V britském parlamentu existuje zařízení jménem Division Bell – česky bychom nejspíš řekli Hlasovací zvon. Zvuk tohoto zvonu svolává k hlasování: když se ozve, nastal čas rozhodnout se, na jaké straně budete stát. Pro, nebo proti? Vlevo, nebo vpravo? Hlasovací zvon nás vyzývá, abychom se rozhodli, s kým stojíme – a proti komu. Kdo sleduje veřejné dění v Česku, tomu může připadat, že slyší zvuk hlasovacího zvonu pořád. Každý den na nás média a sociální sítě vychrlí témata, ke kterým je třeba zaujmout postoj, každý den jsme stavěni do řady jedněch stojících proti druhým. Občasné zazvonění hlasovacího zvonu jako by se změnilo na permanentní soundtrack světa okolo nás. Zvonění neuniknou ani organizace občanské společnosti – a mezi nimi také skautské hnutí. Jak se postavit ke společenským konfliktům? Mají skauti zaujímat stanovisko, nebo se tvářit neutrálně? Zaujmutí postoje přináší riziko, že se skauting ušpiní aktuálními mediálními přestřelkami. Neutralita naopak přináší riziko bezvýznamnosti: když Rychlé šípy na otázku, zda volí Losnu, nebo Mažňáka, odpověděly neutrálně, prozradily tím o sobě, že do Stínadel nepatří a nemají v nich co pohledávat.
Polarizace
Žijeme v polarizované společnosti – alespoň jsme si navykli to tak říkat. Každé mediálně výrazné téma – válku na Ukrajině, pandemii covidu-19 nebo manželství homosexuálů – lze využít jako stavební kámen do obrazu rozdělené společnosti, ve které jedni nedovedou nalézt společnou řeč s druhými. Motiv polarizace se stal tak všudypřítomným, že se v médiích stalo zvykem ke každému tématu, i když je to téma vědecky jednoznačné (jako je např. změna klimatu), přizvat někoho z „druhého tábora“. A to, že tábory jsou vždy právě a jenom dva, je také bez diskuse. Losnu, nebo Mažňáka.
V sociologických výzkumech to ovšem s polarizací není zdaleka tak horké. Čtyři roky starý výzkum Rozdělená společnost, který se na téma polarizace zaměřil, nenašel dvě názorové skupiny. Našel jich dokonce šest, ale rozdíly mezi nimi byly dány především množstvím zdrojů, které měli příslušníci těchto skupin k dispozici. Z hlediska hodnot a názorů na svět – tedy toho, co si nejčastěji představíme, když je řeč o polarizaci společnosti – byly rozdíly menší. Stejná data nacházíme ve velkých mezinárodních výzkumech, jakým je Evropský výzkum hodnot (EVS – The European Values Study): místo hlubokých příkopů a ostrých hran vidíme hodnotovou plochost.
Města a venkov: mýtus o polarizaci
Jako příklad polarizace, která vypadá reálná, ale není, může posloužit často diskutované dělení na města a venkov, jehož duch opět ožil v nedávných prezidentských volbách. Nejenže se ve městech a na venkově nevolí nijak zásadně jinak (rozdíly existují mezi velkými městy a zbytkem země, nikoliv mezi městy a venkovem), ale i tyto rozdíly nesouvisí s místem bydliště, nýbrž se vzděláním. Ve velkých městech je více vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože jsou zde pro ně pracovní místa. Podle dat z Evropského výzkumu hodnot navíc v Česku nejsou zaznamenatelné ani hodnotové rozdíly mezi městy a venkovem. A to ani tehdy, když rozlišujeme obce v okolí velkých měst a obce, které jsou od center vzdálené. Hodnotová polarizace mezi městy a venkovem v Česku zkrátka neexistuje.
Zatímco data představu polarizované společnosti zpochybňují, každodenní zkušenost mluví jinak. Možná jste někdy zaslechli někoho udělat vtip o tom, že „teď máme 16 různých pohlaví“. A posluchači se promptně rozdělí na ty, kteří se zasmějí, a ty, kdo obrátí oči v sloup. Nebo někdo jiný zmíní jméno Grety Thunberg – a situace se opakuje: hlasovací zvon začne vyzvánět. Starší lidé si třeba vzpomenou na dobu před rokem 1989, kdy někdo ve společnosti, zpravidla po pár skleničkách vína, utrousil vtip na adresu tehdejšího Sovětského svazu. Podle reakcí se dalo odhadnout, zda jsou přítomní s námi, anebo s režimem. Zatímco v tehdejší době takový pokus dával smysl, dnes působí podivně. Nemáme státní ideologii, která by nám přikazovala, co smíme říkat, a nemáme tajnou policii, která by oddělovala ideologicky správné od těch závadných. Když si někdo stěžuje na cenzuru, tak je zpravidla nějaký vysloužilý politik, který si v médiích může říkat kdy chce co chce. Proč se tedy tak ochotně oblékáme do navzájem opačných dresů polarizované společnosti?
Společnost
Společenské jevy neexistují „jen tak“ – a popularita představy o rozdělené společnosti má také své důvody. Například zjednodušení: témata, kolem nichž se dnešní kulturní konflikty utváří, jsou složitá, vyžadují čas a empatii. Kdo doopravdy ví, jaké to je, být na útěku před válkou? Kdo si dovede představit složitost překážek, které svět uchystal pro trans lidi? Kdo si troufne jen tak smést ze stolu obavy z očkování proti koronaviru? Pokud ovšem uvěříte, že máme nějaké dva tábory – a ti druzí se mohou jmenovat třeba dezoláti nebo pražská kavárna nebo antivaxeři – tak se každá taková složitost smrskne na ano, nebo ne, Losnu, nebo Mažňáka. Představujeme si přitom, že ti druzí žijí v nějakém zvláštním, nepochopitelném světě: jak může být někdo proti očkování, divíme se na sociálních sítích. Nebo jak může někdo jít místo školy stávkovat za klima? V polarizovaném světě jsou ti druzí podivné, nepochopitelné bytosti.
Odsud plynou dvě důležité věci. Zaprvé: svět, ve kterém jsou pro nás druzí nepřátelští a nepochopitelní, je ideální živnou půdou pro určitý druh politiky. Je to politika, která staví na nesmiřitelnosti, vzteku a vypjatých emocích, a která s oblibou ukazuje prstem na druhé. Souhrnně se taková politika označuje jako populismus. Je v zájmu populistů otevírat konflikty a přiživovat představu o polarizované společnosti. Na současných kulturních konfliktech je možné tento vývoj sledovat: všimněte si například, jak často se v českých online médiích objevují zprávy z žánru „snaha o sociální práva zašla příliš daleko“. Jednou se dozvíme o americké střední škole, jejíž studenti považují Shakespeara za rasistu a odmítají se o něm učit. Jindy se seznámíme s párem pařížských umělců, kteří se považují za nebinární bytosti z jiné planety. Odkud se tyto zprávy berou? Opravdu je tak důležité, aby nám část českých médií servírovala obskurní případy z amerického maloměsta nebo z francouzských uměleckých kruhů?
Důležité to není, ale vyvolává to pozornost – což je měna, která je pro většinu médií rozhodující. Kontroverzní témata zvyšují čtenost a navyšují počty sdílení na sociálních médiích. A teprve při pohledu na tato sdílení je jasno – drtivá většina sdílejících nejsou bojovníci proti rasismu ani zastánci práv nebinárních osob, naopak, jsou to lidé, kteří jsou vyděšeni z toho, kam ten svět spěje, protože mají pocit, že podobných zpráv vídají čím dál víc. A také jich čím dál víc vídají, protože je do jejich okolí neúnavně pumpují politici populistických stran, konspiračních a protisystémových hnutí. Oni jsou ten skutečný důvod za popularitou okrajových historek z různých konců světa. Jinak řečeno, není to tak, že by kulturní konflikty byly v první řadě mediálně exponované, a v důsledku toho vyvolávaly konflikt. Naopak – mediálně exponované jsou právě proto, že mají potenciál konflikt vyvolávat. A za mediální pozorností, které se těmto tématům dostává, stojí bok po boku ekonomické zájmy médií a algoritmů sociálních sítí a spolu s nimi politický business populistů všeho druhu.
Druhá věc souvisí s proměnou společenských vztahů: nepřekvapí nás, že tendence vidět ty druhé jako podivné blázny stoupá tehdy, když s nimi nemáme dostatečný kontakt. Pokud známe „dezoláty“ jenom z televize, tak je odsoudíme snáze, než když stejné názory sdílí naši příbuzní, přátelé nebo kolegové v práci. Když žijeme v soukromých bublinách, bude se nám snadno zdát, že je společnost beznadějně polarizovaná. Mýtus polarizace proto úspěšně vzkvétá tehdy, když se uzavíráme do soukromí, stahujeme se z veřejného života a hledáme různé cesty, jak se vyhnout konfrontaci s druhými. Ale přiživují jej také rodiče, kteří hledají, jak své děti zapsat do prestižních soukromých nebo alternativních škol, anebo je aspoň při nejbližší možné příležitosti chtějí dostat na víceleté gymnázium – hlavně aby se nemuseli učit společně s dětmi těch druhých, „divných“ lidí. Výběrové školy, výběrová zaměstnání, výběrová lékařská zařízení, výběrové kluby – to všechno jsou instituce, zpoza jejichž závor se společnost jeví jako strašlivě rozdělená. K čemu potřebujeme signál hlasovacího zvonu, když sami děláme všechno, co je v našich silách, pro to, abychom se rozdělili na jedny a druhé?
Skauting tmelící nebo štěpící
Právě v tomto bodě je možná dobré se vrátit k roli skautského hnutí. Jako silná (a co do počtu členů stále sílící) organizace občanské společnosti je Junák – český skaut přirozenou protiváhou polarizace a výběrovosti. Široká brána do světa skautingu, jeho nízkoprahovost a inkluzivita vytváří situace, ve kterých se mohou setkávat lidé z různých zázemí a společně růst. Je to síla skautingu a občanské společnosti obecně – což je též důvod, proč organizace občanské společnosti tolik leží v žaludku nedemokratickým režimům po celém světě. Skauting působí hojivě na rány a příkopy, ze kterých populisté a autoritáři tolik těží.
Jenomže co si počít, když tyto rány a příkopy nacházíme ve skautském hnutí samotném? Co máme dělat, když místo polarizované společnosti musíme řešit polarizovaný oddíl nebo polarizované středisko? „Diskutovat“, „mluvit spolu“, to se snadno řekne – a jsou to návrhy, ze kterých se ve veřejných debatách staly prázdné fráze. Jenomže vážně, co můžeme dělat jiného, než spolu mluvit? Naštěstí mají v tomto skauti a skautky velkou výhodu – na rozdíl od účastníků veřejných debat v médiích a na sociálních sítích spolu mluví lidé, kteří se znají a kteří spolu něco sdílejí. Emoce, které v nás debata vzbudí, si přineseme i na příští schůzku, spory, které nás rozdělují, musíme na chvíli zapomenout, když spolu vaříme oběd nebo jdeme pro dřevo. Ve skautu nemůžeme v rozčilení jen tak plácnout, co nás napadne, zmáčknout enter a odhlásit se – a to je pro smysluplnou debatu velká výhoda. Aby bylo možné z této výhody těžit, je dobré i při řešení sporů v rámci oddílu mít na paměti, co víme o polarizaci v celé společnosti. Snad je toto pozorování možné shrnout do tří bodů:
1
To, že má spor dvě strany, není zadání sporu, ale jeho produkt. Nemá cenu přistupovat ke konfliktům s předem vytvořenou představou o dvou pevně daných stranách (jak tomu bylo v éře vtipů o Sovětském svazu).
2
Neimportujme pojmy. Vzpomeňme si, naposledy, na Rychlé šípy, jak hloupě působily, když neuměly odpovědět na otázku, koho volí. Otázky a odpovědi mají svůj lokální kontext: co platí ve Stínadlech, nemusí platit jinde. Pojmy, které se používají v americké diskuzi o rase nebo o sociální spravedlnosti, mohou způsobit tak akorát paseku, když je bez přemýšlení přeneseme do kontextu tuzemského. I když do nás zpravodajské servery neúnavně hustí další a další epizody amerických kulturních válek.
3
Nemusíme se vždy na všem shodnout. Tendence obklopovat se lidmi, kteří to všechno vidí tak nějak stejně, je společensky zhoubná, a vede nás k uzavírání se do menších a menších skupinek – až skončíme sami za zdmi svých bytů a domků, a budeme se vyhýbat setkání se sousedy před domem, protože co kdyby sousedi náhodou volili jinou stranu, jak s nimi budeme mluvit?
Že se na něčem neshodneme, je v pořádku, protože skrze neshody se učíme vidět svět očima druhých. Být spolu v oddíle také znamená, že neshody ve společenských postojích nemohou stát v cestě společné práci, hře a učení se v každodennosti fungování oddílu. Skauti a skautky jsou různí, ale to, co dělají, dělají spolu. Takovou společnost bychom si přece přáli! Namísto hlasovacího zvonu nabízí skauting něco, co v britském parlamentu nemají: pomyslný zvon sjednocující, který když zazní, tak je potřeba odložit spory a dát se do společné práce.
Více se tématům, které hýbou českou kulturní diskuzí, Pavel Pospěch věnuje ve své knize Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko, která vyšla v roce 2021 v Nakladatelství Host.
Problematiku konfliktů a kontroverzních témat ve skautském hnutí dále rozebírají články Nebojme se konfliktu (Skauting, únor 2018) a Překlenout propast neporozumění (Skauting, duben 2022).
