Proč jdou bezhlavé skotačení a promyšlená výchova ruku v ruce
„Skauting je hra o velkou sázku.“ Tento Baden-Powellův citát jsem za dobu působení v oddíle slyšel nebo četl mnohokrát. Dlouho jsem však neměl vůbec tušení, co se mi tou sice moudře znějící, ale záhadnou větou bratr zakladatel snaží říct. Proč by měl mít skauting cokoliv společného s hazardem? Jakou roli v něm hraji já, ostatní členové oddílové rady a hlavně – jakou roli v té hře hrají děti? O co se to tady hraje? Snad ne o ně! Nenacházel jsem žádnou uspokojivou odpověď, a tak jsem si tehdy řekl, že mám jako vedoucí oddílu jiné starosti a raději jsem nad BPho slovy mávl rukou.
Až při práci na tomto čísle Skautingu jsem si na tu podivnou větu znovu vzpomněl. A myslím, že jsem ji snad konečně pochopil. Vnímám ji jako metaforu veškerého výchovného působení, o které se skautští vedoucí ve svých oddílech snaží. Rozhodl jsem se proto editorial věnovat právě zamyšlení nad touto metaforou.
Co je na výchově hravého
„Skauting stojí na dobrovolnosti. Vše, co v oddíle děláme, je dobrovolné.“ Tento také často skloňovaný aspekt skautské výchovy mi při hledání smyslu oné věty poradil. Dobrovolnost neznamená jen to, že nemáme absolutní moc nad svými členy a členkami a že je nemůžeme na schůzkách nebo výpravách držet násilím a nutit je hrát naše hry. Přirozeně z toho vyplývá také to, že abychom je ve svých oddílech udrželi, musíme jim mít co nabídnout. Z toho důvodu neustále vymýšlíme nové aktivity a hry, snažíme se sledovat, co hýbe dnešním světem dětí. Také se svých členů a členek ptáme na to, co by ve skautu rádi zažívali a postupně je zapojujeme do příprav programu.
Výsledkem pak je, že dětem v oddílech nabízíme pestrý a záživný program, který je plní radostí a nadšením z prožívaného dobrodružství.
Vsadit budoucnost
Schopnost vytvářet zábavný program nám může bezesporu na dlouhou dobu stačit k tomu, aby oddíl prosperoval a děti se ze schůzek, výprav a táborů vracely domů nadšené a plné zážitků. Otázka je, zda a na jak dlouho to stačí. Jestli si hrajeme jen tak, nebo opravdu hrajeme o něco, co je třeba mít na paměti.
Právě hledání odpovědí na tyto otázky mě dovedlo k rozluštění úvodní Baden-Powellovy myšlenky. Ve skautské výchově je toho totiž v sázce opravdu neuvěřitelně mnoho. A nesázíme jen my, skautští vedoucí, ale především mladí lidé (a částečně jejich rodiče), kteří se rozhodnou ve skautském oddíle strávit velkou část svého dětství a dospívání – rozhodnou tedy o tom, k čemu budou vedeni a kým budou ovlivňováni v tom nejzranitelnějším a zároveň nejplodnějším obdobím svého života.
Jako vychovatelé máme moc. Moc nad skauty a skautkami, kterým se stáváme vzory a za které často rozhodujeme, čemu mají svůj čas a pozornost věnovat. Děláme to při tvorbě výchovných cílů a při přípravě oddílového programu. S takovou mocí je třeba zacházet s rozvahou. Samozřejmě že chceme, aby děti v oddíle skauting bavil. Zároveň chceme, aby pro ně byl smysluplně využitým časem, za který budou vděční nejen v daný okamžik, ale opakovaně v průběhu života. Neptejme se proto jen co děláme, ale také kdy, jak, proč a s kým to děláme.
Vytvářet zábavný a zároveň smysluplný a podnětný program, který děti a mladé lidi plní nadšením, inspirací a pomáhá jim poznávat sebe sama i okolní svět, to není lehký úkol. Máme k jeho splnění však dva skvělé a dlouhými roky osvědčené pomocníky – skautskou výchovnou metodu a hru. Tomu druhému věnujeme následující stránky.
Držím palce, ať si dobře vsadíte. A ať vyhrajete nejen vy, ale především děti ve vašich oddílech (a tím snad i my všichni).
