Moc a rozhodování
Otázka moci v oddíle se patrně nejvíce týká veškerého rozhodování. Jsou situace, kdy je nejlépe použít moc naplno a rozhodnout za druhé (např. při zranění nepotřebujeme participativně diskutovat o možných způsobech toho, jak poskytnout první pomoc). V činnosti oddílu je však celá řada situací, kdy do rozhodnutí můžeme vtahovat všechny.
Mají děti rozhodovat např. o tom, zda se oddíl aktivně zapojí do Skautského dobrého skutku? Na první pohled může být rozhodování za účasti všech náročné a zabere to více času. Pokud se nám však daří přenášet na děti odpovědnost za jejich rozhodnutí, podporujeme jejich samostatnost a také se společně učíme, jak vlastně skupinové rozhodnutí může vypadat. Způsobů samotného hlasování je mnoho. V některých určí směr většina, jinde se věnuje více důrazu na vysvětlení důsledků možností a existuje i způsob konsensuálního rozhodování, kdy nejsou „poražení“, jejichž návrh neprošel. Tento způsob vyžaduje více času a skupina o sobě během něj mimo jiné zjistí, jak funguje. Jeden z prvků je např. to, že účastníci rozhodování nehlasují pro své preference – pro to, co chtějí – ale namísto toho vyjadřují míru odporu pro různé varianty. Ti účastníci, kteří vyjadřují největší míru odporu, dostávají obvykle prostor k vysvětlení. Systém tak vede k přijetí varianty, která budí nejméně odporu všech.
Otázkám spolupráce se věnuje i nástroj Globální kompas (globalnikompas.cz), který nabízí k přemýšlení např. tyto otázky:
- Klademe před děti cíle, kterých mají dosahovat společně? Jsou činnosti reflektovány tak, že dokážeme ocenit přínos ostatních i svůj vlastní?
- Rozvíjí program dovednost vyjednávání, domluvy? Má každý možnost najít svou odpovídající roli?
- Zažívají děti důsledky vlastního jednání? Je dětem v rámci programu poskytnuta možnost utvářet jeho podobu?
Konflikty
Často se říká, že konflikt není problém, ale výzva. To zní pozitivně, ale je otázka, jak se prakticky s takovou výzvou v týmu lidí vypořádat. Např. můžeme mít zcela odlišné vize o programu, který má být na letním táboře. Anebo chceme rodičům sdělit věci jinou formou. Anebo se mi zdá, že mě někdo neposlouchá, když mluvím, neustále mi skáče do řeči a jeho připomínky jsou úplně mimo.
Neexistuje předepsané řešení těchto situací, ale myslím, že nám přináší minimálně jednu cennou věc: upozorňují nás, byť někdy podprahově, na to, co je pro nás důležité. Existuje hned několik nástrojů, které lze použít pro vyjasňování komunikace s druhými o tom, proč s nimi nesouhlasím anebo proč nerozumím tomu, co říkají.
- Parafrázování – vlastními slovy opakuji, co jsem slyšel, a nechám si to potvrdit od autora výroku. Pokud nesouhlasí, zkouším parafrázovat znovu, dokud se neshodneme.
- Zdůvodnění – mám-li jiný názor, zkouším důsledně vysvětlit proč, nebo se mohu doptávat druhých, co je vede k tomu zaujímat k věci daný postoj.
- Hodnoty – najdu hodnotu, která je pro mne v „konfliktu“ důležitá (aktivovaná, ohrožená) a sdílím ji s ostatními. Druhá možnost je doptávat se druhých na hodnoty, na nichž se zakládá jejich aktuální pozice.
Pokud se nám daří děti zapojovat do rozhodování a společně nacházet řešení názorových střetů, rozvíjíme např. kompetenci Nakládání s konflikty. To znamená, že skauti a skautky porozumí příčinám a důsledkům konfliktů a poznávají strategie jejich předcházení, osvojí si empatii, komunikační a základní mediační dovednosti a nebudou brát konflikty nutně negativně, ale také jako příležitost k učení. Uvedené zkušenosti se týkají např. těchto bodů stezky: Moje svědomí, Hledání řešení, Vyjadřování, Vztahy mezi lidmi, Komunikace mezi lidmi. Klíčové však je, aby si děti tyto principy osvojily a uměly dané situace v životě řešit.
