Není možné stíhat všechno. Jakkoliv se může zdát, že je to třeba a že to ostatní zvládají. Stejně jako naše planeta, i my máme omezené zdroje. Není možné neustále růst, zrychlovat a zdokonalovat se. Často odpovídáme na otázku Jak se máš? větami jako: Hele dobrý, ale mám toho teď nějak moc. Ani se neptej, vůbec nevím, kam dřív skočit. Hrůza, ale až skončí tohle období, tak si konečně odpočinu. Aspoň na pár dní.
A jak často při pokládání seznamovací otázky: A co ty vlastně děláš?, která se tváří jako snaha poznat, co je dotyčný zač a co je pro něj důležité, očekáváme vlastně spíše odpověď na otázky jako: Kde pracuješ? Čemu se věnuješ? Jaký je tvůj důvod být „busy”?
Kultura výkonu
Naše výkonnost, zaneprázdněnost a uspěchanost se spolu s penězi staly ukazateli našeho úspěchu a sebehodnoty. Kdo chce v životě něčeho dosáhnout, musí se umět pořádně zapřáhnout! Kam se ale ženeme a jakou cenu za to platíme? Podle Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy trpěl v roce 2018 syndromem vyhoření každý pátý Čech. Bylo by naivní se domnívat, že se tato čísla budou snižovat po pandemii koronaviru, válce na Ukrajině a ekonomické recesi nebo s čím dál zřetelnější klimatickou krizí. Možná je na čase zpomalit. Místo otázky: „Kam se ženeme a kdy už tam budeme?” se zeptat „Co chceme od života právě teď?”
Nenalhávejme si, že se kultura výkonu nevkradla i do našich skautských životů. Asi málokterý vedoucí oddílu by dnes svou činnost popsal jako idylické procházky přírodou a povídání s kamarády. Spíše jde o pozici v nižším managementu, navíc spojenou s pedagogickou rolí. To nemusí být nutně špatně. Je však třeba být si vědomi toho, jaké nároky to na nás klade, co nás to stojí a kde jsou naše osobní hranice.
Jak jsem řekl ne
Zkusím to sám. Letos na podzim jsem na poradě týmu našeho čekatelského kurzu v závěru ročníku řekl, že bohužel nemohu dál pokračovat. Že si potřebuji dát aspoň na rok pauzu. Odešel jsem tak po dvou letech z týmu a od činnosti, které mi po předání vedení oddílu znovu poskytly obrovské zadostiučinění z odvedené práce, pocit sounáležitosti a zcela nové příležitosti k vlastnímu rozvoji. Odešel jsem z prostředí, které mi loni na jaře pomohlo – po už nevím kolikáté vlně covidu – se vyhrabat z vleklých a intenzivních depresí. Tedy alespoň z toho nejhoršího; většinu jsem musel oddřít zevrubnou změnou pracovních i životních návyků a nakonec psychoterapií.
Po více než roce bylo, jakoby najednou, všechno jinak. Činnost mě vyčerpávala, někdy otravovala a i když jsem si každý víkend nesmírně užil, bylo pro mě čím dál náročnější najít dostatek energie na průběžnou práci. Tak jsem si řekl dost.
Nebylo to snadné a trvalo to. K vyslovení jasného „Ne” mi však pomohlo vědomí, že se beze mě tým obejde. I kdyby tomu tak nebylo, tak se skautské hnutí bez jednoho čekatelského kurzu nezhroutí. A kdybych šel do extrému, on by se nakonec svět obešel i bez těch skautů. I když jsem přesvědčený, že by z něj rázem bylo o hodně smutnější a beznadějnější místo.
Cena, kterou platíme
Zvažujme, co nás stojí odhodlání dělat věci, které jsou zdánlivě nezbytné. A jestli za tu cenu vždy stojí. Je toho na vás moc, zanedbáváte kvůli oddílové činnosti sami sebe, své blízké nebo své další povinnosti? Zjistili jste, že se na plánovanou výpravu netěšíte tak, jako dřív a její velkou část stejně strávíte myšlenkami jinde? Zeptejte se sami sebe, jestli je to férová cena. Co by se stalo, kdyby se na výpravu tento měsíc prostě nejelo? Nejspíš by spousta dětí z oddílu přišla o jeden z mnoha „jedinečných” zážitků a vy byste měli pocit osobního selhání.
Myslím si ale, že je třeba se na takovou situaci dívat i jinak. Děti v našich oddílech potřebují stejně jako my pocit jistoty, důvěry a podpory. Potřebují ho více než atmosféru stresu, neustálého shonu a narychlo spíchnutých instantních zážitků. Pokud k nim navíc budeme ohledně důvodů, proč jsme teď s oddílem trochu zpomalili, upřímní, dáváme jim místo jednoho z mnoha zážitků cennou lekci, která je na život připraví možná lépe, než leckterá víkendová výprava.
