Když se zamyslíme nad prvopočátky české hry, mysl jistě nejčastěji zabloudí k učiteli národů Janu Amosi Komenskému a jeho knize 📖 Škola hrou. Podle myslitele ze 17. století není škola založena jen na příjemné, dobrovolné a neřízené hře, přestože název díla k této atraktivní představě může zavádět, ale zachování sedmi komponentů: vlastní rozhodnutí, pohyb, společenství, soutěž, duševní uvolnění, řád a lehkost provozování hry. Bližší popsání si zaslouží zejména tedy soutěž a vlastní rozhodnutí. Když si dítě hraje, zažívá skrze závodění chvíli, kdy pozorně vyčkává a nachází se přesně mezi nadějí a (neškodným) strachem. Tento moment Komenský zohledňuje a hodnotí jako příjemný stimul. Ještě důležitější však je vystavování se situacím, které rozvíjejí volbu jednotlivce. Tu bychom měli podle autora upřednostňovat jako první, hlavní zásadu. Možnost vlastního rozhodnutí zahrnuje rozhodnutí se zúčastnit a vybrat vlastní soutěžní strategii. Tento bod je důležité si uvědomit při skautské činnosti. Komenský sám zdůrazňuje, že potěšení ze hry nemůže vzejít z donucení. Dítě se skrze to, zda se zúčastní nebo nezúčastní hry, učí brát odpovědnost do vlastních rukou. Nejednou se mi stalo, že jsem neodolala pokušení a do některé z her děti přemlouvala, protože jsem měla podvědomý pocit, že „je to přece určitě bude bavit“. Ale přesně tam jsem se měla kousnout do jazyka a vychovávat rozhodováním. Ačkoliv mluvíme o knize se školou v názvu, komponenty hry (a zejména pak vlastní rozhodnutí) jsou to, co je od výuky v lavicích odlišuje. Záleží nám, skautům 21. století, při hraní na stejných principech jako Komenskému?
Skauting zažíval ve 20. století krušná období, vnímání hry naštěstí tolik neutrpělo. Ani v knihách napsaných v období 50. let se zásady dobré hry příliš neliší od těch, které známe dnes. Příkladem nám může být předmluva knihy z roku 1946 napsaná Velenem Fanderlíkem a Josefem Štefanem 📖 600 junáckých a polních her v místnosti a venku o hrách na posílení vůle či smyslu pro vlastní vedení: „Dítě hra baví, samo ji hraje a tím není vychováváno, ale samo se vychovává.“
Při procházce hrou 20. století by nešlo po cestě nepotkat dva muže: Jaroslava Foglara a Miloše Zapletala. Zásadními jsou zejména pro obsáhlost databáze her, kterou vytvořili (nejen) pro skauty. Otázkou je, zda se na význam a aspekty hry dívali stejně, či se jejich postoje různily.
Foglar ve svých hrách cílil na silné a romantické příběhy. Věřil, že skrze ně probudí v dětech zájem a prohloubí charakterové vlastnosti. Není divu, že jeho dobrodružná próza je dodnes populární. Stínadelská trilogie či knihy z tábornického prostředí jsou natolik silnými příběhy, že samy o sobě fungují s podobnou intenzitou jako samotné hry a prohlubují kýžené ctnosti, jako jsou třeba odvaha, pokora nebo úcta k rodičům. Důležitou roli sehrává Foglar zejména u zrodu městské hry, které prospěla jeho, dodnes stále oblíbená, hra Vyzvědači. Ta dává dětem zažít dobrodružství, o kterých čtou v dobrodružné literatuře.
Zapletal také spojoval hry s příběhem. Sám v jednom z rozhovorů pro Gymnasion říká, že Foglarova největší výchovná zásluha spočívala v tom, že dokázal rozpohybovat městské děti. Přestože byl Zapletal Foglarem silně ovlivněn, každý z nich přistupoval k pojetí her jiným způsobem. Foglarovy chlapecké postavy fungovaly v úzkém společenství, téměř až ve vakuu, kdežto Zapletal zahrnuje i vztahy také k rodičům a děvčatům. A i když Zapletal rozšiřuje své pole zúčastněných postav, pořád mi to nestačí. Když se zamyslím nad sebou ve věku, kdy byla pro mě dobrodružná literatura nejatraktivnější, uvědomuji si jistý vzorec chování, který možná zažilo více dívek v téže etapě života. Na otázku: „A kam zmizely holky?“ jsem si odpovídala dosazováním ženských hrdinek do míst, kde už byli mužští hrdinové. Určitě bych se lépe ztotožnila s postavami v knize 📖 Chata v Jezerní kotlině, kdyby se jmenovaly Pavlína a Ludvika namísto Pavel a Ludvík. Proto brát foglarovky jako mantru dobrodružné literatury a nedoporučovat dětem jiné autory vnímám jako krátkozraké. Můj osobní tip je podívat se do zahraničí a ze starých dobrodružných klasik sáhnout do repertoáru Arthura Ransome.
Miloš Zapletal také usiloval o zkvalitnění her pro dospělé. Zajímavým fenoménem byla 📖 Prázdninová škola Lipnice, při jejímž zrodu stál také právě on. Ta vznikla roku 1977, tehdy ještě pod hlavičkou SSM jako reakce na duchovní úpadek společnosti za doby normalizace. Jednalo se o projekt určený středoškolským a vysokoškolským studentům. Lipnická škola byla inovativní dvěma způsoby. Prvním bylo zahrnutí, do té doby opomíjené, věkové skupiny mladých lidí nad 16 let. Druhým bylo využití různých typů her. Zahrnuty byly jak hry se zřetelně nastavenými pravidly nebo časovým limitem, tak hry s prostorem pro improvizaci. Zapletal zde působil nejen jako lektor, ale také si velká část samotných her brala inspiraci v jeho knihách. V roce 1990 pak vyšel sborník 📖 Zlatý fond her, kde se objevily ty nejúspěšnější hry vyzkoušené v průběhu letních škol. Koncept her pro dospělé posléze získal své místo v oblastech zážitkových a rekreačních aktivit i výcvikových programů.
Když teď máte představu o zásadních třech ikonách minulých dob, ráda bych se ještě na chvíli zastavila u současných autorů zabývajících se hrou. Z české oblasti teorie hry mě zaujala autorka Eva Machková, která navazuje na fenomén hry skrze divadlo, objevený již Komenským. Tomu napovídá i její projekt Škola dramatickou hrou (www.evamachkova.cz), kde i po více než padesátileté praxi v oboru dramaturgie stále mapuje oblast divadelní výchovy. Vydala knihu 📖 Dramatika, hra a tvořivost, která může být velmi přínosnou pro nás skauty, protože divadelní scénky hojně využíváme jako náplň našeho programu. Na doplnění Zapletala a Foglara v teorii příběhů bych doporučila knihu 📖 Jak vyprávět příběhy od dvojice autorů Silke Rose West a Josepha Sarosyho.
Co si můžeme tedy od těchto velikánů české hry odnést? Od Komenského jednoduchých sedm aspektů hry. Sice není účelem se jich vždy bod po bodu držet, přesto jsou časem prověřeným nástrojem, jak si uvědomit význam hry, kterou chceme do programu zařadit. Někdy je přínosné si vědomě pojmenovat i to zdánlivě samozřejmé. Položit si otázku, zda splňuje naše hra alespoň tři z komponentů úspěšné hry. Foglar nám přináší nový rozměr v podobě vyprávění příběhů na pozadí her, které mají pomoci jasněji ilustrovat morální záměr hry. Zapletal rozvádí myšlenku důležitosti hry pro dospělé, která nabývá stejné důležitosti jako hry dětské.
Přestože Foglara se Zapletalem dělí od Komenského zhruba tři století, všichni tři jsou rovnocenně podstatní pro náš myšlenkový základ v oblasti hry. Ano, v jejich dílech jsou oblasti, které silně poznaly zub času. Často se při jejich čtení musíme zastavit a uvědomit si, v jaké byly psány době. Přesto nám mohou nabídnout zajímavý nový rozměr, který možná v oddílech žijeme, ale ne tak docela vědomě. Než půjdete hrát další bojovku, zkuste se obrátit na díla některého z nich.
Co doplnit do knihovničky:
- Dramatická výchova, Táborové ohně, Skautské divadlo (Jaroslav Foglar, Marie Bláhová a kolektiv, Skauting, Liberec, 1999)
- Junácké hry v přírodě (Miloš Zapletal, Junácká edice, 1970)
- Rukodělné a výtvarné hry (Miloš Zapletal a Jiří Čermák, Junák, 1998)
- Hry Jaroslava Foglara (J. Foglar, Olympia, 2000)
- Dramatika, hra a tvořivost (E. Machková, H+H, 2017)
- Jak vyprávět příběhy dětem (S. R. Westová, J. Sarosy, nakladatelství Kazda, 2021)
- Hry proti nudě (Ivan Brett, Kazda, 2020)
Literární a informační zdroje:
- Komenského pojetí hry ve výuce a jeho vliv na metodu jevištního tvaru (Marie Boccou Kestřánková, Ústav bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2015)
- Pedagogika Miloše Zapletala (Petra Urbanová, diplomová práce, Fakulta humanitních studií univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, 2014)
- Odkaz Jaroslava Foglara pro výchovnou práci s dětmi a mládeží v oblasti volného času (Radovan Strnad, diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2017)
- 600 junáckých a polních her v místnosti a venku (Velen Fanderlík, Josef Štefan a kolektiv, páté přepracované vydání, 1946)
- Zážitek a jeho reflexe ve světle přirozeného aktivního pohybu (Emanuel Hurych, Gymnasion, prosinec 2017, str. 21)
- Web Prázdninová škola Lipnice: www.psl.cz
- Web Evy Machkové: www.evamachkova.cz
