Fenomén motivace lidé zkoumali snad od úplných počátků studia psychologie. Motivaci definovali různě, v podstatě se však vždy snažili pojmenovat to, co člověka pohání a proč se chová tak, jak se chová. Vzniklo proto hned několik teorií, které naše chování vysvětlují. Ty nejznámější pracují s předpokladem, že chování vychází z individuálních potřeb každého člověka. Když se s nimi blíže seznámíme, můžeme lépe pracovat jak sami se sebou, tak s lidmi, se kterými se setkáváme nejen v oddíle.
Naše potřeby jsou ovlivněny věkem, výchovou, ale také osobními vlastnostmi, zájmy, hodnotami a návyky, a mají různou stabilitu. To je důvod, proč je dnes motivační nebo také volní složka považována za jednu ze součástí osobnosti každého z nás, a soubor pro jedince významných potřeb se má za důležitou osobnostní charakteristiku. V čem se liší naše potřeby a motivace od těch, které mají naši svěřenci? A jak s těmito vědomostmi můžeme pracovat v praxi?
Začneme tím, co máme společného napříč věkovými skupinami. Jedním z prvních, kdo se problematice potřeb věnoval, byl Abra ham Maslow. Potřeby hierarchicky uspořádal do kategorií– od těch základních, jejichž hlavním úkolem je zabezpečení přežití člověka (tedy například hlad, žízeň nebo potřeba spánku), až po nejvyšší potřebu seberozvoje a realizace svých cílů. Maslow ve své teorii vyjádřil, že pokud nejsou uspokojeny potřeby nižší, nemůže se člověk zabývat těmi vyššími. Ačkoliv v průběhu studia motivace byly leckteré jeho názory výzkumem upraveny a doplněny, fakt, že základní potřeby významně ovlivňují naši aktivitu, zůstal platný, neboť mají původ v biologických procesech v našem těle.
Můžeme si to uvést na jednoduchém příkladu z letního tábora. Chystáte se pracovat se stezkou, ale je před obědem a děti mají hlad. Už týden prší, takže suchou teplou ponožku aby člověk pohledal, a dvěma dětem se navíc chce čůrat. Dovedete si představit, že v těchto podmínkách by soustředění těžko hledal i dospělý, natož světluška nebo vlče. Z toho vyplývá, že uspokojení těchto potřeb usnadňuje soustředění na konkrétní činnost. Dospělí jsou schopni do určité míry naplňování těchto potřeb na čas odložit, čím je ale dítě mladší, tím tahle schopnost klesá.
Tak se dostáváme ke zmiňovaným věkovým rozdílům. Každá výchovná skupina má své charakteristiky, od nichž se odvíjí její potřeby. Protože Maslow svou hierarchii nezpracovával s ohledem na věk člověka, doplním jím položené základy pozdějšími poznatky z vývojové psychologie, která se už specifiky věkových skupin zabývá.
Podíváme se teď zblízka zejména na vyšší potřeby, které ovlivňují zaměření a chování jednotlivce i skupiny. Jejich podoba se proměňuje společně se způsobem myšlení, které člověk v určitém věku používá, a s tím, co mu umožňuje vlastní tělo nebo prostředí kolem něj. Jejich vývoj probíhá přirozeně a pokud něco brání jejich naplňování, může se projevit frustrace, nebo mohou vyplavat na povrch později. Je dobré je znát, abychom nezaměňovali třeba negativní vlastnosti jedince s přirozenými projevy jeho vývoje.
Benjamínci – malí ve velkém světě
Pro děti ve věku 3−6 let jsou zásadními potřebami bezpečí a jistota. Není tím však myšleno pouze Maslowovo fyzické bezpečí, ale i jistota a řád, které by se v životě benjamínka měly objevovat jak v rodině, tak na schůzce. Pokud se benjamínek vyvíjí v takto bezpečném a harmonickém prostředí, sama v něm bují další potřeba, totiž potřeba stimulace a objevování. To je důvod, proč nám k motivování benjamínka často stačí docela málo. Ke štěstí i seberozvoji mu bohatě poslouží činnost jako taková, bez hlubšího smyslu. Dítě v tomto věku se zaměřuje na nejbližší svět, který ho obklopuje, a věnuje mu veškerou svou pozornost. Proto bývá někdy těžké benjamínka odtrhnout od nějaké zdánlivě nevýznamné činnosti, jako je hra s kamínky nebo pozorování mravenců. Navíc mu ještě schází schopnost pochopit, že stejná věc (nebo člověk) může mít mnoho podob. To je důvod, proč se z vedoucí s korunkou na hlavě s trochou nadsázky skutečně stává princezna – dokud si korunku opět nesundá. Je proto velmi snadné benjamínka motivovat pomocí scének a pohádkových postav, s nimiž se může setkat osobně. Čemu benjamínek nerozumí, to si dotvoří fantazií, která tak napomáhá onomu pocitu bezpečí v tom velkém, složitém světě.
Další výraznou potřebou u předškoláků může být sebeprosazení spojené až s agresivními tendencemi. Doma se takto malý človíček ještě sám prosadit většinou úplně nemůže, naopak se postupně uvolňuje dosavadní pevná vazba na rodiče. Sebeprosazení mu umožňuje nová skupina vrstevníků. To je důvod, proč bychom měli tyto tendence v družině benjamínků sledovat.
Při výběru programu je také dobré mít na mysli, že soupeřivé hry jsou pro benjamínky mnohem atraktivnější a snazší, neboť spolupráce je pro ně ještě příliš náročná. Vyžaduje totiž psychické mechanismy, které ještě nejsou v tomto období plně vyvinuty. Nejmladší benjamínci si vůbec nejraději ale hrají sami.
Světlušky a vlčata – škola volá!
Pro světlušku nebo vlče z této velké změny vyvstává nová potřeba, totiž uspět a být oceněn. Do života jim totiž neustále přichází hodnocení jejich chování i výsledků, často cítí tlak i ze strany rodičů, že už jsou ve škole a musí vynikat. Dalo by se říct, že čerstvý školák jde hlavně po pochvale. Pokud se dítěti daří zadávané úkoly plnit, ať už ve škole či na schůzce, budí se v něm vytrvalost, úsilí, snaha úkol dotáhnout do konce a upevňují se vlastnosti jako píle, soustředěnost, zdravá ctižádost, zodpovědnost za výsledky své práce a sebevědomí. Co když se dítěti opakovaně nedaří? Může se dopracovat až k pocitům méněcennosti a postupně ztrácet sebevědomí, což nám v budoucnu znesnadní další práci s ním. Začne se často projevovat apaticky a rezignovaně nebo se vyhýbat úkolům. Klesne i jeho snaha prosadit se a nadchnout se novými úkoly.
Svět fantazie z hlavy vytlačují poznatky ze školy a dítě dokáže přemýšlet nad věcmi z více pohledů, než je ten jeho. Kromě všech pohybových her se často zájem obrátí na hry konstruktivní, čili cokoliv, při čem něco vzniká – stavba z lega, domeček v lese, korálkování. Při těchto činnostech se můžeme víc soustředit na rozvoj spolupráce a jemné motoriky. To všechno nám umožňuje dítě chválit. Nikoliv bezcílně, měli bychom se snažit vždy najít na aktivitě dítěte něco, co se mu podařilo, a to konkrétně pojmenovat. „Tomu domečku jsi pěkně podepřela střechu“ nebo „líbilo se mi, Šídlo, jak jsi ostatním pomohl vyřešit tu hádanku.“ Jenže co když Šídlo dostává své přezdívce a my prostě nevidíme, za co bychom ho mohli pochválit? Tím spíš se snažme něco takového najít. Stačí maličkost, třeba že na sraz přiběhl první, i když si přitom zapomněl vzít zápisník. U starších světlušek a vlčat tuhle podporu částečně převezmou kamarádi.
Skautky a skauti – co se to děje?!
Puberta. Mnoho z nás má jistě v živé paměti, čím si takový skaut nebo skautka prochází. Mění se tělo, zájmy a často i škola a kamarádi. A je to boj. V každé skautce či skautovi se v jednu chvíli tříští dvě potřeby – vyniknout jako hvězda, ale i splynout s vrstevníky a cítit sounáležitost. Chce být originální, a tak se snaží všelijak vyčnívat. Kdo by však s tolika životními změnami za zády necítil nejistotu? Právě ta bývá příčinou velké vztahovačnosti a významnou dávkou rozdílných emocí, s nimiž se u puberťáka pravděpodobně setkáme. Proto by měla skautská družina představovat ostrůvek přijetí.
Není žádnou novinkou, že se člověk v tomto věku vymezuje vůči autoritám a staví si vlastní hodnotový žebříček, který se snaží vyladit podle vlastních přesvědčení, ale i vrstevníků a idolů z médií. I proto je rozumnější se jako vedoucí snažit přiblížit roli kamaráda, a ne nadřazené autority. Jak? Nejjednodušší bývá otevřenost a ochota mluvit i o tabuizovaných tématech. Takový skaut nebo skautka mají v hlavě mnoho otázek, na které musí často odpovědi hledat potají. Pokud se jim dostane v tomto ohledu porozumění a třeba i zmiňovaných odpovědí, získají i vůči vedoucímu větší důvěru. Proto můžou být přínosné společné debaty nad různými tématy, kde každý dostane možnost vyjádřit svůj názor. Navíc už lze probírat i abstraktní pojmy jako je láska, důvěra, nebo strach.
Roveři a rangers – vstříc výzvám
Mladý člověk úspěšně přežil pubertu a vytvořil si základy své identity. A co teď? Mohlo by se zdát, že vývojově dané potřeby nás pomalu opouštějí. Zdánlivě ano, protože mnohem větší váhu získávají osobní zájmy člověka, soustředění se přesouvá na budoucnost, čili výběr a hledání práce, přičemž na člověka často padá zodpovědnost za činnost v oddíle. Přesto s námi vnitřní potřeby do určité míry stále cloumají. Člověk se sice oproti pubertě emočně stabilizuje, pokračuje však jeho vymezování se vůči rodičům, s čímž souvisí asi nejdůležitější tendence, a to hledání partnera. Úspěšnost v této oblasti se potom může promítat do sebevědomí jednotlivce a ovlivňovat tak i jeho výkon v oddíle nebo kmeni.
To ale není všechno, další významnou pohnutkou je touha po intenzivních zážitcích. A tady leží kouzlo roverských výzev. Jsou svou podstatou natolik atraktivní, že rover nebo ranger jim jen těžko odolá, snoubí v sobě ale kromě onoho intenzivního zážitku i nutnost přijmout odpovědnost za své jednání, které se ještě touhle dobou mnozí vyhýbají.
Oldskauti – Co bude dál?
Dospělost nás nemilosrdně doběhla, oldskaut má velmi pravděpodobně vlastní rodinu nebo kariéru, které věnuje většinu svých sil. Co by ho v takovou chvíli ještě mohlo držet u skautingu? Odpověď je celkem snadná. Stabilní život s sebou často přináší stereotyp, který může činovnická aktivita příjemně nabourávat. Vedle toho se projevuje potřeba člověka předávat dál své zkušenosti a znalosti a také po sobě něco zanechat. To bývá, vedle letitých přátelství, jádrem motivace oldskauta k další činnosti ve středisku. Přínos je potom v ideálním případě oboustranný.
Nastínili jsme si, které vnitřní a přirozené motivy pohánějí člověka v jeho vývoji, jak se projevují a že mívají silný vliv i na emoce člověka. Nesmíme však zapomenout na fakt, že nejen, že vývoj ovlivňuje motivaci, ale také motivace ovlivňuje vývoj. Ačkoliv vývojové stupně předurčují určitý styl myšlení a chování, neznamená to, že musíme sedět s rukama v klíně a čekat, až ta která fáze přejde. Vhodným vedením naopak můžeme jedince posouvat a pomáhat mu jednotlivé životní etapy překonávat.
Jak už jsme naťukli v úvodu, na motivaci má vliv i mnoho vnějších vlivů, kde ten sociální je jeden z nejvýznamnějších. Některé potřeby se tak pod vlivem prostředí nemusí vůbec projevit.
Při posuzování jednání druhého, ať už benjamínka či oldskauta, bychom ale vždy měli vycházet z více zdrojů, než je jeho vývojová úroveň. V danou chvíli na nás působí nejen konkrétní situace a emoce či únava s ní spojené, ale ovlivňují nás i osobnostní vlastnosti, osvojené znalosti, dosavadní zkušenosti či prostředí, z něhož přicházíme. Závěrem nám všem můžu už jen popřát, ať naše motivace roste s námi.
