Vzpomeňte si na své první skautské tábory. Bez náročného hloubání vylovte z paměti pět až deset zážitků či činností, které na nich nesměly chybět. Bez kterých by to zkrátka nebylo ono. Máte? Výborně. Pokud chcete, sepište si své vzpomínky jako já: noční hlídky, táboráky, bojovky, softbal, puťáky, služba v kuchyni, Tři orlí pera, slibový oheň, kácení soušek, výroba lodiček ze dřeva, indiánská sauna.
Jak tento seznam vypovídá o výchově v našem oddíle? Snažím se představit si, jak by se výčet zážitků lišil, kdyby probíhaly jinde – například v koedukovaném oddíle. Ale na nic nepřicházím. Od svých deseti let jsem členem toho stejného chlapeckého oddílu a jinou perspektivu nemám. Jediné ženy na našem táboře byly maminka vedoucího, která šéfovala táborové kuchyni, a jeho o pár let mladší sestra, která byla páteří táborového vedení, kdykoli bylo potřeba vyzdobit nástěnku pirátskou mapou, rytířským dekretem nebo sepsat úvodní příběh k další etapě celotáborové hry. Mým jediným dalším kontaktem s ženami ve skautu byl po dlouhá léta spřátelený dívčí oddíl, se kterým jsme jednou do roka vyrazili na společnou výpravu. Když jsem o pár let později začal jezdit na přepady jejich táborů, nejvýraznějším rozdílem pro mě byl půvab a propracovanost herních kostýmů, v mých očích absurdně velké zásoby výtvarných potřeb a zoufalý stav táborového nářadí.
Náš program mi vždy vyhovoval a ani letmé nahlédnutí do dívčího oddílu ve mně nevyvolávalo pocit, že se mi něčeho důležitého nedostává. Kreslit jsem nikdy neuměl, takže jsem se veškerým výtvarným činnostem vyhýbal. Nikdy jsem však nepohrdnul příležitostí běhat po lese s mečem v ruce či překonávat své hranice při sportovních kláních. A že těch příležitostí bylo požehnaně – naši vedoucí zkrátka věděli, co chceme. Byli jsme oddíl divokých kluků, kteří se potřebují vybít. A zdálo se, že jsme takoví všichni – bylo mnohem jednodušší nacházet odlišnosti mimo oddíl, než v něm. Například v dívčím oddíle, o kterém jsme věděli hlavně to, že jejich klubovna je upravenější a mnohem méně často se z ní ozývá křik.
Až s postupem času se mi ve vzpomínkách na první léta ve skautském oddíle vyjevovaly mírné odchylky – například o rok mladší kamarád, který neměl tak silného bojového ducha jako většina z nás, ale v kreslení nás všechny strčil do kapsy. Bohužel jeho příležitosti předvést svůj talent během třítýdenního tábora bych spočítal na prstech jedné ruky. Také jsem si vzpomněl, s jakým úžasem jsem hleděl na své kamarády, kteří si v poklidu kráčeli do cílové rovinky tradičního táborového triatlonu, zatímco jsem je z posledních sil, ale s obrovským pocitem uspokojení předbíhal, bosý po sluncem rozpáleném štěrku a s odřenými lokty po bouračce na kole.
Znovu jsem se zamyslel nad tím, co moje vzpomínky říkají o skautském dobrodružství mého dětství. Nebyla spokojenost většiny naší divoké smečky zaplacena tím, že někteří kamarádi začali z oddílu odcházet? A nebyli jsme příliš pohodlní? Co kdybychom místo jedné z deseti bojovek překonali svoji netrpělivost, odložili meče, chopili se štětců a naučili se něco nového? Vrátil jsem se znovu ke svému seznamu nejoblíbenějších činností a myslel na všechny ty kluky, kteří by do něj místo bojovek a sportů napsali divadelní scénky u táboráku, výrobu kostýmů či zkoumání okolní přírody. A co teprve holky! Kolik z nich nejspíš toužilo po tom běhat s námi po lesích a křičet nadšením při každém úderu meče či vstřeleném gólu. Nedalo mi to, zvednul jsem telefon a zavolal své sestře – dvojčeti. Nastoupili jsme do skautu společně a první roky tak prožívali zároveň. Jen na jiných schůzkách, výpravách a táborech. Položil jsem jí stejnou otázku: „Jaké zážitky se ti vybaví, když si vzpomeneš na své první skautské tábory?“ Po pár minutách jsem dostal seznam. Drtivou většinu těch nejsilnějších zážitků jsme sdíleli! Slibový oheň, Tři orlí pera, puťáky, bojovky, spaní pod širákem a v týpí, práce se dřevem, poznávání přírody…
V tu chvíli mi to došlo. Skautské dobrodružství nemá genderovou identitu. Nakonec nezáleží na demografickém složení oddílu, ale na tom, do jaké míry jsme schopni vnímat každého člena a členku našeho oddílu jako individuální osobnost se specifickými potřebami a podle toho se jim věnovat. V každém oddíle budou děti, které prahnou po adrenalinu a nebezpečí a stejně tak se v něm najdou děti klidné a opatrné, které chtějí svět poznávat po malých soustech. Bez ohledu na to, zda jde o oddíl dívčí, chlapecký, nebo koedukovaný. A dát průchod těmto jejich potřebám ve stejné míře neznamená potlačovat jejich přirozenost, ale právě naopak. Znamená to dát jí prostor, aby se naplno projevila a rozvíjela, do té doby možná ukrytá v těle, které s ní nijak nesouvisí.
