Oslovili jsme dva skautské psychology, kteří se motivaci věnují v akademickém světě. Kam se ubírá současný výzkum problematiky a co je podle nich důležité si vyjasnit?
Jakub Procházka – Citron
Instruktor kurzů Stříbrná řeka, člen Ústřední revizní komise. Psychologii učí na Masarykově univerzitě, výzkumně se věnuje vedení lidí.
V čem měl Maslow pravdu a v čem se mýlil
Když se lidí zeptáte, co je to motivace, spousta z nich vám řekne, že „to je ta Maslowova pyramida“. Termín motivace mají spojený se jménem amerického psychologa Abraham Maslowa, který v roce 1943 publikoval článek nazvaný „Teorie lidské motivace“, jehož základní myšlenky rozvedl v knize vydané v roce 1954 „Motivace a osobnost“. Maslow představil teorii, podle které jsou zdrojem lidské motivace nenaplněné potřeby. Potřeby každého člověka jsou dle Maslowa individuální, ale lze je rozčlenit do pěti hierarchicky seřaditelných kategoriíí společných pro různé lidi. Nejníže jsou fyziologické potřeby (jako potřeba jídla, vody, odpočinku) a nejvýše jsou potřeby sebeaktualizace. Hierarchie potřeb bývá v populární literatuře zobrazována jako pyramida, byť Maslow nikdy svou teorii tímto způsobem nepředstavoval. Podle Maslowa se hierarchicky vyšší potřeby objevují až tehdy, když jsou naplněny potřeby nižší. Tedy např. člověk mající hlad nemá potřebu společenského uznání.
Maslow svou teorii formuloval na základě domněnek a předpokladů, neměl ji dostatečně podloženou vědeckými důkazy. Pozdější výzkumy podpořily předpoklad, že nenaplněná potřeba je zdrojem motivace, i že mezi potřebami existuje určitá hierarchie. Ostatní části teorie ale byly zpochybněny nebo vyvráceny. Existuje více zdrojů motivace než jen nenaplněné potřeby. Člověk má i další potřeby, které nelze zahrnout do žádné z Maslowem navržených kategorií (např. potřebu kompetence nebo potřebu sebeuznání). Lidské potřeby se sice dají rozřadit do kategorií, těch ale není pět a mají odlišný obsah, než jaký navrhoval Maslow. Hierarchicky vyšší potřeba se může objevit i v případě, kdy nejsou naplněny potřeby nižší.
Maslowova teorie potřeb nepopisuje věrně lidskou motivaci a patří především do historie psychologie. To platné z ní přetrvává v moderních psychologických teoriích. A proč 70 let stará Maslowova teorie stále přežívá jako ekvivalent motivace v popularizačních knížkách, na svépomocných webech, na manažerských školeních, a tím pádem i v hlavách lidí? Asi proto, že je intuitivní a jednoduchá. Novější teorie (např. sebedeterminační teorie nebo teorie stanovování cílů) sice dle výzkumů lépe odpovídají realitě, ale motivaci popisují mnohem složitěji – zohledňují totiž více faktorů, jejich různé vztahy a nenabízí tak jednoduchou predikci chování člověka.
Jan Nehyba
Instruktor vůdcovského kurzu Gong, věnuje se psychoterapii a osobnostnímu rozvoji. Aktuálně učí a bádá na Masarykově univerzitě v Brně.
Potlačuje vnější motivace tu vnitřní?
1. Na začátku je jednoduchá otázka, zda je lepší vnitřní nebo vnější motivace. Odpověď už tak jednoduchá není… Tak se na to prosím připravte. Než začneme, malá poznámka: vnitřní (resp. intrinsická) motivace je jednoduše sklon dělat věci pro uspokojení z činnosti samotné, pro radost a potěšení. Vnější (resp. extrinsická) motivace není motivována samotnou činností, nýbrž ziskem nebo ztrátou, například odměnou či trestem.
2. A jak to tedy s těmi motivacemi je? Vědci sice vzali velkou spoustu výzkumů (udělali to, čemu se říká metaanalýza, tedy porovnání mnoha dílčích psychologických studií na dané téma) a podívali se, jestli většina z nich říká, že odměny škodí vnitřní motivaci, nebo nikoli. Jenže… Jedna skupina v čele s profesorem Edwardem Deci přišla s tím, že odměny vnitřní motivaci opravdu škodí, zatímco druhá skupina profesorky Judy Cameron došla k závěru, že to tak spíše není. Pro řešení otázky to zatím moc dobře nevypadá, ale pojďme se na věc podívat podrobněji.
3. Odměny u úkolů, které jsou pro děti méně zajímavé (tzv. low-interest tasks), podle Cameronové podporují vnitřní motivaci. (Například pro mě bylo typickým nudným úkolem hrabání sena na posečené louce, abychom mohli postavit tábor, každý to může mít jinak). Nabízíme-li ale naopak dětem předem odměny za takové úkoly, které jsou pro ně hodně zajímavé samy o sobě (tzv. high-interest tasks), má podle Cameronové takový postup negativní vliv na jejich výkon a vnitřní motivaci nepodporuje.
4. Ale i tak někteří autoři (například Daniel Pink v populárně naučné knize Pohon) doporučují, že pokud chceme rozvíjet vnitřní motivaci, tak je dobré převést nudnější úkoly na atraktivnější, abychom zvýšili podíl vnitřní motivace na jejich činnosti. Což znamená, dát v něčem dětem samostatnost, podporovat je v učení se toho, co dělají (vést je k mistrovství), a umožnit jim objevit a pochopit smysl toho, co dělají. (Což se stalo i v mém případě: když jsme zjistili, že z celé louky jde shrabat obrovská kupa sena, do které pak můžeme skákat, moje motivace velmi vzrostla…)
5. Porozumět motivaci někdy není jednoduché a současný výzkum moc černobíle jednoznačných odpovědí nenabízí. Přesto naznačuje určité principy, kterých když se budeme držet, tak nám mohou pomoci podpořit děti v činnostech, jež budou dělat z vlastního zájmu a s radostí.
