Táborová agora

„A teď něco k táborovým pravidlům,“ říkám do praskotu plápolajícího zahajovacího ohně. V rukou držím prázdný list papíru a pero a trochu se chvěji nejistotou. Vždy jsem byl zvyklý zahajovat tábor s předem sepsaným souborem táborových pravidel, která jsem u ohně vysvětlil a ostatní je museli přijmout. Letos je to ale jinak.

„V antickém Řecku, kterému se náš letošní tábor podobá, se občané scházeli na velkém veřejném prostranství zvaném agora, kde společně rokovali. Domlouvali se především na chodu a řízení své obce. I náš tábor je taková obec a aby nám tu spolu bylo dobře, je třeba, abychom všichni respektovali stejná pravidla a rozuměli jim. Navrhněte, jaká pravidla chceme a potřebujeme.“

„Když se vysekne obřadní sekera, znamená to, že tábor skončil. Tak by první pravidlo mělo znít: obřadní sekera nesmí být vyseknuta,“ navrhl někdo. Ačkoliv se návrh může zdát jako pramálo důležitý na první místo, nesmím jej odmítnout – byl by to signál, že mám vlastní představu o pravidlech a přijmu jen to, co do mé představy zapadá. Chvíli diskutujeme, zda je návrh pro společné soužití opravdu důležitý a jakými slovy ho vyjádřit, abychom všichni rozuměli tomu, jak na jeho základě jednat. Nakonec se naším prvním pravidlem stává toto: „Dávám pozor, aby se nevysekla obřadní sekera.“ Další pravidla přibývají, některá navrhují účastníci, jiná vedoucí. Když odcházíme od ohně, máme jich v lejstru osm.

V našem oddílu se držíme tradiční, dnes však již méně známé symboliky zaťaté sekery, kterou skauti převzali z Gilwellu. Více se o symbolice obřadní sekery dočtete v článku „O zaťaté sekeře“ v časopisu Skauting z roku 1994, číslo 2–3, str. 27, které je dostupný v e‑knihovně Skautského institutu.

Tak začal náš táborový experiment se společným nastavováním pravidel. Pustili jsme se do něj, protože jsme chtěli děvčata a chlapce přivést k uvědomění, že každý z nás svým chováním aktivně tvoří životní prostor – nejen svůj, ale i druhých. Myslím, že se nám to nakonec podařilo, ale sepsání prvních osmi pravidel představovalo jen začátek. Před námi byla ještě dlouhá cesta.

K pravidlům je třeba se pravidelně vracet

Následující večer jsme se sešli na táborovém náměstíčku a zahájili naši první agoru. Měla tři fáze. V první fázi jsme volili Iásona (chlapce) a Médeiu (dívku) – příkladné táborníky, kteří se za uplynulý den chovali jako opravdoví skauti, překonali se nebo nějak pomohli ostatním. Návrh mohl přednést kdokoliv. Musel konkrétně pojmenovat, proč by se daný člověk měl stát Iásonem či Médeiou, a nikdo nesměl navrhnout sám sebe. Zaznívalo, které chování je hodno ocenění, všichni slyšeli a zvažovali, kdo se nejvíce zasloužil o společné blaho. Následovalo hlasování. Všichni měli rovný hlas – od nejmenšího benjamínka až po vedoucí. První fáze končila jmenováním jednoho Iásona a jedné Médeie, kteří byli ověnčeni vavřínovou korunou (o kterou se do následujícího večera starali). Nikdo nemohl být zvolen vícekrát, tento titul bylo možné získat pouze jedenkrát za tábor a nešlo navrhovat vedoucí.

Ačkoliv ze všech návrhů mohl být vybrán vždy jen jeden, nepozoroval jsem zklamání z prohry či závidění vítězství. Každý navržený se už mohl cítit jako vítěz – byl oceněn za něco, co udělal, a někdo si toho všiml. Vyzdvihl jeho snahu. Stát se Iásonem či Médeiou bylo symbolické ocenění – zvolení si mohli požádat o nějakou táborovou výsadu, ale kromě pár výjimek (kteří požádali o právo zapálit slavnostní táborový oheň či držet čestnou funkci Ohnivce) tohoto práva nevyužívali. Možná samotná volba ani nebyla nutná a bylo by stačilo jen ocenit snahu každého, kdo v daném dni něčím vynikl. Mám ale za to, že volba všechny vedla ke střídmosti projevu, nenavrhovali všechny své kamarády za každou drobnost, ale pouze několik málo lidí, u kterých věřili, že pro ně ostatní budou hlasovat.

Mohlo by se zdát, že volba Iásona a Médeie s pravidly nijak nesouvisí, opak je však pravdou. Táborníci nahlas pojmenovávali příklady dobrého jednání, oceňovali se navzájem, vyjadřovali vděčnost. To pomáhalo obnovovat vzájemnou důvěru a do druhé fáze agory tak všichni vstupovali s dobrou vůlí. Potom jsem vytáhl lejstro s táborovými pravidly, přečetl je, a položil postupně tři otázky:

• „Všiml si někdo, že se některé pravidlo porušovalo?“
• „Chybí nám v seznamu nějaké pravidlo? Je něco, co vás v táboře zlobí, a chtěli byste navrhnout doplnění pravidel?“
• „Přijde vám některé pravidlo zbytečné? Je něco, co bychom měli ze seznamu škrtnout?“

V následující diskuzi zaznívaly příklady chování, které ostatní obtěžovalo či jim přišlo nevhodné. O porušování pravidel jsem od začátku nemluvil adresně („Jestřáb mluvil sprostě!“), ale obecně („Slyšel jsem několik sprostých slov.“). Protože jsem šel příkladem, rychle se to stalo společným zvykem. Bavili jsme se o tom, zda si stačí pravidlo společně připomenout, nebo je třeba jej upravit tak, aby se nám jej dařilo dodržovat. Konkrétně se někteří táborníci dlouho potýkali třeba se slušnou mluvou, a tak se časem rozvinula zajímavá diskuze, jak v takovém případě postupovat. Krok za krokem jsme prošli od návrhů trestů, jako je klasických 10 dřepů za sprosté slovo, přes odměny, jako třeba kokino každému, kdo celý den mluvil slušně, až k nápravě vztahů: „Když na mě bude někdo hrubý, řeknu mu, že mě to mrzí a je mi líto, když je na mě takový.“

Překvapilo mě, jak byla diskuze během celé agory kultivovaná. Všichni mluvili věcně, jasně a dokázali ovládat své emoce, včetně těch nejmenších. Ačkoliv nás bylo přes šedesát a věkově skupina zahrnovala všechny od benjamínků až po vedoucí, všichni se vzájemně respektovali. A co víc – dokázali se soustředit celou hodinu. Klíčová byla role moderátora, který udržoval otevřenou a přátelskou komunikaci. Žádný návrh nebyl hloupý, každý jsme zvážili a prodiskutovali. Pokud měl moderátor pocit, že by diskuze o některém z návrhů nebyla účelná, nechal příslušného táborníka jeho návrh obhájit a celá agora hlasovala o tom, zda se o něm bude diskutovat. Našich osm pravidel se tak postupně rozrostlo na patnáct, všechny je uvádím na konci článku.

Očekával jsem, že druhá fáze agory, tedy diskuze o pravidlech, během několika dnů vymizí, a pak už o ni nebude zájem. Bylo to však přesně naopak: každý den byla diskuze o pravidlech hlubší a témata se nikdy nevyčerpala. Postupně bylo zřejmé, že někteří táborníci během dne přemýšleli, o čem budou chtít na agoře mluvit. Cítili, že tu dostanou prostor, kde budou jejich strasti vyslyšeny. Díky tomu byly i ranní a večerní nástupy kratší a efektivnější – řada věcí, na které by se táborníci chtěli ptát na nástupu, se vyřešila na agoře. Agora pomáhala pročišťovat atmosféru a udržovat dobré vztahy. Velmi důležitá však byla její první fáze: tím, že jsme začínali pojmenováním pozitivních zážitků a vědomým oceňováním táborníků, kteří někomu pomohli nebo se něčím vyznamenali, vznikla hned na začátku příjemná atmosféra, díky které byla diskuze o nepříjemných věcech konstruktivní.

Zkusíme to znovu

Táborová agora se nám osvědčila nejen jako mechanismus pro nastavování společných pravidel, ale také jako nástroj průběžné zpětné vazby na prostředí a fungování tábora. „Hlavně ze začátku to bylo potřebné, ale pak už to bylo někdy trochu dlouhé,“ zhodnotily naše skautky přínos agory s desetiměsíčním odstupem. „Také by pomohlo, kdyby se během agory zpívalo víc písniček. Ale líbila se nám příjemná atmosféra, která na ní panovala.“

Výsledek našeho prvního pokusu rozhodně nebyl bezchybný. Například jsme chtěli část agory věnovat vymýšlení vlastních programů účastníky tábora; děvčata a chlapci měli bezva nápady, ale pak jsme jim nedokázali poskytnout dostatečnou podporu v realizaci. Osobně jsem také doufal, že agora může poskytnout všem vedoucím příležitost rozvinout komunikační dovednosti potřebné k řízení diskuze, ale další vedoucí se do vedení agory zrovna nehrnuli, a tak tato příležitost zůstala nevyužita.

Při plánování letošního tábora jsme se shodli, že shromáždění na způsob agory zařadíme znovu, ale spíše jej budeme dělit po skupinách. Znovu promyslíme cíle i dramaturgii celého setkání, ale princip nastavování a tříbení společných pravidel zůstane jeho základem. Ukázalo se, že zapojení všech do tvorby společenství a jeho pravidel má smysl a shromáždění jako naše agora k tomu vytváří bezpečné prostředí. Nebojte se výzvy a zkuste to také.