S rozdíly mezi oddíly, do kterých chodí jenom jedno pohlaví, a těmi koedukovanými jsem se poprvé setkala na čekatelském kurzu. Většina z nás účastníků pocházela z klasických dívčích či chlapeckých oddílů. Pamatuji si, jak jsem byla překvapená, když dvě frekventantky prohlásily, že by v životě do nekoedukovaného oddílu nechodily. Právě vyrůstání ve skautském prostředí, ve kterém se kluci a holky pravidelně potkávají, jim dodalo patřičného nadhledu a zkušeností (například v komunikaci a vzájemné interakci). Moc jsem to nechápala, jelikož jsem jako světluška vyrůstala v čistě dívčím oddíle (a jako již dospělý činovník se do něj znovu vrátila) a s „naším“ chlapeckým oddílem ze střediska jsme se potkávali na podzimkách či jiných menších akcích. A to nám vždycky stačilo.
V prostředí českého skautingu známe tři možné varianty toho, jak vypadají oddíly mladších členů – jen dívčí či chlapecké, koedukované se smíšenými družinami a koedukované s družinami stejného pohlaví. Z mého úhlu pohledu mají všechny varianty své plusy i minusy – je spousta programů, které vyhovují častěji holkám či naopak klukům, ale nemyslím si, že jsou nerealizovatelné nebo nevhodné v případě, že je oddíl koedukovaný.
Třeba stavěčky a bouračky tábora – mně a sestrám ze střediska se stávalo, že nám starší činovníci dali do ruky hrábě, protože prý nic jiného nezvládneme. Stojí to spoustu zbytečné energie a vysvětlování, že to tak není (nám se to částečně daří a i holky se dostávají k práci, ke které je dříve nikdo nepustil). Vždyť na táboře, kde žádní kluci nejsou, si taky musíme poradit samy. Holkám z výše zmíněného koedukovaného oddílu se však tahle situace nikdy nepřihodila, při práci je od kluků nikdy nikdo nesegregoval.
Mohou holky chodit na dřevo a pak jej zpracovávat, zatímco kluci budou mít službu v kuchyni? Lze mít důvěrné a intimní debaty v kolektivu, který začleňuje více než jedno pohlaví?
Když jsem jela jako pomocná vedoucí na tábor nově vzniklého koedukovaného oddílu, měla jsem trochu strach, jak budou programy vypadat, jestli to vůbec zvládnu, když jsem doteď byla většinou zvyklá na práci v čistě dívčím kolektivu. Samozřejmě se k tomu pojila i spousta organizačně-technických záležitostí, ať už oddělené prostory na spaní nebo sprchy a záchody. Nakonec se ukázalo, že mé obavy byly zbytečné. Děti spolu i po pouhém roku fungování vycházely a i když se ve volných chvílích družily spíše po skupinách holky a kluci zvlášť, nejen během programu spolu skvěle fungovaly a neměli jsme s nimi žádný problém (v rámci jejich společné interakce). Myslím si, že to je nejen výsledkem práce jejich oddílových vedoucích a tím, že spolu už celý rok fungovaly a byly na sebe zvyklé, ale také tím, že smíšený kolektiv je pro děti velmi přirozený nejen ze školního prostředí. Jedno odpoledne jsme sice program rozdělili, ale bylo to kvůli odpočinku a relaxaci jak dětí, tak i nás, vedoucích. To mě utvrdilo v myšlence, že je mi takové prostředí přirozenější a že koedukace v Junáku má smysl. Program se dá vždy rozdělit, ale výhody, které má společná výchova chlapců a dívek, jsou zřetelné. Kluci i holky spolu mohou vyrůstat bez zbytečného rozdělování a poukazování na odlišnosti. Intimita prostředí vzniká i zde. Samozřejmě nemohu popírat, že i jenom dívčí/chlapecké akce, výpravy a tábory mají své nesporné kouzlo a ráda na ně vzpomínám. Rozhodně bych vyzdvihla pro mě tehdy důležitou intimitu prostředí nebo večerní debaty u ohně se staršími skautkami a rangers. Nebo i vcelku obyčejné spravování podlážek, sekání dříví a přípravu pagody na táborák či slavnostní oheň. Musely jsme si poradit samy a možná právě to nás naučilo větší samostatnosti. Věřím, že pro většinu děvčat to bylo poprvé, co kladivo či sekeru dostala do ruky. Když porovnám práci a program v koedukovaném a nekoedukovaném oddíle, na smíšeném kolektivu jsem ocenila hlavně střet pohledů na věc, každé pohlaví nad programem přemýšlelo trochu jinak a navzájem se poté skvěle doplňovali. Holky například u stavění domečků v lese přemýšlely nad tím, jak stavba vypadá, kluci přidávali různé technické vychytávky. Na všem se ale společně domluvili a výsledky jejich společné práce byly skvělé. Vnímala jsem i odlišný náboj při sportovních hrách. Na závěr mě proto napadá otázka, zda jsou koedukované oddíly cestou k tomu, aby poté lépe fungovala činnost v (již většinou smíšených) roverských kmenech? Aby bývalí vedoucí z oddílů lépe komunikovali a spolupracovali na střediskových radách? (Doporučuji si přečíst výsledek výzkumu z únorového Roverského kmene Skauting nejen pro chlapce – přání, nebo realita? bit.ly/skauting-nejen-pro-chlapce). Abychom se zbavili stereotypů (a předešli zbytečné diskriminaci), které často mezi pohlavími vznikají? Nejen díky těmto myšlenkám stále více v poslední době souzním s tím, aby vznikalo více koedukovaných oddílů. Nechci tím říct, že je ideálním stavem zcela upustit od tradičních chlapeckých a dívčích oddílů. Podle mě by mělo být na dětech, aby si vybraly prostředí, ve kterém se budou cítit dobře. A my bychom tuto možnost volby měli umět poskytnout.
