Hra je přirozenou cestou učení a tréninku dovedností. Zatímco současníci J. A. Komenského brali jeho úvahy o důležitosti hry pro výchovu jako něco novátorského, dnes je situace zcela jiná. Skutečnost, že hra patří mezi nejmocnější nástroje pedagogů, je všeobecně přijímána. V českém prostředí mají hry obrovskou tradici. Přesto ale hra není vždy plně doceněna. Je pro nás pedagogy jednak riziko, jednak i příležitost. A tím rizikem nemám na mysli nebezpečí, že při uvádění uděláme nějakou chybu, že se někdo zraní nebo že se hra „nepovede“. Mám na mysli riziko, že vyvstane nějaký emocemi poháněný problém, který budeme muset jako pedagogové řešit. Schopnost her nastolovat nejrůznější témata je však zároveň velkou příležitostí.
Hra je riziko
Existuje řada definic hry, ale všechny se shodují na tom, že má v sobě vždy prvek spontaneity, zájmu i zábavnosti. Nařízená hra zkrátka není hrou. Proto musí mít každá hra organizovaná vedoucím nějakou motivační složku – příběh, scénku, odůvodnění, pozvání ke hře – a otevřenou možnost se neúčastnit. Spontaneita ve hře souvisí s tím, že se v rámci ní učíme a potvrzujeme své schopnosti. A protože jsme na učení nastaveni, v bezpečném prostředí nás učení zkrátka baví. Hráči se utkávají s nějakou situací či problémem, bojují sami se sebou nebo soutěží s druhými. Hry rozvíjí motorické schopnosti a duševní procesy, navozují nové sociální vztahy a motivy, obohacují citové prožívání nebo regulují vnitřní napětí. V neposlední řadě utváří cílevědomost a schopnost se na něco zaměřit. Zároveň je hra cosi nezávazného, prostor, kde je možné zkoušet své možnosti. My lidé jsme mistry v adaptaci a jsme nastaveni na to, abychom se učili. Díky tomu hra spouští v mozku koktejl hormonů a uvádí nás do stavu „mě to baví“. I když je hra často vnímána a iniciována jako zábava, má v sobě vždy prvky rozvoje. Jako pedagogové máme zodpovědnost za to, co hra působí, i když jsme ji třeba zařadili jen pro ukrácení času.
V každé hře se totiž na jejím pozadí děje něco, co je pro nás jako pedagogy důležité. Každá hra otevírá možnost, že se otevře nějaké téma nebo že u hráčů rozbouří ještě jiné emoce než zájem, radost a uspokojení. Jistě to zažil každý vedoucí. Obyčejná hra na honěnou se může změnit v hádku hráčů, kdo dostal a kdo nedostal „babu“. Nevinný fotbálek může způsobit, že se jeden z týmů začne dohadovat o kvalitách spoluhráčů. Hra je i přes svou nezávaznost svými účastníky vnímána naprosto vážně. Ke kouzlu hry patří to, že je schopná nějaký projev našeho fungování nasvítit velmi rychle. Proto je potřeba s ní pracovat s plnou vážností, za určitých okolností totiž dokáže katalyzovat procesy, které jsme dosud nevnímali. V praxi to znamená dvě věci: být u hry přítomný a sledovat, zda se neděje něco neplánovaného (konflikt mezi hráči, velké rozdíly mezi úspěšností hráčů, demotivace…) a být připraven na emoce, které hra „nečekaně“ přinesla, zpracovat – ohlédnout se za hrou, nechat hráče si postěžovat (na druhé hráče, na pravidla…) a společně s hráči pojmenovat, co si ze vzniklých situací odnášíme.
Hra je příležitost
Poučený vedoucí vnímá každou hru jako příležitost poznat své jednotlivé svěřence a skupinu, se kterou pracuje. Vždy pozorně sleduje, co se ve hře děje. Zmíněné situace, při nichž ve hře něco „vybublá“, jsou spíše vzácné. Přesto i mírný průběh hry může posloužit stejně. Dobře zvolená hra může být diagnostickým nástrojem, který nám ukáže např. schopnost spolupráce v oddíle‚ schopnost analyzovat informace nebo ochotu sdílet své zážitky a postřehy. Získáváme tak skutečný poklad. Identifikovali jsme rozvojový potenciál, a tím i jasný směr našeho výchovného působení. Našli jsme téma, které je v oddíle přítomné a pro děti podstatné (ať si to uvědomují, nebo ne). Na druhou stranu je třeba říct, že není třeba na každé téma okamžitě reagovat, jestliže máme jiný plán. Stejně tak je v pořádku, když občas hru zařadíme bez hlubšího záměru, pro ukrácení času nebo vybití přebytečné energie.
Co musíme o hře vědět především
Chceme-li z hry plně vytěžit a nenechat se zaskočit tím, že otevřela nějaké nečekané téma, musíme ji dobře poznat. Je třeba si položit otázku: O čem tato hra je? Je to trochu jiná otázka než Jaký je výchovný cíl? Neptáme se totiž po pedagogickém účelu, ale po jádru hry. Je třeba pojmenovat tu rovinu hry, která rezonuje s nejzákladnějšími tématy života, jako
jsou věrnost, ochota podstupovat riziko nebo solidarita. Například soutěžní hry bývají bez ohledu na svůj tematický rámec a obsah ve své nejhlubší podstatě o tom, jak snášíme prohru, nakolik je pro nás výhra důležitá. Každá hra je ohraničena pravidly a funguje jako metafora pro něco v běžném životě. Ve skautských metodikách se často mluví symbolickém rámci, ale tento pojem často zahrnuje jak dějový rámec, tak motivační složku hry. Pro dobré pochopení potenciálu hry je však třeba jít až na onu metaforickou úroveň. Například Na schovávanou není jen o schopnosti se dobře schovat. Je to metafora pro situace, v nichž je třeba vyvážit riziko a odhadnout své síly. V tomto případě musím vyvážit riziko odhalení s tím, že nestihnu doběhnout k pikole. Právě hlubší, univerzální význam hry má největší rozvojovou sílu. Hra testuje naše životní strategie – jaký význam dáváme vztahům, jak je pro nás důležitý vlastní úspěch apod. Proto může hra např. vzbudit vlnu emocí ve chvíli, kdy poskytla hráči zpětnou vazbu, která se mu nelíbí. Hry fungují jako zrcadla chování – někdy není odraz vůbec líbivý a může se stát, že je i nepřijatelný. Ve skautském prostředí hra nejednou ukázala, že deklarované skautské hodnoty nejsou reálně žity – někdo ve hře podváděl a pak to popíral, snaha o úspěch jednotlivce vedla k ohrožení nebo poškození někoho druhého atp. Proto by mělo být zájmem pedagoga používané hře dobře porozumět. Měl by umět pojmenovat, co hra hráčům zrcadlí. Díky tomu bude připraven na situaci, že někdo z hráčů nebude s obrazem spatřeným v zrcadle hry spokojený a bude schopen pomáhat jim k průběžné reflexi, která může být jemnější, méně zraňující a vlastně i posilující.
Cvičení
Přijmi pozvání a pojďme si teď zahrát hru. Hrajeme já a ty. Hra se jmenuje Na přemýšlivého čtenáře. Já určím jednu z notoricky známých her a ty se pokusíš pojmenovat, jaký univerzální princip hra obsahuje, čeho je metaforou. Přijímáš výzvu? (Máš samozřejmě možnost říct ne. Je to hra. O nic vážného tu nejde. Je to hra.)
Takže, já říkám: Tichá pošta (To je to, jak si lidé šeptem posílají zprávu.)
Máš rozmyšleno? Čeho je hra metaforou?
Jestliže si myslíš „Je to o komunikaci“, postihuješ jen hlavní téma hry, podle kterého by mohla být hra zařazena v nějakém sborníku. Jestliže tě napadlo něco jako „Je to o předávání informací“, pak jsi na úrovni popisu hry. Jestliže máš v mysli něco ve stylu „Je to o tom, že zprávy se při předávání zkreslují“, jsi na úrovni popisu dění ve hře, či jejího obvyklého výsledku. Jestliže tě napadlo něco jako „Jak to udělat, aby se zpráva nezkomolila“, jsi již blízko podstatné otázce, kterou hra nastavuje. Máš ještě jiné pojmenování metafory hry Tichá pošta?
Podle mne je ta hra metaforou přenosu informací, která ukazuje, že za správnost přenosu nese odpovědnost jak vysílající, tak i přijímající osoba.
Na co pamatovat
Proces učení se v rámci hry děje vždy, ať už ho reflektujeme, nebo ne. Proto také hrají děti některé hry neustále dokola. Například Městečko Palermo je hra o „zlu“ přítomném ve skupině, dochází tu k „vraždám“, ale opakování hry vede k tomu, že každý zažije roli vraha, nespravedlivě obviněného, vyšetřovatele, práskače… a jestliže se to děje opakovaně, učíme se se zlem postupně pracovat, přijímat jej jako součást lidské společnosti. Je součástí role pedagoga, že se musí rozhodovat, kdy nechá hru samu působit a kdy učící proces podpoří a podnítí nějakou reflexi dění ve hře. Je třeba zvažovat vyzrálost a zkušenosti skupiny i to, jak hra zapadá do celkového plánu nebo dramaturgie akce či tábora.
Také bychom měli mít na paměti, že témata důležitá pro jednotlivce a skupinu nejsou vždy vidět, a tudíž nás může překvapit reakce skupiny na jakoukoliv hru. I hra, kterou jsme hráli snad tisíckrát bez jakékoliv mimořádné situace, může po tisící první s něčím zarezonovat a zafungovat jinak, než jsme zvyklí.
Třetí úskalí je to, že některé úpravy nebo „vylepšení“ pravidel mohou zlomit metaforickou rovinu hry a hra se pak stane buď nefunkční, nebo přestane fungovat jako nezkalené zrcadlo. Například hra Na schovávanou, při které se budou schovávat dvojice držící se za ruce, zcela ztratí prvek zvažování rizika a stane se hrou o tom, jak se domlouvaly dvojice na skrýších a zda našly shodu na tom, kdy vyběhnou k pikole. Samozřejmě, že hry je potřeba upravovat a adaptovat podle našich podmínek, vyzrálosti hráčů a výchovných cílů, ale je třeba úpravy dělat s rozmyslem a s pochopením pro jádro hry.
V neposlední řadě je důležité, že i nepovedená hra je prostorem k tomu, aby se hráči něčemu naučili. Je to jiná hra, než jsme možná zamýšleli, a budeme se z ní (my i hráči) učit něco jiného, než jsme mysleli. Hra, která zkolabovala na nedostatku motivace je příležitost, abychom se bavili o tom, co nás motivuje a kde se motivace vytrácí. Hra, v níž se soutěž rozpadla, protože jsme nedomysleli pravidla a jeden tým využil nějaké skuliny, může být užitečná k tomu, abychom se společně zamysleli, co je „duch zákona“, zda dokážeme vnímat celkovou situaci včetně dopadů vychytralosti na vzájemnou důvěru a tak dále. Základem je otevřenost vedoucího, který hru uvádí. V případě nečekaného vývoje je třeba jej nebrat jako osobní selhání, ale jako společné dílo, kde měli svůj part i sami hráči, a podle možností se pobavit o tom, jak kdo situaci vnímal a co si z ní odnáší. „Podvedení“ hráči potřebují slyšet, že „podvádějící“ vnímali situaci jako příležitost k chytré strategii a ti zase mají být konfrontováni s tím, že jejich vychytralost ostatní demotivovala. Všechny pomyslné strany se potřebují v situaci zorientovat, vidět ji z různých úhlů pohledu a pak se společné zkoumání „zpackané“ hry stává novou příležitostí k učení a k utužení vztahů.
Důležité je si i nehrát
Přes rozvojový potenciál her je třeba zdůraznit, že je důležité si někdy nehrát. Je třeba stavět děti do situace, které nemají nezávazný a bezpečný rámec hry. Vedle her by tedy měly být součástí činností oddílu i různě zaměřené projekty, které nejsou „jen jako“, ale mají vážně myšlený výsledek a reálný výstup. Velmi účinná je kombinace, když hra otevírá nějaké téma nebo umožní nějakou situaci zažít nanečisto a pak následuje činnost, při níž už o něco jde, kde jsme aktivní sami za sebe a kde ověřujeme, kolik jsme se toho naučili.
Hra není jediný výchovný nástroj pedagoga. Dlouhodoběji, a tím pádem i výrazněji, může působit např. běžný život oddílu. Jeho fungování, jeho psaná i nepsaná pravidla se do chování členů velmi významně otiskují. Stejně tak chování oddílových vedoucích, to, na co reagují a co naopak přehlížejí, je součástí jejich výchovného působení.
Chceme-li tedy ke své roli přistupovat zodpovědně, nemůžeme se zaměřovat jen na hry, ale měli bychom volit různé prostředky a formy podle cílů, které sledujeme.
Dobré uvádění her
Zásadní otázkou, která by neměla zůstat nezodpovězena, je, jak hru uvést dobře. Nizozemský kulturní historik Johan Huizinga ve své knize Homo ludens: O původu kultury ve hře uvádí několik znaků, které vymezují hru a my je dnes použijeme jako osnovu toho, jak poznat dobře odvedenou nebo realizovanou hru. Níže uvedené otázky tedy mohou posloužit jako podněty, když se chcete zamyslet nad připravovanou nebo odvedenou hrou a zhodnotit, zda bude nebo byla podle nás dobrou hrou.
Hra je svobodným jednáním (hráč se pro hru svobodně rozhodl a převzal odpovědnost za svůj zážitek ze hry)
Otázky pro strůjce hry: Měla hra nějakou motivační část, kterou jsme hráče do hry zvali? Podařilo se hráče do hry vtáhnout rychle, nebo pomalu? Měli hráči možnost se pro hru rozhodnout a případně se jí důstojně vyhnout, nebo byli vtaženi situací? Nestalo se, že zájem o hru v nějakém okamžiku vyhasl?
Hra je vystoupení z obyčejného života do dočasné sféry aktivity s vlastním směřováním
Podařilo se symbolickým rámcem nebo jiným nastavením izolovat hráče od všednodennosti? Hráli naplno? Dokázali si hru užít? Bylo něco, co je rušilo a vracelo v čase hry do životní reality? Podařilo se udělat dobrý „návrat do reality“? Nezůstal někdo myšlenkami ve hře?
Hra je uzavřená a ohraničená, prostorově i časově
Byla hra dobře ohraničená? Byl herní prostor jasně vymezen? Bylo dost času na vysvětlení pravidel, na hru i na návrat ze hry (reflexi)? Neztráceli se hráči v tom, co je součástí hry a co už ne?
Pro hru je typická možnost opakování – hry jako celku i jednotlivých částí
Byla hra tak akorát náročná, abychom ji chtěli zopakovat (hráči i instruktoři)? Bylo dost času na to, aby se hráči naučili vše, co potřebovali? Byl počet kol nebo sehrávek vhodný?
Hra má specifický řád a pravidla
Byla všechna pravidla dobře vysvětlena? Byla pravidla dobře pochopena? Nevytvořili jsme v pravidlech nějakou past, do které se hráči chytli a která neodpovídala tomu, jak by lidé fungovali v běžném životě? Nepodlomili jsme nějakým nastavením hry nebo nějakými pravidly jádro (metaforu hry)?
U hry lze nalézt rytmus, harmonii a napětí
Měla hra hluchá místa? Bylo dění hry jasně členěné? Bylo toto členění ve prospěch hry a její atmosféry? Mělo být dění hry nějak více strukturováno? A čím? Bylo zde něco, co omezovalo napětí ve hře, snižovalo nejistotu výsledku? Byl úkol hry dobře nastavený – byl dosažitelný? Jak bylo ošetřeno, aby ve hře zůstali i ti, kdo už věděli, že neuspějí? Nebyla
hra něčím vychýlena do nezdravé polohy? Jak byla obnovena rovnováha?
K čemu to všechno je
Možná se ptáte, proč si máme s hrami tolik hrát? Neděláme z toho moc velkou vědu? Je potřeba rozlišovat mezi výchovným cílem, který je dnes běžnou součástí popisu hry, a metaforou? Z pohledu animátora připravujícího program pro děti ubytované v rekreačním resortu je to skutečně podružné, ale pro vedoucího, který chce nejen pobavit, ale i vychovávat, je schopnost hru správně uchopit zásadní. Porozumění vnitřním hnacím silám a mechanismům hry nemusí nijak ovlivnit, jak hru uvedete, ale může vám pomoci správně vyhodnotit, kdy kterou hru uvést a jak s ní pracovat v rámci
celku. Trocha přemýšlení se pedagogovi vždy vyplatí.
