Hru máme v genech

Rozhovor vedl Bert.

Svoboda, terapie a bunkry

Co je to svobodná hra? Čím se od jiných her odlišuje? 

Petr: My termínem svobodná hra označujeme nestrukturovanou a spontánní dětskou hru, do které dospělí nezasahují buď vůbec, nebo jen minimálně. Svobodná hra může vypadat různě – jako stavění bunkrů v lese, hraní divadla nebo třeba hravé praní mezi dětmi. Podob her je mnoho. 

Neznamená to, že strukturované hry jako třeba deskovky nebo připravený program od vedoucích jsou špatné. Nejedná se ale o svobodnou hru, protože v sobě zahrnují nějakou nucenou strukturu nebo vzdělávací záměr.

Justina: Slovem svobodná chceme ukázat, že hra je plně v režii dětí. Díky tomu se skrze hru rozvíjejí právě v těch oblastech, ve kterých samy potřebují. Cítíme, že dnes ve společnosti svobodná hra mizí. Rodiče, učitelé nebo vedoucí ji často nepovažují za dostatečně zajímavou a silnou v rozvoji dětí, a proto jí nedávají prostor.

Co nabízí svobodná hra oproti jiným hrám navíc? 

Petr: Kompletní výčet pozitiv svobodné hry by byl dlouhý, ale určitě je to zásadní rozvoj kreativity a myšlení. Někdy je během hry potřeba se prosadit, jindy ustoupit, děti se tedy také učí ovládat svoje chování, být empatickými a fungovat ve společenství. Svobodná hra jim navíc umožňuje poznat jejich vlastní identitu a hranice, zkusit se hecnout a svoje hranice překročit. 

Justina: Já bych ještě dodala terapeutickou funkci hry, na kterou my dospěláci často zapomínáme. Děti si ve hře mohou odehrát silné zážitky, které jinde nezpracovaly. Samozřejmě, že by místo toho mohly jít na terapii, ale svobodná hra je něco, co mají ve vlastní režii a čím se mohou samy vyléčit. 

Petr: Odborníci dnes debatují nad tím, jestli je nějaká vlastnost, která je rozvíjena pouze svobodnou hrou. Spoustu už zmíněného se dá určitě naučit i jinde, i když to může být o něco náročnější. Otázka ale je, jestli svobodná hra poskytuje něco úplně unikátního. Někteří vědci si myslí, že jsou to právě schopnosti týkající se empatie, vciťování se do druhých. 

Je svobodná hra pro každého? Setkali jste se s nějakými dětmi, pro které nebyla vhodná?

Petr: Já myslím, že svobodná hra je pro každého. Má různé podoby, takže si v ní každé dítě najde to svoje. Na druhou stranu je dnes mnoho dětí, které neví, jak si volně hrát, a nikdy to nezažily. Těm pak chvíli trvá si na to zvyknout. 

Nicméně bych odlišil další problém dneška. Dnes dětem neposkytujeme základní podmínky, které pro hru potřebují, jako prostor, skupinu kamarádů nebo materiál. Pak s dítětem jako rodiče sedíme ve sterilní místnosti a stěžujeme si, že si neumí hrát. Nejde o to, že si neumí hrát, ono k tomu vůbec nemá podmínky. Když podmínky vytvoříme, děti brzy přijdou na to, jak se k hraní vrátit.

Justina: Tady se hodně ukazuje, že jak jsou různé typy dětských osobností, tak jsou i různé typy her. Jakmile jsou děti ve volném prostředí, vyberou si to, co zrovna potřebují. Podobně, jako když netrénujeme svaly, tak i schopnost hrát si zakrňuje. Děti ji sice zvládnou znovu rozvinout, ale chvilku jim to trvá a někdy k tomu potřebují dospělého pomocníka, tzv. herního průvodce. 

Potřeby z pravěku v dnešní době

Jak se hra v průběhu evoluce vyvíjela? A k čemu slouží hra dnes? 

Petr: Dneska hra slouží k tomu samému, jako sloužila vždycky, k rozvoji dítěte v mnoha různých oblastech. Některé prvky hry se vzhledem ke změně okolí samozřejmě mění, ale některé jsou pořád stejné, což je až zarážející – děti
lovců a sběračů si hrají stejně jako děti v naší civilizaci. 

Lidský druh se vyvinul do určitého prostředí, které se postupem času velmi změnilo. Přírodní evoluce nestíhá rychlost, jakou probíhá evoluce kulturní, a některé vrozené potřeby v nás jsou stále stejné. Například když se málo hýbeme, nejsme venku, hodně sedíme nebo moc koukáme do obrazovek, něco nám chybí. Podobné to je, když děti postrádají možnost si svobodně hrát, což přirozeně potřebují.

Je to, jak si dnes děti hrají, něčím specifické? 

Petr: Ano, je to hraní ve virtuálním světě. Hra na obrazovkách sama o sobě není svobodná hra v pravém slova smyslu, její přitažlivost ale spočívá v tom, že virtuální svět je pro děti jedno z posledních míst, kam jim dospělí moc nechodí a které neorganizují. A dospělí jsou mnohdy rádi, že si mohou od dětí během jejich hraní na počítači nebo mobilu oddechnout.

Mají dnes děti prostor a čas na to si hrát? A jaký vliv na to mají dospělí?

Petr: Čas a prostor moc nemají. Jedním důvodem je škola, jejíž délka v průběhu dějin stále narůstá. Škola se také etablovala jako prostředí, ve kterém hra končí a nastupuje učení chápané jako práce.

Jako další důvody vidím strach ze strany dospělých a digitalizaci dětství. Co ale mají dnes děti dělat? Rodiny jsou atomizované (malá rodina složená z rodičů a jednoho až dvou dětí – pozn. red.) a nežije se komunitním životem jako kdysi. Obrazovka je pro ně potom trochu záchranou, nicméně možnosti svobodné hry rozhodně nenahrazuje.

Na závěr bych přidal ještě dopravu. S rozmachem osobní automobilové dopravy se zcela proměnil venkovní prostor, ve kterém je stále méně bezpečné se pohybovat. Nový modus dopravy vlastně vytlačil děti z venkovního prostoru. Nebezpečí ale nebylo nikdy dáváno za vinu špatně nastavenému systému, ale lidem, kteří se dále troufali pohybovat bez aut.

Justina: Jako dospělí taky nemáme přehled o tom, co všechno děti zvládnou. Nemáme k nim proto důvěru, že se o sebe postarají. Z měst mizí městská divočina, která poskytovala mnoho skrýší, míst k schovávání a zapomenutých koutů, které děti pro hraní potřebují. V Petrově různých průzkumech se ukázalo, že děti v zahradách záměrně vyhledávají místa, kde na ně dospěláci nevidí. Není to proto, aby tam dělaly nekalosti, ale protože chtějí místo, kde mohou přebírat zodpovědnost samy za sebe. Je nutné jim tuto možnost a důvěru dát, a ne je pořád hlídat. Proto se radši potkávají na sítích ve virtuálním světě, kde jsou víc svobodní. 

Dospělí a zapojení svobodné hry

Vypadá hra jinak, když se jí účastní dospělí? Ve vaší knize Svobodná hra zmiňujete, že dochází ke zdospělování her. Co to přesně znamená?

Petr: Dospělák určitě může působit na hru rušivě. Třeba tím, že začne děti poučovat, nebo je nenechá určitý typ her vůbec hrát, protože mu přijdou moc nebezpečné, špinavé, nebo jinak nehezké. Herní agendu pak ohýbá podle sebe a nenechá nové hry ani rozehrát. Nebo může mít sám nějaký neodehraný zážitek, který dětem do hry protlačuje.

Na druhou stranu jsou dnes dospělí pro svobodnou hru potřeba, a to v roli herních průvodců. Normálně bychom herní průvodce nepotřebovali, ale jak nejsou děti na svobodnou hru zvyklé nebo pro ni nemají prostředí, potřebují jejich pomoc. Jde o někoho, kdo vytvoří vhodné prostředí, umí děti inspirovat k rozehrání hry nebo zajistí pro hraní potřebný materiál. Jeho role taky spočívá v tom, že nenechá děti se fyzicky ani psychicky zranit. Měl by jim sice poskytnout prostor na to, aby se naučily vlastní problémy a konflikty zvládat samy, ale i to musíme v dnešním světě dělat postupně. 

Justina: Právě u svobodné hry je dobré, když dospělák není jenom pozorovatel, ale také když k tomu dělá nějakou další činnost (plete, čte, hrabe listí…). Zkrátka, že se nevěnuje čistě jenom pozorování a chránění dětí. Děti si pak nepřijdou sledovány, zároveň jsou ale přece jen klidnější, protože je s nimi někdo, kdo jim může případně pomoct.

Jak se svobodnou hrou začít, třeba právě ve skautském oddíle? Stačí si na hru jenom vymezit čas?

Petr: Svobodná hra bude vždy nějak probíhat, harmonogram schůzek nebo výprav má v sobě určitě časové praskliny, kterými se hra dere při každé příležitosti. Určitě je ale dobré nechávat svobodné hře záměrně víc prostoru.

Justina: Klidně můžeme zařadit i řízenou aktivitu, je ale pak potřeba v ní nechat i dost prostoru na to, aby se přeměnila do svobodné hry a umožnila utváření vztahů mezi jednotlivci. Především když se naše skupina navzájem moc nezná, je obtížné, aby svobodná hra propukla spontánně. Třeba po cestě od vlaku na výpravě můžeme najít vhodné místo v lese s dostatkem materiálu a začít s dětmi stavět bunkry. Pak ale musíme ze hry zmizet a jenom sledovat, jak se hra dále rozjíždí v režii dětí. 

Jakou roli mám při svobodné hře já jako dospělý průvodce? Už jste zmiňovali rozehrání hry nebo vytvoření herního prostředí, je potřeba ještě něco dalšího?

Justina: Pro mě je zásadní, aby dospělý průvodce znal pestrou škálu různých her. Nestačí jenom, aby věděl, že má děti vzít k potoku nebo do lesa. Měl by umět ke hraní podnítit různé typy dětí s jejich různými potřebami.

Dále by měl herní průvodce důvěřovat dětem a důvěřovat hře. Najít vhodné místo a nechat hraní volný průběh. Je důležité umět se dívat, nezasahovat a postupně vypozorovat situace, které děti samy zvládnou a kdy už je jeho zásah potřeba. 

Měl by také pracovat se svými emocemi a dokázat je dětem verbalizovat a přiblížit. Popis emocí a různých situací pomáhá dětem pochopit sebe a své reakce i vciťovat se navzájem do toho druhého.

Petr: Já bych chtěl vypíchnout čtyři hlavní podmínky pro svobodnou hru. Zaprvé, že děti musí mít nějaký volný čas. Zadruhé, že potřebují volný a svobodný prostor, žádnou sterilní třídu nebo uklizenou domácnost. Zatřetí potřebují dostatek materiálu pro všechny – kamínky, klacíky, prkna, cokoliv. Nejde o to z materiálu jenom stavět, může sloužit i k dalším účelům. Poslední podmínkou je různorodá věková skupina. Dřív měly děti svoji skupinu věkově diferencovanou a dnes se ukazuje, že dělení dětí po ročnících je něco hodně nepřirozeného. V průběhu evoluce se s tím děti nikdy nepotkávaly a vidíme, že tohle umělé dělení vede
k nezdravému soutěžení, konkurenci namísto spolupráce a omezování vzájemného učení.

Je svobodná hra jenom pro děti? Hraje nějakou roli i v životě dospělých?

Petr: S dospělostí je samozřejmě potřeba hry nižší než v dětství, nemizí ale úplně. Spíš se časem proměňuje a racionalizuje. Mně jako hra připadá třeba špičkování a dělání si z někoho kamarádskou legraci. Je to vlastně taková verbální bojová hra, která je prostě v dospělém světě utvářená trochu jinak než v tom dětském.

Justina: Jak já pozoruju na seminářích, tak je svobodná hra i pro dospělé. Ačkoliv se my dospělí bereme hrozně vážně, když máme nakonec tu možnost, tak si přece jen dokážeme hrát. Kdybychom si víc hráli a nebrali se tak vážně, bylo by to v životě určitě mnohem radostnější.

Justina a Petr Danišovi

Jsou autory knihy Svobodná hra. Zajímají se o to, jak a proč si děti hrají, proč potřebují mít kontakt s přírodou a jak jim v tom mohou dospělí pomoct. Petr působí jako ředitel vzdělávacího centra TEREZA a předseda Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina, Justina tvoří aktivity pro weby ucimesevenku.cz, jdeteven.cz a svobodnahra.cz, a také lektoruje semináře pro rodiče, pedagogy a další průvodce dětí.