Na tyto a mnoho dalších otázek nám odpověděl skautský vedoucí, psycholog a vysokoškolský učitel Jakub Procházka alias Citron.
Aktuálním tématem časopisu Skauting je koedukace. Ta je v českém školství braná jako samozřejmost. Mělo by tomu tak být podle tebe i ve skautském prostředí?
Myslím si, že už to tak je. Nevím o oddílu, ve kterém by v České republice neprobíhala koedukace – tedy společný rozvoj kluků a holek. Může takový existovat, ale asi není moc vidět.
Myslím to tak, že zatím stále velká část oddílů není smíšených. Fungují oddělené dívčí a chlapecké oddíly, kde koedukace probíhá pouze na výpravách nebo táborech.
Koedukace je společné vzdělávání nebo společný rozvoj kluků a holek. K tomu nedochází jen ve smíšených družinách nebo smíšených oddílech, ale také v chlapeckých oddílech, které spolupracují s dívčími, a v dívčích, které spolupracují s chlapeckými. Většina skautských oddílů jezdí na akce, na kterých jsou jak kluci, tak holky. To, že část aktivit probíhá zvlášť pro kluky a zvlášť pro holky, neznamená, že by nedocházelo ke koedukaci. Ostatně i ve školách, které jsou u nás typicky koedukující, probíhá tělesná výchova odděleně.
Podle mě je v Junáku koedukace jako taková samozřejmá, rozdíl je v její míře v různých oddílech. Není samozřejmé, že je každý oddíl smíšený. Je ale samozřejmé, že i takové oddíly v Junáku jsou.
V čem může mít společný kolektiv ve skautském prostředí výhody a v čem nevýhody?
Hlavní výhoda je v tom, že se kluci učí vycházet s holkami a naopak. Některé studie ukazují, že společná výchova oslabuje mužsko-ženské stereotypy a rozdíly v rolích mužů a žen ve společnosti. Společný kolektiv také zejména od puberty naplňuje přirozené potřeby většiny kluků trávit čas s holkami a holek trávit čas s kluky. Kdyby by jim to skautské prostředí nenabízelo, můžou mít tendenci hledat to jinde. Silně to platí zejména v roverském věku.
I dnes ve společnosti přetrvává názor, že některé činnosti jsou více vhodné pro dívky a jiné pro chlapce…
Ano, takový pohled ve společnosti existuje, role mužů a žen se liší, i když jsou rozdíly méně výrazné než v minulosti. Společnost vytváří na lidi poměrně silný tlak a v momentu, kdy se člověk nechová v souladu se svou rolí, to může způsobit komplikace. Setkává se pak často s nepřijetím, nepochopením nebo i šikanou. Spousta dětí nemá potřebu proti tlaku jít. Proto existuje něco, co společnost vnímá jako „klučičí“ a „holčičí“ zájmy a ty se snáze naplňují v genderově homogenních skupinkách. Kluci se pak cítí víc kluky, když hrají „klučičí“ hry v partě kluků.
Myslíš si, že by se ve smíšených oddílech měl tvořit rozdílný program pro dívky a pro chlapce? Nebo by měl být naopak stejný?
Myslím si, že ať je oddíl smíšený nebo homogenní, měl by dětem nabídnout jak rozdílný, tak společný program. Obě varianty programu mají své výhody a naplňují určité potřeby a očekávání dětí. Jak už jsem zmiňoval před chvílí, ve společnosti stále existuje představa o roli chlapce a dívky, ovlivňuje to i jejich rozdílné zájmy. Jsou činnosti, které budou chtít dělat kluci a budou je chtít dělat s klukama a naopak. A bude je to bavit. Pokud k tomu v oddíle nebudou mít možnosti, budou si daný program hledat jinde. Nemusí být na škodu ke skautu mít jinou, komplementární činnost, ale také to může vést k odchodu z Junáka. A totéž platí o potřebě společného programu.
Mimo jiné se stále objevuje názor, že společný program může u dětí tlumit jejich přirozenost, ženské a mužské vlastnosti…
Museli bychom předpokládat, že mužské a ženské vlastnosti jsou přirozené. Současné poznání ukazuje, že jsou dané spíše výchovou a souvisí právě s rolí muže a ženy ve společnosti. Neřekl bych tudíž, že smíšené programy tlumí přirozenost. Ale ano, mohou tlumit rozdíly, které velká část společnosti považuje za přirozené. Teď to říkám bez hodnotícího soudu, zda je to dobré nebo špatné. Každý se ve svém okolí setkáváme s oběma hodnotícími pohledy.
Platí, že u dětí a teenagerů se oproti dospělým více projevuje stud vůči druhému pohlaví? Může být stud důvodem, že si dotyčný ve smíšeném oddíle dostatečně neužije a neprožije připravený program?
Stud je silný zejména v době puberty, to znamená ve skautském věku. A ano, určitě to může ovlivnit, jak bude dítě program prožívat. Ale neřekl bych, že ve chvíli, kdy jsou děti v oddíle dlouhodobě společně, bude stud hrát zásadní roli. Děti si na sebe zvyknou. Kluci se budou chovat jinak na akci s holkami, které vidí poprvé, než na akci vlastní smíšené družiny.
Spíš než stud bude společné programy ovlivňovat vzájemná přitažlivost, ke které ostatně může dojít i v homogenních oddílech, byť je to méně časté. Děti se pak více než na samotný program mohou soustředit na to, aby přilákaly něčí pozornost nebo působily atraktivně. Možná si pak program méně užijí. Otázka je, zda jim to bude vadit.
Máme možnost tomu předcházet?
To tak je a je to přirozené. Myslím, že není důvod tomu předcházet. Dává ale smysl, že dáme dětem prostor trávit i čas s dětmi stejného pohlaví, kde takový „tlak“ není. Stejně tak je podle mě v pořádku umožnit jim trávit čas společně. Jak už jsem řekl, má význam dávat prostor obojímu. Jak ve smíšených oddílech, tak v oddílech, které nejsou smíšené.
Jaké jsou tvé vlastní zkušenosti? Z jakého oddílu pocházíš?
Vyrostl jsem v chlapeckém oddíle a podílel jsem se na vedení čistě chlapeckého oddílu. Ve středisku jsme ale vždy měli i dívčí a smíšený oddíl. V průběhu roku jsme dělali mnoho akcí i s holkami a jednou za čas jsme organizovali společné tábory.
Jakému druhu oddílu dáváš ty osobně přednost?
V tomto nemám silnou preferenci. Myslím, že je dobře, že existuje obojí. Zejména v menších obcích jsou smíšené oddíly nutností, protože naplnit celý dívčí a chlapecký oddíl není úplně možné. Čistě chlapecké a dívčí oddíly, které spolupracují s partnerským oddílem, jsou také dobrá varianta.
Měly by mít děti na výběr, do jakého oddílu půjdou?
Ano, myslím, že je dobře, že děti mají na výběr. Máme tím silnější záběr. Děti mají vlastní preferenci a ve chvíli, kdy nabízíme dva různé produkty, máme šanci oslovit větší skupinu lidí.
Co když se objeví například osoba, která postupně zjišťuje, že je transgender, a ráda by přestoupila do dívčího/chlapeckého oddílu? Co je pro ni lepší? Umožnit jí přechod nebo vytvořit vyhovující podmínky, aby mohla zůstat s kamarády?
Tento proces je snazší právě ve smíšených oddílech. Netroufnu si říct, co je pro transgender osobu vhodnější, záleží na tom, co sama preferuje. Pochopitelně jsou zde dvě věci, které jdou proti sobě. Chuť být s kamarády a také to, že v takovém případě by byla jedinou dívkou/chlapcem v chlapeckém nebo dívčím oddíle, což jí/mu může být nepříjemné. Pro toho člověka samotného je to náročnější než pro vedoucího a ostatní děti.
Pokud by se rozhodl pro přechod a byl by mu umožněn, jak by se na tuto situaci měl připravit druhý oddíl? Vedoucí a děti?
Vedoucí by situaci měli konzultovat s odborníkem na transgender problematiku. Obecně by měla platit stejná pravidla jako při naplňování jakékoliv jiné speciální potřeby, se kterou dítě přichází. Zejména je důležité pochopení potřeb dítěte, individuální přístup vedoucích k zajištění naplnění těchto potřeb, vzájemná komunikace, edukace členů oddílu a prevence šikany. Je potřeba uvědomit si, že jakákoliv odlišnost zvyšuje pravděpodobnost nepřijetí a nepochopení. Dítěti se může hůře dařit tvořit kamarádské vztahy napříč celou partou a může vzniknout šikana. Transgender člen přináší také specifické nároky na zajištění činností tak, aby se cítil komfortně, a také aby bylo komfortně ostatním. To se týká například toalet v klubovně, sprchy, převlékání na akcích, společného nebo odděleného spaní. Já sám nejsem odborník na transgender problematiku a ani jsem neměl takové dítě v oddíle. S tímto tématem by tedy lépe poradili jiní.
Jak je to s koedukací dětí v mladším věku? Platí, že je práce se sedmiletými dětmi snazší?
Řekl bych, že spíš ne. Nejsnazší práce se smíšenými skupinami je pravděpodobně u benjamínků. Těm je to skoro jedno, přirozeně si hrají všichni dohromady. V mladším školním věku, tedy ve věku vlčat a světlušek, je pro děti důležité zvládat svou sociální roli. Začínají silně vnímat společenský tlak na to, být „správným“ chlapcem nebo „správnou“ dívkou, a mají tendenci roli naplňovat. Kluci chtějí hrát jenom klučičí hry a nechtějí se účastnit těch holčičích. Mohou se vymezovat vůči holkám, například říkat, že jsou holky „blbé“, že si s nimi nebudou hrát. Časté je tvoření partiček ve škole, tím pádem i ve skautských oddílech. Ve srovnání s ostatními věkovými kategoriemi se u mladších vlčat a světlušek setkáváme s asi nejmenším zájmem ke vzájemné spolupráci. Na druhou stranu si děti ve smíšených skupinách na sebe rychle zvyknou a dokáží spolupracovat v jakémkoliv věku.
Jak je to u skautů a skautek?
V pubertě už chtějí být holky s kluky a naopak. Ale je to komplikované v tom, že to ještě tak dobře neumí.
Pokud si to zjednodušeně shrneme, zpočátku je to tedy tím, že v mladším školním věku odstup způsobuje tlak společnosti a později v tom hrají roli hormony?
Ano, pokud bychom to hodně zjednodušili, tak to tak můžeme říct.
Je vědecky potvrzeno, že se liší vývoj/dospívání kluků a holek? V čem jsou tyto rozdíly nejmarkantnější?
Pro nás nejpodstatnější rozdíl je asi v tom, v jakém věku začíná puberta. U holek začíná zhruba o rok dříve. Vývojově se od kluků tedy na chvilku odpoutají. Což vede i k tomu, že zatímco u benjamínků a v mladším školním věku spolu dobře spolupracují podobně staré děti, ve skautském věku lépe funguje, když jsou kluci o trochu starší než holky. Mají pak podobné schopnosti a zájmy.
Nabízí věda zajímavé studie o koedukovaných a nekoedukovaných kolektivech dětí?
Kim Elsesser shrnula před pár lety pro časopis Forbes pět zajímavých studií o koedukaci, čtenáři si mohou její článek přečíst volně na internetu (bit.ly/forbes-coedskauting). Zajímavé je, že i když zmiňované studie nebyly provedeny v kontextu volnočasových aktivit, autorka je používá pro podporu koedukace ve skautingu. Je ale nutno říci, že výběr studií nebyl systematický a Kim Elsesser se, možná záměrně, zaměřila pouze na studie podporující koedukaci.
Ve svém povolání se zaměřuješ na leadership jako součást práce, součást řízení lidských zdrojů. Je rozdíl v týmové spolupráci mezi pohlavími?
V jakékoliv skupině dospělých může dynamiku skupiny, příznivě i nepříznivě, ovlivnit vzájemná přitažlivost, aktuální i minulé intimní vztahy nebo žárlivost. Kdybychom se na problematiku smíšených pracovních skupin dívali z hlediska pracovního výkonu, tak existující studie naznačují, že o něco vyšší výkon podávají stejnopohlavní skupiny. Ale výkon není jediné důležité kritérium a vždy nejvíce záleží na konkrétní situaci. Nepotřebujeme výzkumy na to, abychom se všimli, že mají muži tendenci chovat se před ženami trochu jinak než mezi sebou a naopak.
Platí totéž i ve skautských oddílech?
Určitě, přítomnost osob opačného pohlaví ovlivňuje chování dětí, ale netroufnu si říct, zda k lepšímu nebo horšímu. Říká se, že pokud jsou společné tábory, kluci se častěji myjí. 🙂
Jaký je v současné době trend v zahraničí? Směřuje se obecně více k tomu, mít koedukované oddíly?
Přesná data nemám, museli bychom se zeptat zahraničního odboru. V řadě skautských organizací je naprosto běžné, že dochází ke společné výchově kluků a holek, ale v některých státech je to méně obvyklé nebo dokonce nemožné. Do značné míry je to závislé na tom, jak moc je skauting v dané zemi ovliněn náboženstvím a o jaké náboženství se jedná. Například v některých arabských zemích nemůžou být holky a kluci ve stejné organizaci. A pak jsou země, kde by i mohli být, ale společenský tlak je takový, že pokud by něco takového probíhalo, rodiče by do oddílů své děti vůbec nedávali.
Jakub Procházka – Citron
Vystudoval psychologii a finance na Masarykově univerzitě, kde nyní působí na Ekonomicko-správní fakultě a Fakultě sociálních studií. Členem Junáka je od třetí třídy. Působil jako zástupce vedoucího oddílu, zástupce vedoucího střediska, výchovný zpravodaj na středisku a na okrese, byl členem Náčelnictva a nyní je místopředsedou Ústřední revizní komise. Devatenáct let působí jako instruktor kurzů Stříbrná řeka a je vzdělavatelem na dalších kurzech, zejména brněnských.
