Jedním z nejčastějších prostředků, který v našich oddílech využíváme, je hra. Troufám si říci, že je natolik častým, že se málokdy zamýšlíme nad výhodami i nevýhodami, které nám přináší. Jenže není hra jako hra. Jedním z možných pohledů je dělení na hry soutěžní a nesoutěžní. V následujícím textu se pokusím přiblížit jejich rozdíl, nastínit rizika i možný nevyužitý potenciál.
Při zkoumání podstaty soutěžních a nesoutěžních her si můžeme pomoci pojmy vnitřní a vnější motivace. Činnosti, které děláme z vnitřní motivace, jsou ty, které nás baví nebo nám dávají smysl. Činnosti, které děláme z vnější motivace, nám mohou i nemusí dávat smysl a mohou i nemusí nás bavit, ale zásadní rozdíl je, že nás popohání něco zvenku. Častou vnější motivací v oddíle bývá odměna, trest, autorita nebo soutěž. Soutěžní hra tedy může děti bavit a může jim dávat smysl, ale hlavní motivací ke hře je snaha dosáhnout výhry a vyhnout se prohře.
A co s tím? Když hra děti baví, je snad něco špatného na tom, že mezi sebou soutěží? Navíc soutěžní hry jsou součástí skautské tradice, můžete si pomyslet. Ale ačkoliv pro nás mohou mít tradice silný význam, je dobré podrobovat kritické reflexi jejich funkčnost a přínosnost a nebát se jejich přehodnocování. A o to se teď pokusíme.
Dosáhnout výhry a vyhnout se prohře
Můžeme si teď zahrát malou nesoutěžní hru. Vybavte si emoce, které se vám pojí ke vzpomínce na výhru ve hře. U většiny lidí bude převládat radost. Vedle radosti, pocitu štěstí a naplněného očekávání však může přijít například i obava nebo strach. „Budou mě mít ostatní stále rádi?“ „Nebudou mi ostatní závidět?“ Takové myšlenky mohou přijít především v případě, že je součástí výhry odměna. Například když po orientačním běhu výherci dáme bonbony a ostatní nedostanou nic.
Teď si vybavte emoce, které se vám pojí ke vzpomínce na prohru ve hře. Smutek, vztek, zklamání, stud… Často se v případě prohry objeví pocit nespravedlnosti. Pokud hra neměla jasná pravidla, někdo daná pravidla nedodržoval, pravidla se v průběhu změnila atp., je přirozené cítit křivdu.
Vyjmenované emoce při hře jsou rizikem v případě, že jsou natolik silné, že negativním způsobem ovlivní vztah k činnosti, kterou hra zahrnovala. Například když budu vždy poslední v luštění šifer na rychlost, pravděpodobně si nevytvořím dobrý vztah k šifrám. Samozřejmě to může fungovat i naopak. Pokud budu vždy nejrychlejší v běhu, může mě to motivovat ke sportovní činnosti i mimo oddíl. Jenže jako vedoucí bychom se měli snažit o všestrannou výchovu u každého člena oddílu. Otázka tedy je, jak motivovat všechny a vyhnout se demotivaci jednotlivců.
A co zmíněný pocit nespravedlnosti? S tím se jako vedoucí setkáváme často, protože výčitky bývají někdy mířeny i proti nám. Pokud se chceme tomuto problému vyhnout, snažíme se u soutěžních her o co nejpřesnější nastavení pravidel a jednoduchou měřitelnost výkonu. To ovšem má také svá rizika, jelikož činností, které se dají lehce měřit, je omezené množství. Častou součástí soutěžních her je například pohyb. Dochází tak k tomu, že dítě, které je pohybově nadané a je v dobré fyzické kondici, se opakovaně stává výhercem, kdežto dítě, které v tomto směru nadané není, bude ve většině her prohrávat. Přitom má mnoho jiných předností, které se ale dají měřit těžko, jako například empatii, výtvarné nadání, komunikační dovednosti apod. Rizikem opakované výhry nebo opakované prohry je škatulkování a nálepkování ze strany dětí, vedoucích, nebo dokonce sebe sama. Děti by si ze hry neměly odnášet pocit „jsem schopný(á) / neschopný(á)“ či „dobrý(á) / špatný(á)“ kvůli hodnocení na základě jen několika málo vlastností.
Neméně velkým rizikem je negativní vliv na kolektiv. Obzvlášť ve chvíli, kdy je soutěžní hra na týmy. Pokud například při celotáborové hře soutěží družinky proti sobě, nedochází k hodnocení pouze sebe sama nebo autoritou, ale i dětmi mezi sebou. „Ten je neschopný, toho v týmu nechceme,“ „ty to vždycky zkazíš,“ „v týmu bych radši Honzu než Marka, protože Honza je nejlepší a vždycky vyhraje.“ Při soutěžní hře je velmi malý prostor pro dělání chyb. Ten kdo výkon skupiny „kazí“, se pak cítí špatně většinou i bez toho, aniž by mu to někdo říkal. Hodnocení mezi sebou může v extrémních případech dojít až k vylučování jednotlivců z kolektivu a k šikaně.
Soutěž: ano, nebo ne?
Máme se tedy všem soutěžním hrám vyhnout? Ne nutně. Připomeňme si základní pravidlo skautské metodiky – neděláme program pro program (hry nemají jen zaplnit čas schůzky), ale každý program má mít svůj cíl. Soutěžní i nesoutěžní hra nám může pomoci při výchově dětí, a když si uvědomíme, že děti žijí i v jiném než skautském světě, i soutěžní hra může být dobrým prostředkem.
Soutěž je našeho světa součástí. Děti se se soutěžními programy setkávají i mimo oddíl a budou v soutěžním prostředí i v době, kdy nebudou dětmi. Můžeme tedy pracovat se soutěžními hrami vědomě. Může být naším cílem děti naučit, že jejich hodnota nestojí na tom, jestli někdy prohrají, že ten, kdo vyhrává, není lepší než ten, kdo prohrává, že motivace vnější jim může pomoci, pokud mají zároveň motivaci vnitřní.
Když si zvědomíme podstatu soutěžních her, je možné pomoci vše zvědomit i dětem v našich oddílech. Tím se může stát soutěžní hra cenným prostředkem. Nutné je jen nezapomínat na rizika soutěže a pokusit se jim vyhnout. Míra rizik přitom úzce souvisí s věkovou kategorií, pro kterou je hra určena. Prohru ve hře bude nejspíš vnímat jinak šestileté vlče, které přišlo poprvé na schůzku, a jinak rover, který si je schopen uvědomit, že je to jen hra.
Při vytváření soutěžního programu bychom se tedy měli zamýšlet nad věkovou kategorií, nad konkrétními dětmi, které v oddíle máme, a nad tím, jak jsme se soutěží pracovali do této chvíle. Můžeme dětem pomáhat uvědomit si emoce, které se se soutěží pojí, pomoci jim zpracovávat ty negativní, všímat si kolektivu a vyhnout se tomu, aby program negativně ovlivnil jejich vztahy, pomoci uvědomovat a posilovat jejich přednosti, které v oddíle i mimo něj nejsou tak často oceňované. Jak na to? Například pomocí reflexe po hře, seberozvojových aktivit a podpory individuálních zájmů, využívání pomůcek, jako jsou karty emocí apod. Neméně důležité zůstává, jak my sami o výhře a prohře před dětmi a spolu s nimi mluvíme, jak velký dáváme důraz na výsledky a jestli si všímáme i jejich ostatních předností. Pokud postupně děti učíme, že jejich hodnota nestojí na výhře nebo prohře, můžeme v budoucnu stavět na těchto základech.
Máme to takto v našich oddílech? Pokud bychom zařazovali jako program soutěžní hru pouze v případě, že to má opravdu smysl, pravděpodobně se počet soutěžních her sníží. Možná tento typ programu zařazujeme pouze proto, že je to tak v našem oddíle zvykem, že se to může zdát jako nejjednodušší způsob, že jsme v soutěžním prostředí sami vyrostli a jiný přístup nás nenapadl. Užitečným cvičením pro každého vedoucího je zamyslet se nad poměrem soutěžních a nesoutěžních programů. Pokud soutěžní programy převažují nad těmi nesoutěžními, opravdu používáme soutěžní hru jako prostředek? A pokud se rozhodneme snížit počet soutěžních her, co se stane se zbytkem aktivit?
Nesoutěžní hra
Vraťme se na začátek k vnitřní a vnější motivaci. Soutěžní hra je vždy motivovaná zvnějšku, případně se jedná o kombinace vnější a vnitřní motivace. Nesoutěžní hra (pokud se při ní vyhneme trestům, odměnám a autoritavnímu chování, jako je například povinnost hrát) je motivovaná vnitřně. Hrajeme, protože chceme, protože nás to baví, protože nám činnost ve hře dává smysl. A pokud pracujeme s vnitřní motivací místo vnější, přináší to tu výhodu, že se snižují rizika, která budou u soutěžních her vždy přítomná. Do hry můžeme zapojit mnohem širší škálu činností a je zde menší riziko negativního ovlivnění kolektivu, protože děti nestavíme proti sobě, ale jsou sami za sebe nebo spolu. A to je jedna z největších výhod nesoutěžní hry.
Nesoutěžní hra je skvělým prostředkem k posílení týmového ducha pomocí spolupráce. Když nejsme proti někomu a když nejsme jen sami za sebe, jsme spolu. Spolupráce v družince může posílit vztahy, protože se potřebujeme navzájem. Příklady většina z nás zná – patří mezi ně hry na posílení důvěry nebo třeba hry na seznamování. U programů s cílem posílení důvěry, seznamování nebo schopnosti práce v týmu pro nás není nic neobvyklého sáhnout právě po nesoutěžních aktivitách.
Co když se ale pokusíme o převrácení hry soutěžní v nesoutěžní? Jako příklad můžeme vzít zmíněné hry zahrnující pohyb. Pokud je naším cílem vytvořit kladný vztah k pohybu, jde nám o vytvoření vnitřní motivace. Chceme, aby děti pohyb bavil a aby v něm viděly smysl. Aby si byly vědomy pozitivních důsledků pohybu na jejich tělo, cítily se dobře ve svém těle a věděly proč, všímaly si pozitivního vlivu pohybu na psychiku atd. Už bylo zmíněno, jak pohybové hry fungují v případě soutěžních her – možný přínos pro výherce a možné vytvoření si odporu k pohybu v případě prohry. Nejednoho člověka jsem slyšela říkat, že kvůli školnímu tělocviku nenávidí pohyb. Důvodem je právě nucení k pohybu pomocí vnější motivace (učitel jako autorita a povinnost plnit rozkazy, tresty a odměny ve formě známek a soutěží). Nechceme děti nutit se hýbat, chceme jím vytvořit pozitivní vztah k pohybu. Když má naše snažení přesah do života mimo oddíl, jedná se o výchovu, o kterou se snažíme. Chceme budovat vnitřní motivaci.
Přitom právě u pohybu jsou i nesoutěžní programy častým prostředkem. Příkladem nesoutěžního pohybového programu je výlet. Nikdo nemůže vyhrát ani prohrát, ale děti můžeme naučit, že pohyb je přirozený a příjemný. Způsob, jakým lze nahradit soutěžní program nesoutěžním, je například osobní výzva. Místo porovnávání výkonu mezi sebou mohou děti porovnávat svůj výkon v minulosti a v současnosti – samy hodnotit, jak se v činnosti (například té pohybové) postupem času zlepšují. Tím je učíme, že přestože jim něco nejde, je možné se v tom zlepšit. Pokud hra děti baví a je zároveň pohybová, mohou si vytvořit pozitivní vztah k pohybu právě pomocí pozitivních emocí, které hra přináší.
A jak na nesoutěžní pohybovou hru? Pokud po dlouhém nepohybovém programu chceme zařadit hru na protáhnutí a zaběhání si, je dost možné, že bude stačit vnitřní motivace dětí, protože jejich tělo bude mít v tu chvíli stejnou potřebu. V takový moment se navíc nabízí zvědomění pomocí věty: „Teď jsme dlouho seděli a nehýbali se, někoho možná už bolí záda, pojďme si tedy něco zahrát, ať se trochu protáhneme.“ Předáváme jim tím informaci, že když se dlouho nehýbou nebo se necítí v těle dobře, může jim pomoci pohyb. Atraktivitu hry můžeme podpořit symbolickým rámcem (potřeba evakuace, protože přijde potopa, nutnost někoho zachránit, než bude pozdě atd.).
Pokud chceme, aby si děti cvičily svou obratnost, soutěž ke hře nepotřebují. Když natáhneme lana přes potok a řekneme, že je jejich úkolem dostat se na druhou stranu, pravděpodobně se o to každý pokusí, aniž by vedle nich křičela druhá skupina, že na protějším břehu budou první. V takových případech se opět nabízí zapojení spolupráce mezi jednotlivými členy. Když to není soutěž, neutíká jim čas. A když neutíká čas, mohou pečlivěji zkoumat, jak si co nejlépe a nejefektivněji pomoci. V tu chvíli většinou nastane potřeba pomoci slabším v překonání překážek místo toho, aby byli slabší na obtíž.
A co když nám nejde jen o blbnutí na louce nebo o překonávání potoka? Je vůbec možné vymyslet komplexní propracovanou nesoutěžní hru, která bude děti bavit i dvě hodiny?
Příklady z praxe
Dovolím si zabrousit do historie vlastní i historie mého oddílu. V době, kdy jsem byla světluškou a skautkou, soutěžní programy v našem oddíle v naprosté většině převládaly. A to nejen tam, kde to bylo opodstatněné, ale i tam, kde to nedávalo smysl.
Prvním velkým momentem uvědomění byl pro mě neúspěch na Svojsíkově závodě. „Tak ať vyhrajete!“ přálo se před odjezdem. Na každý závod se dlouho trénovalo, vzpomínalo se na úspěch starších družinek a postup do kraje se bral za samozřejmost. A my se sice do kraje dostaly, ale prohrály. Tlak na to, že máme dopadnout dobře, byl tak silný, že jakoukoli radost z účasti zastínil smutek, pocit nezdaru, strach, že jsme zklamaly své vedoucí a stud jim výsledek oznámit. V takovou chvíli není tak podstatné, na jakém místě se umístíte, ale jakým způsobem se o výhře a prohře v oddíle mluví. Jako vedoucí jsem si už nikdy nepřála nic jiného, než aby si Svojsíkáč hlavně užily.
Dalším důležitým momentem byla příprava první celotáborové hry. Soutěžní. Nesoutěžní etapovka by mě snad ani nenapadla, převzala jsem oddílové zvyklosti. Pak jsem se musela vypořádávat s neustálými stížnostmi, co všechno nebylo spravedlivé. Neustále jsme se musely stavět do pozice soudce a rozhodčího, i když jsme se nespravedlnosti předem snažily vyhnout. Neustále člověk musel řešit emoce rozvířené hrou.
O rok později, možná o dva, jsem se přihlásila na radě. „Já bych ráda připravila etapovku.“ „To je skvělé!“ ozvalo se typické nadšení, když si někdo vezme úkol dobrovolně. „Ale pod podmínkou, že bude nesoutěžní,“ dodala jsem. Zavládlo překvapení a nejistota. Jde to vůbec? Jak bude vytvořená? A proč, když soutěžní máme vždycky a přece to funguje? A kdo pak bude výhercem? Co se bude dít na závěrečném ohni, kde jsme každý rok vyhlašovaly vítěze? Kdo si jako první bude vybírat odměnu? Nebo to žádná nebude?
Je přirozené, že při velkých změnách přichází mnoho obav. Pokud se rozhodnete pro nesoutěžní celotáborovou hru, riziko odmítnutí záleží na složení a nastavení vaší oddílové rady. Je možné, že si svůj postoj budete muset dlouho obhajovat a argumentovat. Jednou cestou ke společné shodě je začít od začátku – od společných cílů. U nás v oddíle jsme se v ten moment bavily o cílech etapovky úplně poprvé. Když jsme se shodly na cílech, bylo najednou možné volit jiné prostředky než do té doby. Respektive poprvé se stala etopavka vědomým prostředkem a ne zvykem. A k našim cílům jsme soutěž nepotřebovaly. A tak soutěž nebyla.
První nesoutěžní etapovka byla o cestování časem, děti musely napravit dějiny tak, aby se odehrály podle skutečnosti, kterou známe dnes. Zavítaly do starověkého Egypta a zachraňovaly Kleopatru, vyzkoušely si samizdat v době komunismu nebo pomohly, aby Leonardo da Vinci mohl dokončit svá díla. Nehrály proti sobě, ale byly proti zlé síle zvenku nebo spolu pro společný dobrý cíl. Velkou výhodou byla možnost přizpůsobení počtu dětí ve skupině na míru konkrétní hře. Jednou jsme chtěly posílit spolupráci v jednotlivých družinkách, a tak každá družina musela dosáhnout svého vlastního cíle ve hře a jen díky snaze všech skupin se jim povedlo vyhrát. Jindy jsme chtěly více propojit skautky a světlušky, a tak hrály všechny dohromady. Společně. Nebo měl každý zvlášť svůj vlastní úkol. Pak jsme chtěly skupiny věkově namíchané, ale nemohl hrát celý oddíl dohromady. A tak jsme si mohly vytvořit náhodné skupiny podle toho, jak se nám to hodilo. Nepočítaly se body, nepočítaly se výhry. A nám to přineslo velkou výhodu flexibility. Jednotlivé etapy byly všeho druhu. Strategické, pohybové, kreativní… A překvapivě u každé varianty šla vymyslet nesoutěžní hra na dvě hodiny.
Další rok se letělo do vesmíru. Jedním z úkolů bylo vybrat si planetu, kterou chtějí obydlit. Každá planeta měla jiné podmínky k životu (výhody i nevýhody), které ovlivnily jejich pobyt na táboře. Na výběru se musely shodnout všechny a díky této jednoduché aktivitě si osvojovaly principy demokracie v praxi. Další den bylo potřeba na nové planetě vybudovat přístřešky a dobrovolníci v noci ozkoušeli jejich funkčnost.
A tak se změnila tradice. Výhody, které nám nesoutěžní hry přinesly, byly důvodem opakování i v dalších letech, a dnes už si neumím představit připravovat etapovku pro družiny, kterým na konci sečtu body a u táborového ohně vyhlásím vítěze. Neznamená to ale, že soutěžní aktivity vymizely z našeho oddílu úplně. Jen jsme razantně snížily jejich množství a změnil se náš přístup k vytváření soutěžních i nesoutěžních programů.
A jaké byly reakce dětí? Má osobní zkušenost byla dobrá, kolektiv byl mnohem klidnější a oproštěný od mnoha sporů, nikdo si nechodil stěžovat na nespravedlnosti. To však neznamená, že se nemůžete potkat s odmítnutím. Jednoho dne na táboře při prvním roce tohoto „experimentu“ za mnou přišla jedna ze skautek. „Já nějak nemám žádnou motivaci pro to hraní etapy, když už nesoutěžíme ve družinkách,“ řekla mi. „A baví tě to?“ „Jo, baví.“ „A hraješ to dobrovolně?“ „Jo, hraju. Ale nemám žádnou motivaci, když nemůžu vyhrát.“ „A baví tě to?“ Rozhovor jak vystřižený z absurdního dramatu pokračoval podobným stylem ještě chvíli. Snažila jsem se skautku pomocí otázek navést k tomu, aby to, že ji něco těší a chce to dělat, vnímala jako motivaci.
A v tom je ten problém i riziko nesoutěžních her. Děti jsou ze školy, z domova i z kroužků naučené na vnější motivaci. Hrozí jim tresty, honí se za odměnami, počítají si jedničky v žákovské a poslouchají, co jim kdo přikáže. A pak se stane, že zapomínají, že motivací může být jen to, že něco chtějí, že je to baví, že jim to dává smysl. A možná i to je důvod, proč se pokusit o nesoutěžní hry, aby se na tento jednoduchý princip rozpomněly.
