Je zřejmé, že všechny věci kolem nás mají nějaký původ, své kořeny. Vždyť „Není kouře bez ohýnku,“ říkává se. Tak i nevhodné chování k dětem má svůj původ a příčinu. Poslední dobou jsem často přemýšlel, kde se všechny ty tresty a neférový přístup k dětem v našich oddílech vzaly. A protože jsem měl pocit, že mi pátrání po příčinách těchto nešvarů může pomoci i k lepšímu porozumění tomu, o co se v rámci skautské výchovy snažíme, tak jsem se pustil do pátrání. Na následujících řádcích uvádím pár nalezených střípků, o které bych se rád podělil.
Začal jsem literaturou. Při listování staršími skautskými příručkami (počínaje 📖 Skautingem pro chlapce či 📖 Základy junáctví) jsem nenašel skoro žádné zmínky o trestech, ponižování či jiných výchovných „prohřešcích“ (převážná část z nich se zabývá programem a skautskou praxí). Mile mne oproti tomu překvapily Fanderlíkovy Listy Jurovi, ve kterých autor radí: „Netrestej nikdy jednoho více, druhého méně. Nejlépe netrestej vůbec…“ Jak revoluční, zvláště v době (období první republiky), kdy fyzické tresty u dětí byly ve velké části společnosti na denním pořádku.
Stopu trestů nebo jiných prostředků, které nemusí být všem příjemné, jsem našel v knize 📖 Skautský oddíl (Junák, TDC 2014). V Pětce, tedy v 5. pražském oddílu se inspirovali četbou námořnických románů a zavedli tak i tělesné tresty – kopanec, čelíčko, podtažení pod pramicí.
Před Vánocemi jsem se pak zúčastnil zajímavé diskuze. Bavil jsem se s bývalými členy svého oddílu o nevhodném chování k dětem a o trestech. Tito „pamětníci“ vzpomínali na házení do vody či kopřiv, dřepování, strašení oddílovým strašidlem, na mazáctví starších členů nebo i na prvky šikany. Jako jeden z původu označili vojenskou službu, která byla pro všechny mladé muže povinná až do roku 2005. Zajímavá byla poznámka, že házení do vody za neuklizený stan nebylo účinné a k úklidu dotyčného stejně nedonutilo. Dalo by se pátrat dál. Zkuste to také. Odpověď „přece se to dělalo vždycky“ nebo „já také musel“ vás přeci nemůže uspokojit! Čtěte, debatujte se staršími a vyptávejte se jich. Své poznatky pak diskutujte v oddílových radách. Na věci se však zkoušejte dívat optikou té doby a nehodnotit. (Např. těžko vyčítat prvorepublikovému učiteli, že používal rákosku). Nezapomínejte však jednotlivé informace ověřovat z více stran (zdrojů). Pravděpodobnost, že se zmýlíte, tak bude mnohem menší
