V setmělém táboře je ruch. Světlušky se chystají na stezku odvahy a pobíhají kolem s baterkami. Jen Barča stojí v jídelně, nemluví a žmoulá si rukáv. „Myško, ona se bojí,“ přibíhají za vedoucí dvě světlušky. „Barčo, ty nechceš jít?“ Stydlivé zavrtění hlavou. „Neboj se, zvládnou to všichni, že jo, holky? A když to dáš, ráno na nástupu bude překvapení.“ „Jo, vždyť my jsme stejně staré a nebojíme se! A Křeček ještě o rok mladší!“ „A můžu jít aspoň s někým?“ „No, to asi ne, všichni jdou sami, to taky dáš, uvidíš.“
Opět noc, v jídelně sedí desetiletý Tom a jeho rádce Grizzly. „Tak, Tome, teď jsme to tady obešli a vidíš, že tu nic nebylo. Tos musel slyšet jen nějaké větvičky v lese. Já teď půjdu spát a zkus mě už nebudit, mám hlídku ještě za dvě hodiny, tak ať se trochu vyspím. Seš přece odvážnej kluk a ten se nebojí, ne?“ Rádce mizí ve tmě a za ním svítí baterka v třesoucí se Tomově ruce. „Tak, teď už nesmím zklamat…“
Důležitý úsek celotáborové hry. Mezi Lasičkami a Vydrami je to těsné. Lasičky můžou získat důležité body, pokud se Smíšek odhodlá a přejde lanovou lávku nad potokem. Ta je ale ztuhlá strachy, lana prostě nesnáší, navíc nad vodou. Oči všech kamarádek se ale upírají právě na ni. „Všechny jsme to přešly, pojď, přece nám to neuděláš! Fandíme ti, to zvládneš! Snad nechceš, abychom kvůli tobě prohrály, vždyť nás Vydry zase předběhnou!“
Psychická bezpečnost je stejně důležitá jako fyzická
Vzpomínáš na něco podobného, ať už jsi byl v kterékoli roli? Příběhy ti mohly napovědět, o čem bude řeč. Psychická bezpečnost vlčat a světlušek je tématem, na které někdy neklademe tak velký důraz jako na tu fyzickou. V dobré vůli připravit a realizovat co nejlepší program si nervózního dítěte stojícího stranou ani nemusíme všimnout.
Skautský svět je plný výzev, soutěží a dobrodružství. Mnohá vlčata a světlušky se nevyhnutelně dřív či později ocitnou v okamžiku, kdy pro ně není lehké udělat něco, co se od nich čeká. Potom se může stát, že je ostatní nebo my sami začneme hecovat. Tehdy je třeba vnímat, jak dítě reaguje, jak se asi cítí, a podle toho ho buď vhodně motivovat k dokončení činnosti a podpořit ho v ní, nebo od toho upustit, abychom předešli zbytečné výrazně negativní až traumatické zkušenosti. Oblíbené rčení, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný, tady rozhodně neplatí beze zbytku. A stejně jako chceme, aby se děti z akce vrátily bez zranění, mělo by nám záležet i na jejich psychické pohodě.
Rizika přílišného tlaku na děti
Některé situace spojené s překonáváním bariér už byly představeny. Můžeš vymyslet další – hlídky, noční hry a stezky odvahy, ale i hry, kde jde o výsledek celé skupiny nebo o prestiž. Chvíle, kdy děti může přepadnout strach a nebudou chtít nebo moci udělat to, co od nich chceme. Co pak?
Když se do takové situace dostaneš, je dobré být obezřetný. I když děti znáš dobře, nikdy o nich nevíš vše. Co zažily, jaké mají vzpomínky, čeho se bojí a proč. A i když nemají reálný důvod se bát, strach tady je – buď tedy opatrný, když dítě motivuješ k jeho překonání. Světlušky a vlčata jsou ve vývojovém období, kdy u nich my vedoucí máme velkou autoritu a tak se mohou snažit nám vyhovět za každou cenu. Zároveň jim záleží na hodnocení vrstevníků a bývají hodně soutěživí. To, co si o nich ostatní myslí, má zásadní dopad na jejich sebehodnocení. Dítě nakonec může úkol zvládnout, i když samo by se tak nikdy nerozhodlo. Ráno se tím může chlubit druhým a být na sebe hrdé… A nebo kvůli této zkušenosti na tábor už nikdy nejet a ze skautu odejít, protože pocit ohrožení bude natolik silný, že už ho nebude chtít zažít znovu, i když kvůli tomu přijde o jiné dobré věci, které na táboře zažije.
Pár tipů, co s tím
Protože situace i děti jsou různé, neexistuje jednoznačné řešení podobných okamžiků. Když děti budeš pozorovat, povídat si s nimi a dobře je poznáš, budeš schopen lépe rozlišit, kdo potřebuje povzbuzení a koho již zmíněným hecováním spíš vystresuješ. Zkus si představit, že každý člověk má kolem sebe tři zóny – komfortní zónu, zónu učení a zónu ohrožení. V komfortní zóně jsme v pohodě, ale ničemu novému nás to neučí – děláme to, co už umíme. Pozitivní pro náš rozvoj je to, co leží v zóně učení – zkušenost je nová, ale máme prostředky na to ji zvládnout. Pokud už je to na nás moc, jsme v zóně ohrožení – tehdy už se snažíme jen přežít. Měli bychom se u dětí pohybovat právě v zóně učení a vybalancovat povzbuzení a přílišný tlak. A samozřejmě odlišit, kdy se dítě opravdu bojí a kdy se mu třeba jen nechce být vzhůru.
Tip na článek: Překročit komfortní zónu: Psychologie zážitku a dobrodružství, Skauting, červen 2017).
Co můžeš dělat? Pozoruj děti, není od věci si občas udělat poznámky nebo probrat „své“ děti s ostaními vedoucími. I při samotné akci pak víc očí víc vidí – ten, kdo organizuje, nevidí dítě stojící opodál, ale jiný vedoucí si ho všimne. Určitě je dobré mluvit s rodiči, kteří ti mohou dát cenné informace. Sleduj, jak se děti chovají, když je čeká hlídka nebo stezka odvahy, a pokud zaznamenáš nervozitu, zeptej se, nech si vysvětlit, proč se bojí, a zkuste se zamyslet, co by mu pomohlo, aby to zvládlo. Baterka v kapse nebo možnost probudit vedoucího může pomoct, stejně jako zkusit to poprvé s někým, příště už to třeba zvládne sám. A možná na to prostě ještě není čas. Stejně jako se každé dítě naučí v jiném věku dělat kotrmelec, naučí se jindy překonat svou obavu a posunout své hranice. Právě v tu dobu je to pro něj nejlepší. My vedoucí někdy máme tendenci chtít, aby všechno bylo spravedlivě pro všechny stejné a bez výjimek, v těchto chvílích může být dobré se nad tím zamyslet. Vzpomeň si na Barču z prvního příběhu – sama navrhla, že by šla s někým, a vedoucí to nedovolila, aby to bylo pro všechny stejné. Možná nevěděla, jak to říct ostatním – ale asi by se díky tomu Barča odhodlala jít a měla pak radost, že to zvládla. Děti by to nejspíš pochopily, kdyby jim to Myška předem vysvětlila.
Poslední tip – o překonávání strachu mluv i s dětmi. Před očekávanou náročnou situací, po ní i průběžně preventivně. Nabídni, že za tebou mohou přijít, povídejte si o tom, že každý se bojí něčeho jiného. Můžete se bavit o tom, jak se cítí ten, na kterého všichni tlačí, aby něco udělal, a že není vždycky nejdůležitější vyhrát. Může to pomoci dětem, které se bojí – pochopí, že to není něco, za co se musí stydět, a že jim chceš nabídnout pomocnou ruku. Stejně to pomáhá družině jako celku – děti chápou, že každý je jiný, že se nemusí srovnávat, že každý má jiné hranice strachu a že si mohou pomoci a ne druhého ještě více stresovat.
Tak tedy, vzhůru do posouvání osobních hranic, ale bezpečně.
