Než se batole naučí chodit, mnohokrát spadne. Kdyby po každém pádu dostalo takříkajíc „na zadek”, naučilo by se chodit dřív? Lépe? Co batole učit chodit tak, že bychom ho pořád drželi, aby neztratilo rovnováhu, aby nikdy nespadlo? A co mu nedovolit vůbec chodit a pokaždé ho přenést tam, kam chce jít? Když se dítě učí chodit, dospělí přirozeně ví, že si to musí vyzkoušet samo a že si musí prožít i ty pády na zem, tu bolest, kterou pád způsobí. Naše úloha spočívá v tom, že ho občas chytneme za ručičky, aby drželo rovnováhu, že ho občas necháme spadnout, ale hlavně že s ním sdílíme radost, když se mu podaří ujít první kroky samo, či smutek, když ho pád na zadek zabolí.
Někdy se tento náš přístup změní a děti potrestáme, nedovolíme jim udělat chybu či je k některým činnostem ani nepustíme. Cílem však není ochránit děti před nástrahami tohoto světa, ale naučit je, aby se dokázaly ochránit samy. Vůdce může v oddíle vytvořit prostředí, které zodpovědnost u členů podporuje, nebo naopak. Chce-li děti vést k zodpovědnosti, pak nutnou podmínkou je, že sám bude zodpovědný. Bude-li po dětech chtít věci, které sám nedodrží, nebudou je dodržovat ani ony.
K zodpovědnému chování skauty vedeme od jejich prvního dne v oddíle, ovšem míru odpovědnosti je nutné přizpůsobit jejich věku. Benjamínci mohou mít za povinnost nosit si na každou schůzku papír, tužku a šátek; vlčata a světlušky si mohou samy připravit snídani na výpravě; skauti a skautky si dovezou suroviny a uvaří i oběd. Budeme-li cílevědomě vychovávat skauty k zodpovědnosti jak vůči sobě, tak i celé družině či oddílu, za pár let z nich vyrostou samostatní a schopní lidé. Lidé, kterým bude snazší předat oddíl, neboť budeme vědět, že se úkolu zhostí zodpovědně.
Spadni na zadek
K tomu, aby lidé přebírali odpovědnost, si musí prožít důsledky svých činů – musíme je občas nechat „spadnout na zadek“. Nevzal sis šátek na schůzku? Pak nemůžeš hrát hru, při níž je šátek nutný. Často vyrušuješ při hře? Nebudeš ji tedy hrát. Nevzal sis svačinu na výlet? Budeš tím pádem chvíli hlady. Důsledky ovšem nemusejí nutně být nepříjemné – radost dítěte z toho, že udělalo první krůčky, je taky důsledek. Stejně tak radost vlčat poskakujících kolem ohně, který sama připravila.
Některé důsledky jsou zcela přirozené („budeš hlady“) a některé definuješ ty jako vůdce („pokud vyrušuješ, nebudeš hrát hru“). I když se někdy důsledky nastavují poměrně těžko, stojí za to nad nimi přemýšlet, neboť to bývá dlouhodobě účinnější než trest. Nezapomeň, že děti mají předem vědět, jaký důsledek bude následovat, pokud poruší pravidla. Díky tomu se samy stávají odpovědnými za své činy – vědí, co tyto činy způsobí. Nastavením důsledků spoluvytváříš atmosféru v oddíle, a tak pečlivě zvaž, zda jsi připraven důsledky plnit, zda jsou přiměřené a zda sledují předem stanovený cíl.
Skautská výchovná metoda
Je-li naším cílem vychovávat ke skautskému „Buď připraven!“, pak SVM ukazuje konkrétní způsob, jak toho dosáhnout, a poskytuje účinné nástroje, které k tomu mohou pomoci. Bez zodpovědného přístupu přece nelze „být připraven“!
Učení se zkušeností je tou správnou cestou k přebírání odpovědnosti. Jejím výchozím bodem však je, že dětem umožníme tu zkušenost získat. Postaví si vlče na táboře stan, do kterého při dešti poteče? Nevadí. Připrav si náhradní spacák, ale nech ho prožít si, jaké to je, když nevěnuje péči stavbě stanu. Dej mu pocítit důsledek jeho nedůslednosti, promluv si s ním o tom a ukaž mu cestu vedoucí k tomu, že příště bude mít radost z toho, že stan postavil správně.
Staví skautky slibový oheň a ty vidíš, že se jim ho nepodaří zapálit? Sděl jim, že „slib skládáme u hořícího ohně“. Pokud oheň nakonec nezapálí, ten den nikdo slib nesplní. Nedávej jim to však za vinu a nezapomeň si s nimi o celé situaci promluvit a rozebrat, proč se jim oheň nepodařilo zapálit a co musí udělat pro to, aby to příště vyšlo. Nenechávej proto slibový oheň na poslední táborový den, aby skautky měly možnost svou chybu napravit.
Nenapravuj předčasně chyby dětí, je to podobné, jako bys batole pořád držel za ručičku, aby udrželo rovnováhu. Aby se naučilo chodit, potřebuje stát samo – bez pomoci. Stejně tak i skaut si chce stan, ohniště atd. postavit sám – a poznat, jaké to je, když to neudělá správně. Pokud stan nebo ohniště postavíš sám či úkol svěříš tomu, kdo to umí, pak se to ostatní nenaučí.
Upřednostni zkušenost dětí před dokonalým výsledkem, na kterém se děti nepodílely, případně tam byly pouze v roli „podavačů hřebíků“. Cílem je poskytnout dětem zkušenost a příležitost se z ní poučit. Až potom následuje kvalita či rychlost. Samozřejmě že k učení se zkušeností je potřeba přistupovat i s ohledem na bezpečnost. Když nadšené vlče běží za balónem k silnici, kde jede auto, je na místě, že na něj vůdce zařve a zabrání tím neštěstí.
Družina je základ fungujícího oddílu a poskytuje prostředí pro učení zodpovědnosti jednoho vůči druhému – pokud toho prostředí vhodně využijeme. Připrav pro děti projekt, ve kterém budou spolupracovat a něco si připraví samy doma. Promluv si s nimi o tom, že je důležité, aby každý splnil svůj úkol, jinak se výsledek nepodaří. Může jít o lékárničku do klubovny, video na Facebook nebo organizaci výpravy.
Vytvořte si systém sloužící k předávání zpráv v rámci družiny. Pošleš SMS rádkyni, ta ji přepošle Petře, ta zas Jitce atd., až to dojde k Hance, která ji pošle tobě. Když se ti zpráva od Hanky vrátí, víš, že všichni členové zprávu obdrželi, a snadno se zjistí, kdo řetěz zpráv přerušil. Členové družiny budou vědět, že na každém z nich záleží, jestli zpráva doputuje všem.
Program osobního růstu učí odpovědnosti za seberozvoj. K tomu, abychom měli chuť růst, potřebujeme vhodnou motivaci. Skautská stezka či odborky mohou podporovat motivaci vnitřní (dělám to proto, že se sám chci zlepšit), která je pro zodpovědnost důležitější než vnější. Nejde o to být lepší než kamarád, jde o to, abych byl lepší, než jsem byl před měsícem. Pokud kamarád něco umí lépe, může mi pomoci – srovnávání je žádoucí, ovšem cílem není být lepší, ale poznat, v čem mohu já posunout jeho a v čem naopak on mě. Tomuto tématu se věnuje článek Potrestáni odměnou (v bibliografii na konci textu).
Pro rádce a činovníky jsou skvělou příležitostí k osobnímu růstu vzdělávací kurzy, ať už rádcovský, čekatelský, vůdcovský, či nějaký neskautský kurz. Spokojený život každého z nás je postavený i na tom, co v životě dokážeme a zda máme chuť se učit novým věcem, které nás posouvají dopředu.
To, aby výchova k zodpovědnosti dobře fungovala, je úkolem dospělých průvodců. Ti by měli dětem pomáhat a provázet je skautským životem. Když má batole radost, že překonalo první krůčky, tak ji chce sdílet s rodiči. I ten pád na zadek potřebuje s někým sdílet. Úkolem průvodců je být poblíž, když skaut zažívá úspěch či neúspěch, a podporovat ho v dalším zkoumání světa kolem nás.
Veď své vůdce
Tak jako skauti mají mít možnost prožít si důsledky chybných rozhodnutí a sdílet vítězství či pády, stejně je tomu i u rádců, podrádců a všech členů vedení. Důležitým krokem k posílení odpovědnosti a získání zkušeností s vedením lidí je vůdcovství družiny či oddílu. Z těchto kluků a holek se pak mohou stát skvělí vůdci i v profesních životech.
Než se někdo stane rádcem, vysvětli mu, že rádcování není jen povinnost, ale zejména příležitost k osobnímu růstu, a že zkušenosti může využít i v osobním životě. A že skautské vzdělávací kurzy mu v tom velmi pomůžou.
Dobrý vůdce jde příkladem a tak i on musí neustále přemýšlet nad tím, jak sám sebe posouvat dopředu. Možností, jak cíleně vést skauty k zodpovědnosti, je spousta a každý si může najít svou cestu. Nezapomínej tu cestu neustále hledat a pracovat na sobě, nejvíce toho totiž předáš svým vlastním příkladem.
Potrestáni odměnou (Tomáš Čakloš a Tomáš Řehák, Skauting, říjen 2017) – článek se mimo jiné věnuje tématu práce s důsledky, což úzce souvisí s odpovědností a rozvádí tak některé myšlenky tohoto článku.
