Jsou skautské závody vhodným nástrojem k naplňování cílů, které si stanovily?

S oběma závody jsem se mohla seznámit více či méně ze všech stran (z pozice účastníka, doprovodu i pořadatele), neboť se náš oddíl do závodů každoročně aktivně zapojuje a vždy se nám povede alespoň jednu družinu na závody vyslat. V posledních několika letech mám ale větší zkušenost se Svojsíkáčem, takže se budu vyjadřovat spíše k němu.

Věřím tomu, že model závodů (coby zkouška družinové kompatibility) může být funkční, ale hodně záleží na komunikaci – při vedení dětí a i v rámci závodů. Myslím, že soutěživost v dětech v tomto věku je zakořeněná, ale je dobré si s dětmi říci, proč na závod jedeme, jaký to má význam pro jejich družinu a nepodporovat v nich přílišnou rivalitu (odpustit si věty typu takto ten svojsíkáč nevyhrajete…). Myslím, že zvláště ve skautském věku s motivací dětí závodit můžeme dobře pracovat. To, čím můžeme podpořit celou myšlenku závodu, je udělat s dětmi reflexi po proběhnutí. Co se jim dařilo, ve kterém místě závodu vznikl problém a tak dále. Je totiž potřeba děti posouvat nejen v tábornických dovednostech, ale i v těch týmových, lidských.

Z pozice organizátorů je to náročnější. Slovo „závod“ je v názvu trochu nešťastné, neboť vytváří asociaci se slovy zvítězit, nejlepší, … Naplňování cíle by mohly pomoci reflexe na stanovištích zaměřené nejen na „práci“ jako takovou, ale hlavně na vnímání družinové spolupráce (od organizátorů nebo doprovodu). A pak je třeba zamyslet se nad formou vyhlášení – zdůraznit, že „stupně vítězů“ jsou tu jen proto, abychom věděli, kdo postupuje do dalšího kola, možná by bylo na místě se také vyhnout slovu vítěz a nahradit to jinou formulací – „nejlépe se dnes na závodu dařilo“? Tady se přiznám, že si ideálním řešením nejsem jistá.

Druhou věcí je poté samotný koncept závodu, na který s družinou přijedeme. Pokud je většina stanovišť orientovaná na jednotlivce, pak se dá těžko hovořit o nějaké podpoře družiny. Naštěstí to není pravidlem. Zároveň považuji za důležitou praktičnost úkolů a jakousi aktuálnost – letos na okresním kole například hlídky dostaly GPS souřadnice stanovišť a měly se s pomocí online map nebo GPSky na místo dostat – schopnost orientace pomocí technologií, ale zároveň i reagování na terén (opravdu je dobré brodit tady tu řeku, když má být o 200 m dál lávka?). mi přijde užitečná. I tady věřím, že se postupně snažíme, aby nešlo o nějakou přípravu na postapokalyptický svět. Líbí se mi, když si závody připraví pro účastníky „něco drsnějšího“, při čem se mohou skutečně ukázat vztahy dětí v družině – ať už je to dlouhá trasa, nebo třeba jen extrémní počasí.

Pokud jde o cíl setkávání dětí mimo domovské oddíly, myslím, že dost záleží na konkrétním závodu. V momentě, kdy je závod jednodenní, tak se těžko začlení do akce ještě nějaká společná aktivita. Myslím, že je důležité společné zahájení, kde může být i ona výzva „máte tu kamarády z okresu/kraje, tak se nebojte s nimi bavit“ přímo řečena. Dokáži si představit, že pokud jde o vícedenní závod, proběhnou i krátké seznamovačky po menších skupinkách, minimálně je ale potřeba mít na každém závodě prostor na seznámení – pokud je závod našlapaný, kdy na to mají mít účastníci čas? Já koncept závodů rozhodně nezatracuji, a tak jsem i letos vyslala závodit své dvě družinky skautek, dávám si však pozor, jak holky „připravuji na závod“. Nebo spíše, abych holky nepřipravovala na závod, ale aby jim ty znalosti byly užitečné i v běžném životě. Holky bych o závody nechtěla ochudit, neboť vím, že jde o zážitky na celý život.