Hry a aktivity, které v oddílech děláme, můžeme třídit podle různých kritérií. Jedním z nich je míra volnosti zadání. U mnoha her je třeba držet se přesných pravidel: u piškvorek se střídáme v kreslení křížků a koleček do vymezených políček a kdo jich má pět v řadě, vyhrál. Když tato pravidla nepřijmu a budu si do rohu kreslit srdíčka, hra nebude fungovat. Při zadání volné aktivity, např. vyrob z jakéhokoli materiálu čarodějnici, se ode mě čeká, že si s tím nějak poradím. Pokud budu trvat na tom, že nemůžu vytvořit něco, co neznám, taky to nebude ono. Možných variant mezi tím je celá řada. Můžete se podívat, co v tomto ohledu nabízí toto číslo → článek o výrobě katapultů a → článek o vnímání přírody.
Při aktivitách s volnějším zadáním často při vysvětlování pravidel zazní, že „fantazii se meze nekladou“. Pro některé je to výzva k originalitě, hravosti, objevování. Pro jiné může být takové zadání zdrojem úzkosti spojené s nerozhodností.
Čím to je, že aktivity s větší mírou volnosti zadání někomu nesednou? Důvodem může být snaha dělat vše správně, bezchybně – a to i tam, kde žádné „správně“ není. Někteří kluci a holky se mohou obávat, jak jejich vyjádření vezmou ostatní, jestli jim jejich fantazie nebude připadat směšná. Někdo taky neví, jak na to třeba proto, že je zvyklý plnit zadané úkoly. Potíž s tímto typem her mohou mít také děti s nějakými specifickými potřebami, např. s Aspergerovým syndromem (jednou z forem poruch autistického spektra) nebo některé děti s mentálním postižením. Někteří z nás zkrátka strukturu her a aktivit potřebují vždy, jinak se cítí ztracení. Je dobré upravit jim zadání tak, aby pro ně bylo dostatečně konkrétní a být jim v průběhu akce k dispozici, aby za vámi mohli přijít, pokud nebudou vědět, jak dál.
Jak na to?
Všichni kluci a holky, kterým se do takových her moc nechce nebo jsou při práci ve skupinkách v roli pasivních diváků, potřebují naši podporu, aby si takovou aktivitu mohli užít, cítili se komfortně a zároveň abychom jim předali vše, co jsme zvolením programu sledovali. Obecně je užitečné podporovat to, co vzniká spontánně – menší děti často samy od sebe staví v lese domečky pro skřítky a hrají různé hry, ve kterých se předměty i ony samy mohou rychle proměňovat podle momentální situace. Důležitým činitelem pro volnou hru je dostatek volného času. Denní režim není potřeba mít přeplněný strukturovanými aktivitami, nechme v něm dostatek volna. Děti samy sebe dokážou velmi dobře zabavit a rychle si najdou program, který vyhovuje jejich potřebám. Dobré je také experimentování – všechny hrátky s vodou, s pískem, zemí a kameny nebo třeba potravinářským barvivem nám mohou ukazovat nové možnosti známých materiálů. Začít můžeme drobnými aktivitami a teprve s větší zkušeností účastníků přidávat náročnější hry. Podobně se dá přejít od výběru z více možností k opravdu otevřenému zadání. Osvědčuje se brainstorming, tedy známé sbírání nápadů k nějaké konkrétní situaci (např. jak sehnat peníze na opravu klubovny), přičemž je klíčové, že v první fázi nápady nijak nehodnotíme, zapisujeme i ty zjevně nerealizovatelné. Někdy i ten nejbláznivější nápad může být prvním krokem k řešení.
V rámci krátké reflexe můžeme zkoumat, jaké to pro účastníky bylo. Podpořme holky a kluky tím, že jim dáme najevo, že při podobných aktivitách může být samotný proces důležitější než výsledné dílo. Učme je, že každý z nás má posuzovat, jak je se svým výsledkem spokojený on sám. Nikdy nehodnoťme ostatní a veďme k tomu i ostatní členy v oddílech. Pojmenovávejme s dětmi jejich potřeby, fantazie i pocity. A nebojme se tvořit taky, zkoumejme, zkoušejme a experimentujme společně s dětmi, upravujme pravidla a hledejme nová řešení.
Co se skrývá v muzeu?
Pokud máme v oddíle děti, které rády tvoří a vyhledávají volné hry, i děti, které se volných aktivit bojí, nezapomínejme do programu promítat oboje. Posouvejme hranice u obou skupin, ale adekvátně jejich schopnostem a dovednostem. A pracujme s tím, že jedna aktivita může mít různá zadání. Zkuste třeba aktivitu „Co se skrývá v muzeu“. Dětem nabídněte dvě různá zadání. Těm, které nepotřebují konkrétnější zadání řekněte, že se hlavní hrdina zapomněl v muzeu, protože se zadíval na některý z exponátů, v muzeu ho zamkli a teď ho tam čeká dlouhá noc. A položte jim otázku: Co se v muzeu během této noci stane? A dejte jim dostatek prostoru. Druhou skupinu, tvořenou těmi, kteří potřebují konkrétní zadání, pak můžete nechat vylosovat tři postavy, se kterými stráví onu noc, případně jí k tomu přidat obrázek muzea, kde vidí, co všechno je v expozicích a ptát se na to: Jak to jenom všechno dopadne? U aktivit je dobré pozorovat, kdo si zvolil které zadání a jak s ním pracuje, a při dalších podobných aktivitách pak děti směřovat k zadání, které by pro ně bylo vhodnější (aby je více rozvíjelo).
V případě, že zvolíte aktivitu, která má pro všechny stejné volné zadání a uvidíte, že se některý ze zúčastněných nechytá, je dobré v průběhu programu zakročit, abychom ho nepřipravili o radost z vlastní tvorby, ale přitom se mohl plnohodnotně zúčastnit.
Doporučujeme s ním probrat, v jaké fázi procesu se nachází (nemá žádný nápad – má nápad, který mu přijde slabý, nezajímavý – má nápad, ale neví, jak ho zrealizovat) a podle toho můžete pomoci jemným zásahem. Pokud nemá vůbec žádný nápad, zkuste si o tématu chvíli povídat. Při výrobě zmiňované čarodějnice se můžete dítěte ptát: Jakou čarodějnici bys chtěl potkat? Co by měla umět? Má něco zvláštního? Co asi celý den dělá? Pokud nápad má a neví, jak na to, můžeme upozornit na možnosti, které jsou dostupné, nebo se zeptat, jak by to udělal, kdyby šlo úplně cokoli a pak společně hledat realizovatelnou variantu.
Se strukturovanější aktivitou (jejím zadáním) mohou mít problém mladší děti, které možná neporozuměly zadání. Buď proto, že je pro ně aktivita příliš složitá nebo proto, že jste ji vysvětlili jazykem, kterému nerozumí. Podobný problém mohou mít třeba nováčci, když vysvětlujete aktivitu, kterou v různých formách zkoušíte už po několikáté a oni ji nikdy nehráli. V takových chvílích není nezbytně nutné upravit vysvětlování aktivity tak, aby mu rozuměli všichni, ale je důležité mít na paměti, že pokud taková situace nastane, je třeba si nechat prostor, abyste aktivitu dovysvětlili i těm, kteří to potřebují, a případně jim upravili zadání podle jejich kompetencí a potřeb.
Který z vás je který?
Jak ale vůbec poznáme, že si někdo s danou aktivitou neumí poradit? Pokud každý pracuje sám, může takové dítě věnovat hodně pozornosti tomu, co dělají ostatní, může nahlas říkat: „Já nevím, co mám udělat,“ může vypadat zklamaně nebo se chodit opakovaně ujišťovat, zda postupuje správně: „Může to být takhle?“ Další možností je, že se ptá na různé detaily: „Můžu to udělat z kamínků?“ V takovém případě je dobré neodpovídat pouze na položenou otázku, ale prozkoumat, co všechno by váš účastník mohl potřebovat.
Vytvářejte v oddíle bezpečné prostředí, v němž děti budou mít prostor si svobodně hrát a tvořit. Prostředí, kde s dětmi tvoříte i vy, máte na to dostatek času a nebojíte se experimentovat s různými typy aktivit, materiálů a pomůcek. Nebojte se hledat nové cesty!
