TÁMHLE: Tak především myslím, že to určitě není buď – anebo. Není potřeba, aby byli kluci a holky trvale dohromady, nebo zvlášť – může to mít různou míru a různé formy, ne?
BORO: Ve mně se bijí dva pohledy. Jsem přesvědčený, že bychom měli děti vychovávat pohromadě, že to dává větší smysl než nějaké rozdělování. A zároveň vzpomínám na celé své dětství v chlapeckém oddíle a jak moc to bylo fajn…
TOMÁŠ: Ve skautské komunitě pořád dokola točíme otázku, zda máme holky a kluky vychovávat dohromady, nebo zvlášť, nebo do jaké míry dohromady a zvlášť. Podle mě je to špatně položená otázka. Svět se přece nedělí na samé stejné kluky v kraťasech a samé stejné holky v sukýnkách. Každý jsme především individuální bytost. Nemáme se spíš ptát, jak ve skautu pracujeme s genderovými rolemi? Do jakých škatulek děti rozdělujeme a co to dělá se všemi, kdo se vymykají? Jak se asi v debatách o koedukaci a nekoedukaci cítí všichni LGBT+ lidé?
UČEŇ: Mám to podobně jako Boro. V devadesátých letech bylo téma koedukace hodně bouřlivé, celý Junák se hádal, co je správně. Dneska už ta debata tak živá není, koedukovaných oddílů hodně přibylo, ale zajímavé je, že pořád neexistuje téměř žádná metodika, jak s tím vším pracovat. Je to pořád velmi komplikované, neprobádané, náročné téma, tak jsem skeptický, zda ho tím, co říká Tom, nezkomplikujeme už nad únosnou mez.
KÁŤA Š.: Je to opravdu strašně složité. Myslím, že jako časopis bychom čtenářům neměli dávat žádnou jednoznačnou odpověď, jak by to s koedukací mělo být.
BORO: Hlásat jedinou pravdu opravdu nemáme. Ale říkat, že je to jedno, podle mě také ne. Myslím, že genderový pohled mluví ve prospěch koedukace a že bychom se měli snažit směřovat spíš k tomu, aby byly děti v oddílech dohromady.
TOMÁŠ: Je to o tom, jaký úhel pohledu zvolíme. Vést chlapecký oddíl je kouzelné, také jsem jeden vedl. A vést chlepecký oddíl také znamená vést oddíl, kam některé děti smí, zatímco jiné nesmí.
UČEŇ: Zajistit, aby mohli skautovat všichni, je úkolem střediska, ne oddílu. Mnou rezonuje otázka, jestli vychováváme holky a kluky k tomu stejnému, nebo k něčemu jinému. To je podle mě klíčové. Potom už je vedlejší, jestli bude oddíl koedukovaný, nebo ne. Pořád lze mít oddíly oddělené, ale je důležité myslet na to, abychom všechny vedli k tomu stejnému. Je to o hledání cesty. Navíc se vraťme na zem. Vést klučičí nebo holčičí oddíl je daleko jednodušší, než vést všechny dohromady. Když jsem v osmnácti začal vést oddíl, tak jsem tam měl samé kluky, to šlo. Ale nevím, jestli bych uměl zvládnout patnáctileté holky, rozumět jim a být jim dobrým průvodcem. Byl bych tedy opatrný tady v tom aktivistickém volání, že by měla být výchova dohromady, když pro to zároveň není ze strany organizace téměř žádná podpora.
SIMČA: Souhlasím, mám to podobně.
TOMÁŠ: Je to opravdu zapeklité. Asi musíme čtenářům zprostředkovat celou tuto diskuzi.
BORO: Mužské a ženské role a stereotypy jsou společenská ideologie, kterou nezboříme. Máme nabízet alternativu, ale s ní musíme čtenářům dávat i konkrétní metodiku. Jinak to skončí u fajn diskuze, se kterou si v praxi nikdo nebude vědět rady.
UČEŇ: Je to dilema. Společnost chce po klucích, aby byli kluky. Tak jim pomáháme být kluky. Ale zároveň bychom chtěli všechny vychovávat k tomu stejnému. Máme tedy připravovat členy na reálný svět, nebo v nich vychovávat nový ideál?
TOMÁŠ: Be the change you wish to see in the world. Gándhí. Chceme přece dělat svět lepším místem.
TÁMHLE: A pamatovat, že je to běh na dlouhou trať…
UČEŇ: No, ale jaká je to zpráva pro vedoucí oddílů? Vždyť je to strašně velká kulturní změna. Většině oddílů dělá problém změnit slibový rituál. Myslím, že takové kulturní revoluce jsou pro většinu Junáka nemyslitelné.
TOMÁŠ: Máš pravdu, je to o kultuře. Možná má tedy naše sdělení čtenářům být: Hele, sestry a bratři, pojďme si opatrně říct, jestli bychom se neměli snažit vydat náročnější cestou, budeme-li na to postupně stačit? Většinou to třeba nepůjde, ale pojďme o tom mluvit. Ano, je to fakt těžké. Buďme k sobě smířliví, ale kdo se na to cítíme, pojďme se snažit to posouvat.
UČEŇ: Rozumím, ale to není jediné sdělení. Špatně vedený koedukovaný oddíl může být daleko horší než průměrně vedené oddělené oddíly. Kluci na táboře chtě nechtě musí vařit, holky sekat dříví. Tím stereotypy paradoxně odbouráváme, zatímco když budou všichni dohromady, tak hrozí, že se budou stereotypy jenom dál reprodukovat. A jsou důležitější věci než dříví. Společnosti vládne víc mužů než žen, ovšem dívčí oddíly dávají nutně vyrůst novým vůdkyním.
BORO: Opravdu jsou tu velká rizika. Podle mě máme v časopise říct: Pojďme si představit, jak má vypadat skauting za 20 let a pojďme tomu pomalu naproti. Třeba u nás v oddíle jsme se před několika lety shodli, že bychom rádi směřovali ke koedukaci, ale zatím jsme nedokázali najít cestu, jak to udělat. To je život. Ovšem Junák se bude měnit a my můžeme vedoucím pomáhat takové změny dělat.
TOMÁŠ: Díky za ozřejmění. Chceme, aby se všem dětem dostalo přijetí, aby všichni mohli rozvíjet svou identitu podle svého a nebyli tlačení žádným směrem. Ale nikde není dáno, že když převedeme oddělené oddíly na smíšené, tak se právě to stane. Z mnoha důvodů to může skončit všelijak. Takže nejde o to, že bychom mohli otázku koedukace nějak jednoduše zodpovědět. Musíme si spíš vytyčit, jaké chceme po této stránce vychovávat lidi – a podle toho pak hledat vhodné cesty.
UČEŇ: Ano a musíme pojmenovat, proč nám vůbec takové výchovné cíle přijdou dobré.
TOMÁŠ: Tak víte co? Dáme tam fakt tuhle diskuzi. Normálně ji přepíšeme a otiskneme. A navážeme článkem, kde rozebereme, k čemu tedy ve výchově směřujeme a co z toho plyne pro koedukaci, jo?
