Byla jsem u vzniku jednoho oddílu a chtěla bych vám o tom vyprávět. Co se týče faktů: jsme středisko Kompas z širšího centra Brna, máme momentálně 5 oddílů mladších členů, 1 roverský a 1 dospělých. Nejnovější 3 oddíly vznikly postupně v rozmezí posledních 15 let a o vzniku jednoho z nich je i tento text.
2010: Cože, v Medlánkách není skautský oddíl? S tím se musí něco udělat!
Takhle nějak si představuji, že se zrodila první myšlenka vzniku nového oddílu v okrajové městské části Brna. Jistě to nevím, protože jsem u toho nebyla, ale s jistotou lze říct, že hned v následujícím školním roce vznikla v Medlánkách koedukovaná družina. Oficiálně fungovala pod stávajícím dívčím oddílem v jiné městské části. S ním sdílela společné akce a zvyky, ale scházela se jinde, měla vlastní vedení a o trochu větší autonomii.
2011: Nemáme vedoucí a klubovna‒neklubovna je plná hraček.
Takhle vypadaly první roky. Zájem dětí by byl; hned druhý rok se družina rozdělila na mladší a starší a dětí stále přibývalo. S prostory a vedením to bylo horší. Schůzky probíhaly střídavě na dětském hřišti, na poli, na cestě mezi zahrádkami a v miniškolce plné hraček. Vedoucí
se do Medlánek taky nehrnuli – nikomu se nechtělo dojíždět a vzdát se kamarádů na střediskové klubovně.
V prvních letech nové družiny, a vlastně i později v začínajícím oddíle, jsme pořád hledali nové vedoucí, na středisku i jinde. Někteří přišli z pocitu zodpovědnosti, protože bydleli v okolí nebo se nechali přemluvit, někoho zase lákalo vést koedukovanou družinu. Postupně se tak podařilo vytvořit pevné jádro pěti nebo šesti medláneckých vedoucích. Potřebu lepší klubovny jsme moc aktivně neřešili, ale poprosili jsme vedení městské části, která nám později nabídla prostor v novém centru volného času.
2015: Máme se odpojit od našeho oddílu? Tak to teda ne!
Když jsme šli do Medlánek vést, nikdo nám neřekl, že z družin, které byly součástí našeho domovského oddílu, má být nový oddíl. Když jsme se to dozvěděli, byla to pro nás úplně nová informace. Trvalo skoro rok, než jsme se smířili s tím, že už nebudeme ve stejném oddíle jako naši kamarádi.
Tahle fáze je asi jediná, která se z mého pohledu středisku výrazněji nepovedla. Myslím si, že transparentní komunikace je klíčem k dobrým vztahům na středisku i jinde. K něčemu to ale určitě bylo – naučila jsem se, že i když problém vypadá zpočátku neřešitelně, někdy může pomoct čas, abychom se na situaci podívali jinak a uvědomili si, že změna přináší nejen nejistotu, ale i příležitosti. Přesto bychom si odpustili spoustu negativních pocitů, pokud by se střediskový záměr komunikoval předem.
Potom jsme odjeli na kurzy, naplánovali další rok a na posledním táboře s domovským oddílem jsme si udělali první společný oddílový den. Stavěli jsme přístřešky v lese a spali v nich, vařili jsme společně oběd, povídali jsme si a u toho jsme řekli dětem, že právě teď společně zakládáme nový oddíl. Sdělení dětem bylo na rozdíl od vedoucích úplně bezproblémové – vlastně jsme měli pocit, že je jim to skoro jedno. S dětmi jsme také vyráběli upomínku pro členy mateřského oddílu a s jejich pomocí jsme nakonec oddíl i pojmenovali. Děti chtěly, abychom se jmenovali Česnek, což se nakonec splnilo – Allium neboli česnek latinsky.
2017: Jaká registrace? A proč do všech našich stanů prší?
Několik rysů nového oddílu už bylo dáno tím, jak jsme vznikli. Naši nejstarší členové byli právě ve správném rádcovském věku, takže hned od vzniku jsme měli novou posilu do vedení. Tradice a rituály jsme mohli převzít od domovského oddílu, i když jsme si už od začátku spoustu věcí dělali po svém. První rok byl asi nejtěžší, protože jsme neměli žádný vzor, co, jak a kdy se v oddíle dělá a spousta povinností pro nás byla překvapením. A jako nejmenší oddíl jsme to neměli jednoduché ani ve středisku, kde měli pocit, že když je nás tak málo, nepotřebujeme tak kvalitní vybavení jako ostatní.
2020: Jak to, že je nás najednou tak moc?
Po třech letech fungování oddílu, zdvojnásobení počtu mladších členů i vedoucích, s plnohodnotnou pozicí ve středisku a po třech samostatných táborech, jsem oddíl předala. Kromě již zmíněného se nám podařilo vytvořit přátelskou a více respektující atmosféru ve vztahu mezi dětmi a vedoucími a volnější podobu oddílového programu, kde je čas na společnou práci, tvoření, hraní si a povídání.
Vzhledem k tomu, za jak krátkou dobu a o kolik oddíl vyrostl, vidím velkou výzvu (a nejen pro náš oddíl) v utvoření rovnováhy mezi kvalitou a kvantitou, aby větší počet dětí nevedl k tomu, že jim věnujeme méně času, pozornosti a přátelství. Moje přání k šestým narozeninám oddílu je právě to, aby si našel tu správnou cestu.
