Kreativita neboli česky tvořivost se projevuje jako vynalézavost, vznik nového, originálního díla či myšlenky, nebo jako tvůrčí řešení problémů. Vlastnost, která se v dnešním světě náramně hodí a která nám umožňuje dobře reagovat na mnoho situací, zvlášť těch nových nebo složitých. Jak s ní ale pracovat v rámci oddílového života, abychom děti vedli k jejímu rozvoji pokud možno co nejvíce? Pojďme se společně podívat na dva programy, které by ti v tom mohly pomoct a na principy, které za jejich fungováním stojí.

1

Táborový zážitek

První příklad programu cílí na zachycení zážitku dětí a následnou vzájemnou prezentaci a inspiraci. Vyzkoušet ho můžeš na táboře (ale taky třeba na výpravě). Vedlejšími záměry mohou být kromě rozvoje tvořivosti například zpětná vazba pro vedení, uvědomění si, co jsem se naučil, rozvoj prezentačních dovedností a podobně. Záleží na přesném zadání účastníkům.

Aktivita samotná spočívá v jednoduchém zadání – zachyť sám za sebe libovolným způsobem nejlepší / nejsilnější / nejzajímavější / … (nebo dle svého výběru) zážitek z tábora a následně ho představ ostatním na společné vernisáži.

Všichni účastníci pracují na stejném úkolu (zadanému problému), necháváš však jako vedoucí prostor každému, aby zvolil formu, tempo a způsob, kterým se úkolu zhostí.

Pokud chceš účastníkům pomoci s výběrem formy (například v případě mladší nebo méně zkušené skupiny), můžeš jim nabídnout pár příkladů forem, které jsi už někdy použil, pro inspiraci. Některé formy jim můžeš navrhnout při zadávání nebo jejich volbu podpořit připravenými pomůckami (např. vše od hudebního nástroje přes pastely až po fotoaparát či mobil). Vytváříš však omezenější prostor, ve kterém budou účastníci tvořit, protože zvlášť u mladší skupiny může dojít k tomu, že využijí nápady pouze z tvého výběru. Na zpracování úkolu má každý stejný čas – plnění zadání může případně probíhat na pozadí jiných aktivit.

Vrcholem celého programu je prezentace zážitku vybraným způsobem pro ostatní. Závěrečnou a pro naplnění záměru velmi důležitou částí programu je pak společné rozebrání použitých forem pomocí diskuze či reflexe s návodnými otázkami – které všechny formy použili, proč si vybrali právě tyto formy, jak se jim pracovalo, co se jim líbilo z jiných přístupů, co by použili příště, … Podstatné je, že smyslem prezentace ani diskuze není hodnocení či sbírání bodů. To by mohlo do budoucna ovlivnit účastníky programu tak, že by si vybírali spíše už jednou dobře hodnocené přístupy, což jde proti smyslu rozvoji kreativního myšlení.

2

Katapult

Druhý program, který můžeš zařadit nejen na táboře, ale také na schůzce nebo výpravě, je výroba katapultu. Možná jsi už jej, nebo jiné přístroje, někdy s oddílem či družinou vyráběl. Tentokrát však zkus zadat úkol dětem jinak a o katapultu se pro jistotu ani nezmiňuj, abys nevyzradil pointu programu.

Zadáním programu je, aby děti samostatně sestrojily přístroj, kterým bude možné střílet do dálky těžké předměty v poměru k velikosti katapultu. Děti mohou vytvořit cokoliv, důležitá je pouze funkčnost přístroje. Vyrábět budou bez přesného návodu. Záleží tedy na dětech, aby vymyslely, jak bude přístroj fungovat. 

Nachystej dětem spoustu materiálu a nářadí, se kterým mohou bezpečně pracovat. Nabízí se dvě varianty provedení:

1. reálný model – vyrábět katapult v běžné velikosti z klád dřeva, takový model bude potřeba tvořit ve skupinách. Jako munici můžete použít například medicinbal.
2. kapesní model – zmenšený katapult, který si může vyrobit každý sám. Jako munice poslouží hopskulka nebo krabička od sirek.

Pro reálnou verzi dětem nachystej především lana, klády a další dostupný materiál a také nářadí. Pro kapesní verzi se hodí špachtle do krku, špejle, gumičky, lepidlo, nůžky a jiné libovolné drobné potřeby, které najdete a mohly by se hodit.

Na výrobu nech dětem dostatek času. Pro kapesní verzi stačí hodina, na výrobu reálné verze budou potřeba čtyři hodiny a více, záleží na tom, jak bude materiál připravený. Pokud chystáš program pro mladší děti, doporučujeme vyrábět kapesní variantu, u níž se může projevit každé dítě samostatně. Nejdůležitější na celém programu je totiž objevit vlastní princip, na kterém bude přístroj fungovat.

Během programu se pokus jako vedoucí co nejméně zasahovat do programu, zároveň dohlížej na bezpečnost a před začátkem programu si stanovte důležitá pravidla pro práci. Nech děti zkoušet, objevovat a chybovat. Pokud máš obavu, že nebudeš dobrým pozorovatelem, který zvládne do programu příliš nezasahovat, vyráběj společně s dětmi a zkus vytvořit vlastní přístroj, který bude střílet. Opět ale platí, že bys svým chováním neměl ovlivňovat tvoření dětí. Na závěr si společně otestujte, jak se vám přístroje povedly, zda umí střílet a jsou funkční. Sdílejte si, jak jste přístroje vyráběli a na co jste během vyrábění přišli. Můžete si také sesumírovat poučení do budoucna.

O čem to celé je?

Přečetl jsi dva návrhy na program, který můžeš vyzkoušet na táboře, schůzce nebo výpravě. První je zaměřený spíše na vyjadřování a dramatickou složku, zvládnou ho samostatně klidně i mladší děti a výsledek může mít jakoukoliv podobu, se kterou děti přijdou.

K druhému programu je potřeba alespoň základní manuální zručnost a mírné povědomí o tom, jak věci fungují, je vhodný i pro starší, a to skupinu i jednotlivce, cílem je kreativní vyřešení zadaného technického problému a výsledkem má být konkrétní fungující přístroj. Přesto je spojuje totožný přístup k dětem, neboť jim dáš volnost a neukážeš jim jasné řešení problému s popisem jednotlivých kroků, ale necháš tvorbu a objevování na nich samotných. Možná jsi tento přístup k programu i dětem už při čtení objevil. Níže jsme pro tebe rozepsali v bodech, o jaké principy se opírá.

• Hodnocení: Smyslem programu není hodnotit výkony dětí nebo je samotné. Pokus se hodnocení vyvarovat a s dětmi se především bavte o postupu, který použily, jak jsou samy spokojeny se svým výtvorem či co by příště udělaly jinak.

• Přístup dětí: Samy děti přebírají zodpovědnost za to, jak se programu a nabídky od tebe zhostí. Nech tedy zapojení a způsob vyřešení úkolu pouze na nich. Důležitá je volnost, samozřejmě v rámci bezpečnosti, kterou děti při programu mají a mohou k němu přistoupit po svém bez dalších pravidel.
• Role vedoucího: Programy, které jsou postaveny na tomto principu, kladou velké nároky na vedoucího. Během programu se pokus nedávat dětem rady ani jim neříkej, jak bys úkol vyřešil. Nech je pracovat samostatně a neprezentuj své postupy, které máš vyzkoušené. Zkus být především pozorovatelem dění (vše důležité si řeknete v závěrečné reflexi) či případným podporovatelem dětí, které potřebují mírně postrčit a navést.

• Věk účastníků: Programy založené na tomto přístupu můžeš vyzkoušet s různě starými dětmi, klidně i s vlčaty a světluškami. Věk účastníků by měl ale vždy odpovídat zvolené náročnosti programu a také tomu, zda děti necháš pracovat ve skupině nebo samostatně. Některé úkoly nemusí mladší děti samy zvládnout, zároveň je zde riziko, že pokud budou pracovat ve skupině, nechají se strhnout jejím šéfem a nepřinesou do týmu své myšlenky. Program by tak ztratil smysl.

• Volná hra: Podobné programy umožňují dětem, aby si samy zvolily námět, pomůcky i partnera (s touto variantou se v námi popsaných programech nepracuje) v rámci hry – dospělý pak vytváří jen bezpečné prostředí a nabízí stimulující pomůcky. V ideálním případě vycházejí pomůcky z vnitřních potřeb dítěte a umožňují dětem zapojit svou fantazii a prozkoumávat okolí, předměty a vztahy s ostatními.

• Důraz na formát programu: Pokud chceš u dětí rozvíjet kreativitu, je důležité se při přípravě a rozmýšlení velmi dobře soustředit na to, jakou formou bude program probíhat. Některé formáty jsou otevřenější a nechávají mnoho cest, jiné mohou dítě svazovat a dosáhnout pak rozvoje kreativity může být o dost těžší. Platí zde více než jinde, že volba vhodných prostředků může rozhodovat o naplnění či nenaplnění našeho cíle.

• Cíle programu: Je třeba dávat si pozor na to, že i když je forma programu volnější (účastník si sám volí způsob, jak programem projde), neznamená to, že se během programu nemůže dít něco, co ho bude rozvíjet tebou vybraným směrem. Klade to na tebe jen trochu větší nároky v tom smyslu, abys na tento rozvoj předem myslel a dokázal ho na konci dětem zprostředkovat třeba reflexí či zpětnou vazbou. Nemusíš se tedy bát si i u takových programů stanovit výchovný cíl nebo záměr.
• Dramaturgická pravidla: Jistě jsi už někdy slyšel, že máš při skládání programu na schůzku, výpravu nebo tábor myslet na různé věci – třeba na to, jak jsou programy fyzicky nebo mentálně náročné, o jakém jsou tématu, jaký mají spád, jak jsou dlouhé a podobně. To, do jaké míry je program pro účastníky předem zadaný, může být další z dramaturgických pohledů, kterými se budeš dívat na přípravu programu, aby byl co nejpestřejší.
• Různá volnost zadání: To, že je program zadaný do nejmenšího detailu, nebo naopak nechává dětem v družině úplnou volnost, nejsou jediné možnosti. Míra strukturovanosti zadání je spíše postupná škála, na které se můžeš pohybovat třeba od nuly do stovky – nezadat nic, zadat trochu, zadat skoro vše nebo úplně všechno.

Jak se k tomu dostat?

Už víme, že existují programy s méně podrobným zadáním, které nám umožňují u dětí rozvíjet kreativní myšlení, a proto, aby podobný program dobře fungoval, je potřeba myslet na několik principů, které jsme si představili v předchozí části. Aby sis mohl tyhle principy ještě trochu více vzít k srdci a opravdu jim porozumět, není na škodu si srovnat tyto dva ukázkové programy s obvyklejšími, podrobně zadanými programy. 

Rozhodně není cílem, aby principy popisované v tomto článku byly obsaženy ve všech tvých programech. Nicméně až budeš chystat program na tábor nebo procházet ty už nachystané, není na škodu si odpovědět na některé z následujících otázek, které ti mohou pomoci do nich tyto principy promítnout. 

Obě sady otázek jsou samozřejmě jen jedním z mnoha výčtů, které si můžeš položit. Ruku v ruce s výše uvedenými principy by ti však měly pomoci vytvořit i další programy, které dětem ve tvém oddíle dají příležitost ve větší míře spoluvytvářet program a učit se kreativně myslet. To se jim bude jistě hodit v životě – ať už budou psát knihu nebo řešit nějakou složitou situaci, schopnost nahlédnout na problém z více stran, vyhodnotit okolnosti a zvolit dobré řešení se hodí vždycky. A to jde bez trochy kreativity jen těžko.