Vstříc ideálům
Většina vedoucích oddílů už pravděpodobně alespoň jednou měla v repertoáru dlouhodobých oddílových vizí kolektiv dětí s přátelskou atmosférou, kde by vládla pohoda a důvěra, kde by se děti na schůzky těšily a měly oddíl za prostředí, ve kterém rády tráví svůj volný čas. A snad také aby se oddíl stal místem, ze kterého se odnesené zážitky a vzpomínky později stanou pro bývalé členy inspirací v dalších krocích jejich života. Tato vize je sice ideálem, kterého se dosahuje těžko, nic nám však nebrání se k němu drobnými krůčky přibližovat.
Pojďme tedy poodhalit tajemství výchovné metodiky obecně zvané „respektující přístup“, aplikované v našem případě na prostředí oddílu vlčat. A co je to vlastně ten respektující přístup? O tom existuje celá kniha, ale zjednodušená definice by se dala shrnout následovně: Je to efektivní komunikace mezi lidmi zajišťující dobré mezilidské vztahy a vedoucí ke konstruktivnímu řešení problémů, jehož výstupem je spokojenost všech zúčastněných. Stěžejním pilířem takové komunikace je vědomí toho, že děti jsou nám partnery, které respektujeme a pomáháme rozvíjet jejich osobnost v prostředí, ve kterém se cítí bezpečně. Pozor však na mylný výklad, který někdy zaměňuje respektující výchovu s výchovou benevolentní k překračování pravidel. Pravidla jsou v respektující výchově důležitými majáky pro vymezení pevných hranic, z jejichž překročení vyplývají nějaké přirozené důsledky (viz dále v textu).
Dětské vzory
Na začátku vůdcování vlčat jsem si mnohokrát kladl otázku: Jak efektivně řešit konfliktní situace ke spokojenosti všech zúčastněných a jak pomoci zformovat z vlčat dlouhodobě dobrou partu? Všemi zúčastněnými se myslí jednak původce problému, jednak ostatní zúčastněné děti, a také vedoucí. Právě způsob řešení nelehkých situací vedoucími pozvolna přispívá k utváření celkové oddílové atmosféry v budoucnu. Neboť děti (zvláště pak ve vlčáckém/světluškovském věku) se rády učí od těch, které vnímají jako autoritu, bez ohledu na to, zdali má ona autorita návyky dobré, nebo špatné. Čili pokud bude vedoucí někomu stále říkat „ty jsi hrozný louda“, tak nejen, že to budou ostatní opakovat, ale budou dotyčného takto vnímat; sám takto oslovovaný nevědomě přijme určenou roli a bude např. často poslední. Možná ani vedoucí netuší, jak velkou váhu jejich slova mezi dětmi mají.
Způsob komunikace s dětmi v oddílu, který vedle řešení konfliktů zahrnuje i mnoho dalších výchovných prvků, je velice klíčový pro celkovou oddílovou atmosféru a má velký vliv na formování celkové nálady a charakteru kolektivu svěřených dětí.
Změna je život
Před tím, než jsme se v oddíle doslechli o respektující/partnerské výchově, fungovaly již léty zaběhlé tradiční výchovné prvky, jako např. kliky a dřepy za sprostá slova či pozdní příchody, zákaz účasti na hrách při porušení pravidel, strhávání bodů za různé přestupky, exemplární trestání před nastoupeným oddílem (tábory), apod. Naopak pro motivaci vlčat sloužilo bodování se jmény všech členů na oddílové nástěnce; body se dávaly za zápisy v kronice, za účast na výpravách. Speciální body se udělovaly za plnění stezek či prokázání nějaké dovednosti.
Tyto výchovné prvky se používají v mnoha oddílech stále, díky svojí zaběhlosti jistě fungují a nezdá se na nich být na první pohled cokoliv divného nebo snad negativního. Avšak v našem oddíle se u některých z nich projevily i vedlejší efekty, které nebyly zjevné ihned, nicméně po čase se ukázaly jako nežádoucí.
Třeba se nám stávalo, že na bruslící výpravu chodily i děti bez bruslí a čekaly u mantinelu až do konce akce jen proto, aby nepřišly o drahocenné body. Výpravu si neužily, ale zato ulovily body. A stávalo se to i u jiných činností během schůzek – jakoby činnost sama byla prostředkem k získání bodů a docházelo tak k záměně prostředku a cíle. Některé děti i celkový pohled na pořadí v bodování a jejich nižší umístění demotivoval, přestaly se snažit o body bojovat a ztrácely tak chuť k rozličným aktivitám vůbec. Stalo se vlastně to, že body tak mnohdy zastínily samotnou činnost nebo hru, která by jinak mohla být lákavá a způsobovaly až nezdravou rivalitu, jež dlouhodobě dobrým vztahům nepřála. U kliků a dřepů za sprostá slova to často dopadlo tak, že sprostá mluva nejen že nepolevila, ale dokonce vzrostla v momentech, kdy si děti chtěly zadřepovat či zaklikovat nebo prostě testovaly odezvu vedoucích. Ztráta bodů za pozdní příchody taktéž postupně ztratila efekt, neboť nefungoval žádný okamžitý důsledek související s pozdním příchodem (bodování se vyhodnocovalo až na konci roku a nikdo už nevěděl, za co body ztratil).
Při pozorování zmíněných nedostatků jsme s vedoucími zatoužili po změně, která započala navštívením workshopu zaměřeného právě na efektivní partnerskou/respektující komunikaci mezi dětmi a dospělými. Díky praktické povaze workshopu bylo po jeho absolvování najednou snadnější identifikovat vlastní nefunkční výchovné metody. Pokusili jsme se tedy o jejich postupnou výměnu za respektující prvky výchovy. V praxi to znamenalo v první řadě výraznou sebereflexi a eliminaci vlastních naučených frází, špatných postupů a předsudků používaných automaticky v kritických momentech, např. „zase jsi poslední, jako vždycky“ … „uděláš to, protože jsem tak řekl!“… “kolikrát ti mám říkat“ … „ještě jednou a půjdeš domů“ … “no jsi normální?!“ apod. Tyto a podobné fráze mohou být sice míněné dobře, za účelem rychle vyřešit situaci nebo dát najevo rozčarování, nenesou ale žádnou výchovnou hodnotu, ba naopak člověka zbytečně srážejí a vyjadřují pouze moc staršího či výše postaveného. V takových případech se dítě může cítit v emoční nepohodě, neboť fráze neposkytuje informaci, jak situaci napravit.
Nesnadný start
Nejtěžším krokem je smířit se s faktem, že člověk musí začít u sebe. Nutná je hlavně ochota věci změnit a připustit si, že léty používané postupy nemusí být vždy ty správné, resp. že mohou existovat efektivnější způsoby komunikace a lepší řešení krizových situací.
Mnoho schůzek trvalo, než se nám podařilo používat a osvojit si základní techniky respektujícího přístupu, jako např. zachovat klidnou hlavu při řešení vypjaté situace a nesahat předčasně k automaticky nabíhajícím frázím a závěrům, zmíněným v předchozím odstavci. Jinými slovy: museli jsme si uvědomit vlastní špatné návyky a postupně je nahrazovat nově nabytými (tento proces trvá stále).
Příklad: Jdete s dětmi na chvíli ven, mrzne a instrukce znějí pořádně se obléknout a nezapomenout čepici. Vašek však ve zmatku vychází ven bez čepice na hlavě. Vedoucí může mít reakci: „Vašku, jakto, že nemáš čepici, koukej pro ni mazat, kolikrát to musím říkat?“ Vašek jistě pro čepici odběhne. Ale cítí se přitom všelijak, vždyť na něj vedoucí přede všemi takhle vyjel, čepici prostě jenom odložil u botníku a zapomněl na ni. Připomenutí lze říci bez ponížení před ostatními: „Vašku, je dost zima a budeš potřebovat čepici…“ Příkladů by se našlo jistě více. Zkuste si někdy schválně během oddílovky uvědomit a spočítat, kolikrát takové fráze padnou.
Dalším důležitým prvkem zavedení respektující komunikace bylo také více vtáhnout děti do spoluúčasti při řešení krizových situacích v oddíle, respektive při tvorbě podmínek jim předcházejících.
Výborným prvkem se pro toto stala tvorba pravidel samotnými dětmi. Příkladem může být jeden ze způsobů, který spočíval v utvoření dvou nebo více skupin, jejichž členové měli za úkol určenou formou vymyslet soubor sedmi pravidel, která by měla druhá skupina dodržovat, aby šestka fungovala a daly se hrát hry. Poté si navržená pravidla snažily skupiny obhájit jedna před druhou. Závěrem byl výběr pravidel z obou skupin a jejich podepsání každým v šestce. Pravidla se pak pověsila na nástěnku a sloužila k připomenutí v momentech jejich překročení.
Rozdíl od pravidel určených vedoucími je hlavně v tom, že dětmi postavená pravidla ctí děti přirozeně už jen proto, že jsou jejich společným výtvorem a tedy jim dávají smysl. Důležitým rysem pravidel také bylo, že se přeformulovala do pozitivní podoby, tedy např. z „nepřekřikujeme se“ na „mluví jen jeden“. Důvodem pozitivní formy je zajímavý fakt, že pokyny začínající na „ne“ naopak podněcují touhu zakázanou činnost vykonat.
Dalším příkladem, který je snad každému vedoucímu notoricky známý, je moment, kdy přes hlahol a křik dětí není slyšet vlastního slova. V momentech hry to dokáže člověka pěkně rozpálit a je snadné sáhnout po zbrani stejného kalibru – křiku. Ač to třeba zabere, opakuje se to zakrátko zas a znovu. Jako daleko účinnější se ukázal přesně pravý opak – zcela se odmlčet. Stinnou stránkou je zpočátku doba, než děti pochopí, že se nebude nic dít, dokud se samy neztiší. Ale funguje to. Dnes se stačí chvíli odmlčet a kluci už se pacifikují sami mezi sebou, neboť vědí, že se při dlouhém čekání nestihne program. Děti se tak samy učí odpovídat za pořádek na schůzkách a rovněž přirozeně respektovat pravidla, jejichž překročením pociťují přirozený důsledek (vysvětlení pojmu dále v textu) jejich porušení.
Body versus zážitky
Změn v oddíle, které plynou z přechodu na respektující metodiku výchovy, může být celá řada, v závislosti na již zaběhlých oddílových zvycích. Na následujících řádcích jsou uvedeny ty z nich, které se osvědčily v našem oddíle vlčat a jsou již s úspěchem zaběhlé.
Bodování bylo po léta stěžejním oddílovým doplňkem. Jak již bylo výše v textu popsáno, celkový bodovací systém měl své negativní dopady a rozhodli jsme se proto bodování nahradit alternativními motivačními prvky (příklady na konci kapitoly). Klasické bodování však zcela nevymizelo a projevilo se naopak jako dobrý nástroj pro občasné ohodnocení v krátkých hrách soutěžního typu.
Po letech používání nečíselného hodnocení lze říci, že bodování se ukázalo být nevhodné pro zhodnocení činností jako celoroční hra, účast na výpravách a schůzkách, hodnocení dovedností, apod., neboť má pro mnohé paradoxně demotivační charakter a podporuje děti v hromadění fiktivních hodnot vyžadovaných „systémem“, nahrazujících původní účel činnosti, za kterou se body získávaly. Jinými slovy, body podněcovaly v dětech vnější motivaci (tedy něco za něco) a likvidovaly motivaci vnitřní (přirozenou touhu a radost hrát si a učit se). Transparence bodů samotných má navíc charakter klasického školního známkování, při němž v prostředí oddílu s různým věkovým rozložením dochází k porovnávání nesrovnatelného. Namísto bodů dnes s úspěchem využíváme např. barevných map s postupem celé šestky. Pro jednotlivce pak list s rozličnými dovednostmi, které si kluci vybarvují nebo získanou dovednost stvrzují vedoucí svým podpisem (tedy podobně jako stezky).
Od trestů k přirozeným důsledkům
Výrazné změny nastaly v chápání trestů za různá překročení pravidel a jejich nahrazení přirozenými důsledky. Podstatné je zde vymezení pojmu trestu, který je v dalším kontextu chápán jako citelný postih za překročení pravidel bez přímé souvislosti s přestupkem. Výrazným rysem trestu je dále fakt, že je udělován z pozice moci (starší, výše postavený, apod.). Několik příkladů klasických trestů:
- „Našlapal jsi v klubovně v botách, kdo to má pořád uklízet! Tak aby sis to uvědomil, tak teď nebudeš hrát s ostatníma fotbal.“
- „Teda takhle se tady nemluví, koukej si udělat 20 dřepů.“
- „Přišel jsi už po několikáté pozdě na schůzku. Za trest nemůžeš jít na sobotní výpravu do bazénu.“
Metody trestů uvedené výše jsou možná leckomu povědomé, neboť jsme podobné formule mohli slýchávat od rodičů, svých vedoucích, učitelů, a proto je sami sem tam používáme. Avšak z výchovného hlediska tyto tresty nic nepřinášejí, naopak představují řadu rizik, jejichž výčet by vydal na další článek. Jedno riziko však zmíním: trestáním učíme děti tresty snášet, ale neučíme je schopnosti samostatně myslet a učit se z vlastních chyb. Trest mnohdy může fungovat jako odpustek – pokud trest zvládnu, mohu se dál chovat beze změny. V prvním uvedeném příkladu s blátem v klubovně není žádná souvislost mezi našlapáním v klubovně a fotbalem. Jaké poučení si z trestu dítě vezme? Příště se může stát, že našlape v botách znovu a na dotaz vedoucího „proč“ možná odpoví „protože se dnes nehraje fotbal“.
Přirozený důsledek naproti tomu přímo souvisí se vzniklým problémem a dává smysl. Dítě se tak učí dát si v budoucnu pozor, neboť přirozený důsledek je srozumitelný a lze se z něho naučit, jak danou věc udělat lépe nebo ji napravit. V příkladu našlapaného bláta v klubovně by přirozený důsledek mohl být podán např. tímto způsobem: „Podívej, našlapal jsi tady bláto, které by jiní roznesli. Napadá tě, jak to dát do pořádku?” … „Namoč si tedy hadr a bláto prosím ukliď.“
Pochopitelně ne vždy jde problémovou situaci vyřešit tak jednoduše jako v uvedeném příkladu, ale tréninkem se vždy dá najít lepší alternativa místo klasického trestu. Ono v respektujícím přístupu je toho více, na co je třeba si dávat pozor v případě trestů, zvláště v momentech drobných přestupků a selhání, která jsou pro děti celkem přirozená. Je to naopak selhání nás vedoucích, pokud reagujeme nepřiměřeně nebo svou reakcí třeba i z nevědomosti přivodíme dítěti pocit ponížení. Označení jako „to jsi celý ty“, „jsi hrozné čuně“ a podobně, hodnotí osobu, a nikoliv čin, se kterým je problém. Děti si to berou hodně osobně a někdy i takové role ze vzdoru přebírají. Když se to už stane a uvědomíme si to, nebojme se k tomu vrátit, a třeba se i omluvit za přehnanou reakci.
Péče o vztahy a komunitní kruh
Vynikajícím nástrojem pro rozvoj partnerské komunikace se v našem oddíle stal tzv. komunitní kruh. Jeho účelem je sdílení názorů, pocitů, domněnek na konkrétní téma v kruhu s následujícími pravidly:
- Právo mluvit – mluví pouze ten, který drží nějaký předem stanovený předmět.
- Právo mlčet – kdo nechce, nemusí vůbec nic říkat (bez jakéhokoliv přesvědčování druhými) a může předmět předat dál.
- Vzájemná úcta – vyslovené názory jsou respektovány bez vyjadřování kritiky nebo hodnocení.
- Diskrétnost – vyslovené názory zůstanou v kruhu a nevynášejí se ven (resp. vně kruhu lze mluvit obecně, nikoliv jmenovitě, jako např. dnes jeden kluk říkal, že…).
Témata komunitního kruhu mohou být různá, od stráveného víkendu přes témata „jak se člověk cítí když…“ až po „co bych dělal, kdyby“ apod. Témata komunitního kruhu mohou navrhovat všichni, tedy jak vedoucí, tak děti. Komunitní kruh hravým způsobem rozvíjí u dětí sociální a komunikační dovednosti a slouží k vytváření pocitu bezpečí a důvěry. Pokud dobře funguje, dlouhodobě se podílí na formování dobré party. Naopak není určen k řešení konfliktů mezi jednotlivci ve skupině.
Dalším osvědčeným nástrojem pro rozvoj schopnosti respektující komunikace je přijímání nováčků do oddílu (po „zkušební době“ dvou až tří měsíců). Tento rituál je mnohými oddíly používán, mívá různé formy a bývá pro děti zpravidla silným zážitkem. V našem oddíle je nezbytnou součástí samotného rituálu i vyjádření ostatních, zdali nováčka do šestky přijímají, či nikoli. Děti se tak učí otevřeně nekonfliktní formou sdělovat svůj pohled, koho v kolektivu chtějí, a formuje se tak jejich schopnost konfrontovat nelehké situace a přímo ovlivňovat dění kolem sebe.
V neposlední řadě je velmi důležitá spolupráce s rodiči. Ideální je situace, když rodiče „fandí“ oddílovým vedoucím v jejich úsilí a jsou otevřeni spolupracovat i v respektujícím způsobu výchovy. Na začátek stačí vysvětlení, o co se snažíme, a domluvit se, aby dítě již nebylo trestáno doma za přestupky v oddíle. To může nastat v situaci, kdy je dítě posláno ze schůzky domů (i takový přirozený důsledek může nastat). Pokud by bylo dítě doma potrestáno za něco, co už bylo vyřešeno v rámci oddílu, zmařil by se tak účinek a smysl přirozeného důsledku. Je již pak na vedoucích, jak dalece rozšíří spolupráci s rodiči. Nám se osvědčilo u některých dětí navštívit rodinu v domácím prostředí a v přátelské atmosféře se pobavit o životě v oddíle i mimo něj, pokroku dítěte i vzniklých výchovných problémech, a tím získat informace, které by mohly být přínosem pro efektivní komunikaci s dítětem v náročných momentech.
Nevzdávat se a jít dopředu
Stejně jako voda v potoce dává oblázkům tvar až po dlouhé době, tak i první ovoce respektující výchovy se nedá sklidit hned po prvním měsíci jejího fungování. Nějakou dobu trvá, než se nové způsoby komunikace zaběhnou a zautomatizují v běžné praxi schůzek. Dále je důležité podotknout, že každé dítě reaguje na podněty jinak a nelze tedy prvky respektující komunikace zobecnit a prohlásit je za stejně účinné pro všechny. Nezapomeňme, že děti přicházejí z různých prostředí a pro některé možnost výběru či přirozený důsledek může z počátku být jako setkání s mimozemskou civilizací. Na začátku je tedy důležité mít trpělivost a neházet flintu do žita při prvních nezdarech. Cesta to není lehká, ale přináší výsledky.
Pokud shrnu experimenty s respektujícím přístupem v našem oddíle, tak první změny bylo možné pozorovat po několika měsících ve zdánlivých maličkostech, jako např. v úspěšnosti při řešení drobných konfliktů, kdy zvláště u těch opakujících se jejich frekvence klesla. Vulgarismy u vlčat se výrazně snížily po zrušení dřepování, které bylo nahrazeno aktivitami zaměřenými na význam vulgarismů a šestkovým pravidlem („mluvíme slušně“), na které si kluci přišli sami. Nemalou měrou přispěly zvláště komunitní kruhy, které dnes již po nás kluci vyžadují (resp. vyčítají vedoucím, když se komunitní kruh nestihne). Jde vlastně o skládání komplexního puzzle, ze kterého postupně vzniká celý obraz vynaloženého úsilí. Po letech se vztahy skutečně celkově zlepšily a ze starších vlčat je již bezva parta, z níž málokdo chybí na společných oddílových akcích. Ale chce to trpělivost a vytrvalost, která se nakonec vyplatí. A jelikož žádný učený z nebe nepadl, tak se nabízí začít třeba přečtením knih zabývajících se respektující výchovou, zkusit navštívit tematicky stejně zaměřený seminář nebo se poradit s kamarády vedoucími, kteří již něco takového zažili a mohli by poradit. Tak vzhůru do toho a půl je hotovo. 🙂
Reálná situace ze schůzky
„Ahoj Rosťo, víš o tom, že je 7 minut po začátku schůzky?“
„Já jsem musel dělat úkoly do školy“.
„To je dobře, že sis dělal úkoly, ale i při tom je potřeba si pohlídat čas, abys nechodil pozdě“.
„Co hrajeme?“
„Úvodní hru, ale bohužel jsi přišel pozdě, tak počkej, až dohrajeme, není čas to teď vysvětlovat.“
„Ale já chci hrát!“
„To chápu, taky bych chtěl; ale museli bychom hru zastavit a znovu vysvětlovat pravidla. Nestihli bychom pak další hru a to by nebylo fér vůči ostatním, kteří přišli včas. Tak si to pamatuj a příště si dej pozor na včasný příchod.“
Další zdroje
Respektovat a být respektován – základní a vyčerpávající kniha pro partnerský přístup. (Tatjana a Pavel Kopřivovi, Jana Nováčková a Dobromila Nevolová, Spirála Kroměříž, 2005.)
Koncept kontinua – pojednání o výchově spokojených a samostatných lidí (Jean Liedloffová, DharmaGaia, 2007.)
