Nikdy jsem nebyl moc manuálně zručný. Hřebíky se mi ohýbaly, provázky trhaly a v nemocnici končím téměř každý tábor. Ani v organizaci nejsem příliš zdatný. Rád se nadchnu pro jednu činnost a na organizování ostatních zcela zapomenu. I přesto si ale myslím, že mohu být dobrý vedoucím.
Proč? Protože vidí-li skauti, že vedoucí je trochu „trdlo“, začnou se o věci starat sami. Neupomíná-li je, aby vařili oběd, musí sami začít. Dějí-li se mu úrazy jak na běžícím páse, musí sami dávat pozor, aby se jim nic nestalo. Zapomíná-li do přihlášek uvádět tu čelovku, tu ešus, musí sami vědět, co si zabalit. Musí jednat a myslet samostatně.
Samozřejmě, takový vedoucí to někdy nemá lehké. Stává se terčem kritiky a někdy i vtipů, byť vždy dobře míněných. Když jsem zapomněl nakoupit suroviny na oběd, od táborové služby jsem to pěkně schytal. Když jsem potřetí přestavoval vůdcovské teepee, zatímco ta ostatní již dávno stála, bavil se nad tím celý tábor. Ale měly by jinak družiny takovou radost ze svých dobře postavených teepee? Ze samostatně vymyšleného a dobře uvařeného oběda ze zbytků?
Není přece cílem vedoucího být obdivovaným polobohem. Ale co nejvíce přispět k rozvoji nám svěřených dětí. Skrze své silné stránky proto buďme dětem vzory. Ale nebojme se ani svých chyb, ať jsou jakékoli – i ty nám mohou být skvělými pomocníky.
