Zeptali jsme se autorů článků na to, jakých chyb ve výchově se dopustili.
Kateřina Stoklásková – Blůďa, studentka architektury a skautka z Brna. Několik let připravovala hudební soutěž Roverský Vozembouch
Když jsem se přesunula do role vedoucí, občas se mi stávalo, že jsem na děti kladla příliš vysoké nároky ohledně toho, co mají umět a čeho mají být schopné. Po nevydařeném programu, který jsem jim připravila, jsem někdy i podlehla svému zklamání a dávala ho dětem najevo. „Vždyť to byl přece jednoduchý úkol… “ Skrz vlastní sebereflexi a zkoumání svých postojů jsem si uvědomila, že moje chování jsem si vystavěla na systému dosahování výkonů, v jakém jsem jako dítě vyrůstala. Teď se snažím především vnímat, v jakém psychickém a fyzickém stavu se děti zrovna nachází. Pokouším se dát dětem víc volnosti a „netlačit na pilu“. Být jim hlavně oporou a ne člověkem, který po nich vyžaduje jen výkony.
Martina Fidlerová – Plamy, skautská nadšenkyně do všeho, co se týká roveringu a vzdělávání dospělých. Členka týmu Závodu tří vrchů
Já jsem byla do vedení oddílu hozena jako neplavec do vody. Kvůli náhlé absenci vedoucích jsem najednou měla vést oddíl skautek, ze kterého jsem vzešla. Chyběla mi přirozená autorita, holky mě braly spíš jako svou kamarádku. Vzhledem ke svému nízkému věku a nulovým zkušenostem s vedením jsem vůbec nevěděla, jak si s tím poradit a jak situaci správně řešit. Chyběl mi někdo, kdo by mi dělal mentora a správně mě nasměroval. Na schůzkách a výpravách jen měla jen „dospělácký“ dozor. K tomu všemu jsem si v té době myslela, že jsem „snědla všechnu moudrost světa“ a že všemu rozumím, vše vyřeším a zvládnu. Zavládl chaos, následovalo mé zvyšování hlasu, hrozby trestů, zkrátka samé příkazy, hádky a žádná plodná diskuze. Začala jsem se v tom opravdu nebezpečně potácet. Až když mi holky z oddílu nastavily zrcadlo a řekly mi, že se mnou nejsou spokojené a nechtějí mě za vedoucí, chytila jsem se za nos. Z vedení oddílu jsem odešla. Po konzultaci s vedením střediska jsem nejdříve absolvovala ČLK a VLK, a také jsem navštívila několik seberozvojových kurzů. Samozřejmě jsem také dospěla, získala životní zkušenosti i zkušenosti na skautské cestě. A pak jsem se opatrně, po malých krůčcích k vedení vrátila. Ale našla jsem se u úplné jiné výchovné kategorie, dnes vedu rovery a rangers.
Tomáš Křenek – Tomek, dřívější vůdce oddílu Šedá střela a výchovný zpravodaj střediska (Plzeň), nyní příležitostný instruktor kurzů.
Když jsem vstoupil do role vůdce oddílu, byl jsem přesvědčený, že to ode mě vyžaduje mou naprosto plnou pozornost. Měl jsem dojem, že všichni potřebují mou pomoc, každá situace potřebuje moji podporu. Žil jsem pocitem, že mě v oddíle všichni potřebují a že jsem nepostradatelný. A tak se mi na prvním táboře stalo, že jsem každou noc vstával k několika plačícím dětem a spal jsem zhruba 3 až 4 hodiny denně. Měl jsem potřebu být aktivní v každé hře, v každé zápletce. Byl jsem přesvědčený, že tím dávám oddílu maximum a že to naprosto plné nasazení je jedině dobře. Až únava a moji vrstevníci z oddílové rady mě začali upozorňovat, že v tomto ohledu nejdu zdravou cestou. Někteří členové oddílové rady si začali stěžovat, že nedostávají dost prostoru pro vlastní seberealizaci a že se cítí na táboře zbyteční, když se snažím všechno dělat já. Po svých prvních táborech v roli vedoucího jsem skoro vždycky onemocněl. Začal jsem si postupně uvědomovat, že nejsem nepostradatelný. Že je pro děti často přínosnější a zdravější, když si své situace vyřeší samy bez okamžité pomoci vůdce, že ostatní členové OR chtějí být také aktivní a je pro všechny mnohem více rozvíjející, když se podílejí na vedení podobnou měrou. Došlo mi, že přijímat zodpovědnost za úplně všechno, je pro mě i moje okolí destruktivní. Stačilo jen vhodněji rozložit aktivitu a zodpovědnost a celý oddíl začal fungovat zdravější skupinovou dynamikou.
Kristýna Koutenská – Vilík, dlouholetá vedoucí oddílu, vedoucí střediska, máma a dětská lékařka
Když jsem začala pomáhat s vedením oddílu skautek a světlušek, ve kterém jsem sama vyrostla, bylo nejtěžší zbavit se oddílových stereotypů. Často mi běhalo hlavou: „Vždyť to tak bylo vždycky…“ ale nejhorší na tom bylo něco, co by se dalo popsat: „Udělám vám to taky, když mi to dělali moji vedoucí.“ Nerada přiznávám, že jsem si užívala, když jsem pískala nad ránem poplach před dvoudenními manévry a kolem běhaly holky, balily, spěchaly, šílely jako dřív já, zatímco já už jsem nemusela. Naštěstí tu byla Mája, sice stejně stará jako já, ale která se uměla na věci dívat s větším nadhledem a také aplikovat hodně z toho, co si přivezla z vůdcovského kurzu. Myslím, že zejména díky ní jsem se nejen já, ale i ostatní ve vedení dokázali posunout od stereotypního jednání.
Barbora Váchová – Čára, psycholožka s vůdcovskou a instruktorskou zkušeností. Ve Skautingu pro všechny se věnuje poradenství.
Když jsem převzala vedení oddílu, chtěla jsem, abychom dělali věci promyšleně a systematicky, a proto jsem se snažila co nejvíc podporovat rádkyně. Naplánovala jsem, že se každý měsíc budeme věnovat rozvoji některé hodnoty, probrala jsem s nimi, proč je to důležité, a připravila jsem nápady na aktivity na družinovky. Ale rádkyně tyto nápady moc nevyužívaly a měla jsem dojem, že by byly nejraději, kdybych po nich nic podobného nechtěla. Byla jsem zklamaná a snažila se rádkyním opakovaně vysvětlovat, proč mi přijde důležité to dělat, ale nepomáhalo to. Teprve když jsem se na celou situaci dokázala podívat z jejich pohledu, došlo mi, že s vedením družiny začínají a že potřebují nejprve získat jistotu při vedení jednodušších aktivit. Najednou jsem dokázala ocenit, co vše holky jako rádkyně zvládají a naučila jsem se, že lepší než je pro mé nápady motivovat, je dělat podobná rozhodnutí společně.
