Často vzpomínám na rozhovor, který jsem vedl s kamarádkou ve dnech, kdy jsem přebíral vedení skautského oddílu, současně jsem dokončoval diplomku a zvažoval, jestli se stát učitelem. Živě si pamatuji, jak mi říkala, že by se vůdkyní ani učitelkou nemohla stát, protože by se bála, že může udělat spoustu chyb, způsobit dětem na celý život nějaký psychický blok a že se necítí být dostatečně dospělá a vyrovnaná sama se sebou na to, aby mohla někoho vychovávat. Když jsem si u každé z těch pochybností položil otázku, zda to není i můj případ, u všech jsem si připustil, že je. Jsem snad já někdo, kdo určitě neudělá žádnou chybu, někdo, kdo se cítí být plně dospělý? Ne. To určitě ne. Mám tedy počkat, až dozraji? Mám dojem, že bych se nedočkal. A že pokud by měli vzdělávat a vychovávat jen lidé, kteří jsou plně dospělí, vyrovnaní a nikdy nedělají chyby, nestal by se vychovatelem, učitelem ani rodičem možná nikdo. Chtěl bych být vůbec já sám vychováván někým, kdo tyto pochybnosti o sobě nevnímá? Někým, kdo je přesvědčen, že nedělá chyby, někým, kdo se považuje za zcela dospělého? Chtěl bych následovat podobného vzoru?
Ocitnout se v roli někoho, kdo výchovně působí na druhé, jistě představuje velkou zodpovědnost, odvahu i nároky na nás samotné. Jak tedy naplňovat svou výchovnou roli s potřebnou lehkostí, abychom se nehroutili pod její tíhou? Rád bych se s vámi podělil o čtyři svá osobní uvědomění, která mi v tom pomáhají:
- Snažím se vyvarovat těch nejvýraznějších výchovných nešvarů jako povyšování se nad děti, zesměšňování, manipulování, přikazování (a dalších, o kterých pojednává článek → Co dětem nedělat).
- Nemusím a ani nemůžu být ve výchovné roli dokonalý a bezchybný. Není potřeba mít paralyzující strach z vlastních chyb, protože bez nich to nejde. Možná právě zakazovat si chyby, představuje tu největší chybu. Mám-li si vybavit situace, které mě nejvíc posouvaly, byly to právě chyby. Moje vlastní, chyby dětí, přiznané chyby vedoucích. Myslím si, že ukázat holkám a klukům, jak přiznat svou chybu, jak s ní pracovat, vyrovnat se s ní a poučit se, je pro děti výrazně cennější než působit jako dokonalý superskaut.
- Začal jsem dětem více důvěřovat. Uvědomil jsem si, že na mém výchovném působení nejsou závislé. Mají svou vlastní cestu a z mého zdařilého i nezdařilého výchovného působení si stejně vyberou jen to, co chtějí a potřebují.
- Své výchovné působení jsem přestal vnímat jednostranně. Přestal jsem vidět sám sebe jako někoho, kdo vychovává, a děti jako objekty výchovy. Celý proces beru jako partnerské učení se a ovlivňování se navzájem. Určitě ne méně než od svých profesorů, vůdců a vychovatelů jsem se v životě naučil od dětí v oddíle, studentů ve škole a mých neteří. A teď mě nejvíce vychovává můj syn.
