Ve skautském prostředí (na schůzkách, táborech, závodech, kurzech) se všude vznáší poslání skautingu: „Zlepšovat svět prostřednictvím jednotlivých lidí.“ Už v tom cítím určitý nátlak na naplnění nějakého ideálního nebo alespoň „ideálnějšího“ stavu. Je ale opravdu zdravé nahlížet na svět jako na cosi, co čeká na naše zlepšování? Jako na něco, co by bez našeho zásahu nebylo dost dobré? Je zdravé brát dokonce i sebe jako osobnost, která by se měla zlepšit? Copak bychom bez zlepšování se skrze skautskou výchovu nebyli dost dobří?
Ve skautském hnutí jsme podle mě poměrně silně konfrontovaní s lidskými vzory: A. B. Svojsíkem, Jaroslavem Foglarem a řadou dalších osobností, které jsme sice většina z nás nikdy osobně nepotkali, ale představují pro nás vzor. Jací bychom měli být, nám i bez konkrétních lidských vzorů ukládá už skautský zákon: Skaut je pravdomluvný; Skaut je veselé mysli; Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích, … Vlastně nám ten zákon neříká, že bychom tací měli být, ale že už takoví jsme. Stane se člověk jen tím, že vstoupí do skautské organizace, automaticky pravdomluvným, veselým a čistým? Skautský zákon s námi nediskutuje nad tím, zda je to vůbec možné. Za větami nejsou otazníky, na které bychom si mohli odpovídat. Jsou tam tečky.
Skautské hnutí ale nenabízí jen dokonalé osobnostní vzory pro svoje jednotlivé členy. Něco podobného můžeme pozorovat také u družin, oddílů, středisek a kurzů. Skautská organizace nám nabízí docela velké množství modelů a návodů, které nám říkají, jak funguje např. ideální družinový systém, jak dobrá oddílová nebo středisková rada. Známe postupy pro různé specifické skautské činnosti, které bychom měli vykonávat: jak správně pracovat se skautskou stezkou, jak plánovat, jak naplňovat skautskou výchovnou metodu apod.
Jak se však máme vypořádat s tím, když ten ideální stav nesplňujeme? Co když cítíme, že nejsme tou dokonalou skautskou osobností, kterou bychom měli být, a ani náš oddíl nefunguje perfektně? Jak nás samotné nabízený ideál ovlivňuje a jak se projevuje v našem přístupu k výchově? Jak s touto konfrontací (zda vůbec nějak) u sebe a v oddílech pracujeme?
Moje osobní zkušenost ze skautských let představuje spíše ukázku toho, jak by se se skautskými ideály pracovat nemělo. Nikdo z vedoucích mi skautský zákon a skautské principy nevysvětlil, natož aby se mě někdo ptal, jaký k nim mám vztah a co pro mě osobně znamenají. Skautské desatero jsme se učili nazpaměť, a jak se vyrovnat s tím, že ve svém životě nejsem vždy pravdomluvný, veselý, natož čistý v myšlenkách, mi nikdo neporadil. „Jsem já tedy vlastně vůbec skaut?“ říkával jsem si po večerce ve ztemnělém stanu. Nikdo mi nenabízel cestu, jak tuto propast mezi skutečností, kterou jsem prožíval, a ideálem, kterým mi byl nabízený, překlenout, jak se k němu přiblížit.
V roli skautského vedoucího jsem přebíral oddíl ve stavu, který zdaleka nebyl ideální. Ze skautských kurzů jsem věděl, jak má fungovat družinový systém, ale náš oddíl tomu byl na hony vzdálen. Víc než co jiného jsme představovali hrstku nadšených vedoucích a tlupu spokojených dětí, které náš improvizační styl bavil. V našem věku nás tehdy netrápilo, že nám nefunguje družinový systém, nebo že skoro vůbec nepoužíváme skautské stezky, i když jsme se setkali s názorem, že tím pádem vlastně nejsme skautský oddíl. I přes formální nedokonalosti jsme patřili, myslím, mezi ty lépe fungující oddíly ve středisku.
Jak s ideálem pracovat?
Předchozími řádky nechci říct že naše vzory a ideály, ke kterým směřujeme, jsou špatné (buďme vděční, že je máme). Vyjadřuji tím jen pocit, že ve svém skautském okolí pořád ještě cítím, že s nimi často nepracujeme zdravě. Někdy mám dojem, že v překotné snaze splňovat všechna ta kritéria ideálu nevěnujeme dostatečnou pozornost našemu skutečnému stavu. Často raději odsouváme do pozadí naše slabosti, skutečné nevyřešené problémy svoje i oddílové. Jako bychom trochu přehlíželi, že bez ohledu na to, že jsme se stali skauty, jsme v první řadě lidské – tedy chybující a rozhodně ne ideální – bytosti, kterým pouhý status skauta a skautky (bez práce se sebou) žádné ctnosti nepřinese.
Škála přístupů v různých skautských oddílech k nabízeným ideálům je pestrá. V některých se s ideály a vzory nepracuje vůbec, v některých se jim členové nechají napopas a v jiných může vládnout atmosféra přehnaného tlaku na naplnění dokonalosti.
Při povídání si se skauty (v oddílech) nebo rovery a vedoucími (hlavně na skautských kurzech) docela často pozoruji dvojí nebezpečí, které pramení z přehnané idealizace nás skautů:
- Frustrace způsobená porovnáváním se s nabízeným ideálem. Propast, kterou vnímáme mezi sebou a nabízenými vzory se může zdát být nepřeskočitelná. „Nikdy přeci nemůžu být dost dobrý, abych se mohl s klidným svědomím prohlásit za skauta! Náš oddíl nefunguje tak ideálně, jak slýcháme a čteme, že by fungovat měl!“
- Vzhlédnutí se v ideálu může způsobit mylný dojem toho, že ideální nebo alespoň mimořádně dobří skutečně jsme. Že opravdu představujeme spásu pro tuto společnost a že jsme vlastně lepší než naši kamarádi, kteří do skautského prostředí nevstoupili. To může vyústit ve vědomé, nebo nevědomé vyčlenění se od zbytku společnosti a v pocit nadřazenosti.
Jak se tedy s nabízeným ideálním stavem ve skautském prostředí vypořádat? Jak s ním pracovat? Nepřicházím s univerzálním návodem, jen s určitými myšlenkami, které mohou posunout i vaše uvažování. V první řadě doporučuji si rizika nezdravých přístupů k ideálu připustit a být si také vědom toho, že není potřeba hroutit se z toho, že naše skutečná situace ideální není. Pokud chceme sebe nebo svoji situaci změnit, nelze podle mě přeskočit ten důležitý krok – přiznat si nejprve, jak na tom ve skutečnosti jsme, a s tím pracovat dál. Nevzdávat to ani předčasně nepřesvědčovat sebe a své okolí, že už u nás všechno ideální je. Doporučuji upřímně se zamýšlet nad tím, co s námi samotnými a s naším nejen skautským okolím prvek skautského ideálu dělá. Někdy se důsledky mohou projevovat otevřeně, často zůstávají skryté. Otevírejme toto téma.
Více než s výchovným prvkem ideálu – tedy nabízením modelů toho, jak perfektní bychom my a náš oddíl měli být – bych zvážil v oddílech pracovat s našimi skutečnými situacemi, schopnostmi, možnostmi i omezeními. Sebrat odvahu přiznat si, jací opravdu jsme, co je skutečně v souladu s námi, ať už je realita jakákoli.
Věřím, že když si sebevědomě přiznáme (na prvním místě sami sobě) svoji skutečnou úroveň, pomůže nám to překonat právě ten rozpor mezi ideálem a realitou, ve kterém jsme možná mnozí z nás vyrůstali a setrvačností to přenášíme dál. Když vystoupíme z návyku předstírat před dětmi ve svém oddíle dokonalost a začneme s nimi otevřeněji mluvit o svých autentických pocitech, potřebách a omezeních, věřím, že to pomůže ozdravit atmosféru i celkový přístup ke skautingu k jeho ideálům.
Zároveň ideály nemusíme chápat jako něco vzdáleného a odděleného od nás, ale můžeme rozvíjet hlavně náš osobní vztah k nim, který se může postupně prohlubovat a měnit. Pro toho, kdo ideál vnímá jako něco nedosažitelného a možná frustrujícího, se tak může změnit na určitý osobní pevný bod, který nám pomáhá udržovat směr, kterým v životě chceme jít. Ozdravné může být také například připuštění si toho, že už zakladatelé skautingu, které máme dnes možná sklon idealizovat, také nebyli dokonalí. Také to byly „jen“ lidské bytosti z masa a kostí. Také se potýkali se svými lidskými slabostmi a ani pro ně nebylo snadné vykřesat ze sebe to nejlepší a ze své družiny nebo oddílu dobře fungující celek.
Velkou pomoc při konfrontaci s ideály nám může přinést také uvědomování si obsahu základních skautských principů: zodpovědnosti k sobě, k druhým, k hodnotám, které nás přesahují. Uvědomíme si potom, že skauting nás ve své podstatě nenutí k dokonalosti, ale k rozvíjení vztahu k sobě, k ostatním lidem a k hledání našich hodnot (pro mě osobně je to pravda a láska). Pocit nátlaku na dokonalost nám může pomoci zlidštit také už začátek skautského slibu: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe…“ Nabízím podobné heslo z moudrosti starých Toltéků s důležitým dovětkem: „Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Ale ne lépe.“ Ten dovětek „ale ne lépe“ je pro nás pro skauty možná důležitý. Vrací nás zpět ke své přirozenosti, k našim skutečným schopnostem a možnostem, na které možná někdy zapomínáme.
