Je jaro 2017. Většina oddílů začíná plánovat téma a program svých táborů. Náš oddíl má na programu trochu jiné záležitosti. Jedeme do klubovny podívat se, jak vypadají podsady, které v garáži u zámecké klubovny leží osamocené už 15 let a čekají, až se v našem středisku najde dost velká skupina lidí, která dostane odvahu stavět vlastní tábor. V této garáži začíná naše letošní dobrodružství. Když jsme otevřeli skřípající dveře a nasáli vzduch, nevěstilo to nic dobrého. Od této chvíle se rozjel sled událostí, které jsem si ani ve snu nedokázala představit.
Po vytahání podsad následovalo zjištění, že jsou napadeny dřevomorkou. Pak rozhodnutí pokračovat a vyrobit si vlastní podsadové stany. Nikdy jsem netušila, jak náročné je jenom vymyslet a nachystat plánky pro výrobu podsady na míru. Vilém a Honza strávili desítky hodin pilováním návrhů konstrukcí a výrobou prototypů. Absolvovali jsme několik dní stloukání, natírání a vrtání. Naimpregnovali jsme celý hangár, který jsme zvětšili o několik částí. Zatloukli jsme neuvěřitelných 11 kg hřebíků! Jak se blížil termín tábora, měla jsem před očima všechny táborové stavby, o kterých jsem neměla tušení, jak se staví. Kontejnery plné materiálu, hromady dřeva a tu posečenou prázdnou louku, tohle všechno nikdy nezapomenu. Za čtyři dny hrstka nezkušených mladých lidí postavila svoje první vlastní tábořiště.
Každý rok proběhne asi 1000 skautských táborů. Nevím kolik oddílů si staví vlastní tábořiště, já jen vím, že postavit si vlastní je úplně jiný zážitek. Ve chvíli kdy stlučete podlážky, napnete nové celty, sami pokácíte soušku a zjistíte, co je to „gola“, víte, že se stáváte součástí příběhu. Pro mě už táboření neznamená jen to 14 denní dobrodružství. Jsou to pro mě dny před a po táboře, kdy se učím nové věci. Pracuji a tvořím se svými přáteli. A pak se těším z každého kousku tábořiště, neboť na všem je otisk či vzpomínka člověka, který na něm pracoval.
Vracím se v myšlenkách ještě na tábor. Od doby, co jsem skautkou, za námi letos poprvé přijel bývalý vůdce střediska Kostin. Dlouze vzpomínal na své vlastní tábory. Vzpomínka na náš první, vlastníma rukama postavený tábor, bude navždy hluboko zapsána v mém srdci.
Chvíle, kdy jsem se světluškou udělala poličku do stanu, vlče naučila, jak si zavázat stan nebo se skauty řezala dřevo, daly smysl všemu, co letošní tábor zahrnoval: únavu, pláč, stesk, horko i déšť. Přeji každému, ať pro něj táboření je jedním z nejkrásnějších dobrodružství, které ve skautu může prožít.
