdárný a svižný průběh akce. Jiní byli naopak rádi za jasně daný prostor, v rámci nějž mohli na jakékoliv téma vyslovit svůj názor či prosadit svůj zájem. Většina se nacházela někde mezi – sice jí možnost zapojit se vyhovovala, ovšem měla pocit, že by se to mělo udělat nějak jinak, aby to nebyla taková „otrava“.
Obecně však byli všichni s akcí spokojeni. Jako vedoucí jsme ocenili zejména prima přátelskou atmosféru, fungování služeb nebo zapojení dětí do společně dohodnutých aktivit a programů, včetně doposud velmi nepopulárních činností, jako běžecké lyžování. Nejvíce mne ale potěšila věta, kterou pronesl Vinnetou, nejmladší účastník hor, jen tak mimochodem při závěrečné debatě v diskuzi o úloze vedoucích: „Vedoucí? Vždyť ti tam letos žádní nebyli.“
